Test Abarthu Punto Evo: ostré spaghetti se špatným základem

Italové umí zahrát na city a snad všechny verze s logem Abarthu to splňují do posledního písmenka. Stačí se podívat na nasávací otvory vzduchu, výrazné prahy i lemy blatníků, dále na červené pruhy skvěle kontrastující s šedým lakem. A můžeme pokračovat dále: pěkná sedmnáctipalcová kola s pneumatikami od Pirelli či difuzor s dvojitou koncovkou výfuku určitě zaujmou. Z těch se mimochodem line nádherně sytý zvuk.

Uvnitř jsou masivní sportovní sedadla, všude kolem vidíte znaky štíra a rychloměr je cejchovaný do 270 km/h. Což je pouze na efekt, Abarth Punto Evo zvládne jen lehce nad 210 km/h. Jinak je interiér stejný jako v každém jiném puntu, ze kterého tento stroj pochopitelně vychází. Volant padne dobře do ruky, pozice za ním není přehnaně vysoká. Vepředu je místa dost, dozadu se vzhledem k třídveřovému uspořádání dostáváte poněkud obtížněji. Kufr má vyšší nákladovou hranu, ale velikostí (275 l) i tvarem zcela postačuje.

Pochvalu zaslouží i ostrý motor, jde o vyladěnou čtrnáctistovku s turbem, která lineárně zatahuje už od nízkých otáček. Největšího zátahu se tak jako tak dočkáte ve středních otáčkách, kdy se na přední kola dostává 250 Nm a motor využívá hodně ze svých 163 koní. Skvělá je i bezprostřední reakce na sešlápnutí plynového pedálu. Musíte být ovšem přepnuti na režim Sport, v tom základním je odezva od motoru velice mdlá.

Čtrnáctistovka netrpí přílišným turboefektem ani nadměrnou spotřebou, při klidné jízdě budete jezdit za osm litrů na sto kilometrů, když se trochu víc odvážete, bude to o dva až čtyři litry více.

Zatím samá chvála, nyní trochu kritiky. Mezi největší problémy ostrého punta (a punta obecně) patří nepřesná šestistupňová převodovka a necitlivé, syntetické řízení, kdy zpětnou vazbu od kol můžete pouze domýšlet. Řízení ale naštěstí netahá za volant při prudkém přidání plynu. Dávkování jinak ostrých a bezproblémových brzd Brembo musíme označit slovem průměrné.

Podvozek je lepší než u základního Punta Evo. Je až na výjimky komfortní  a velmi dobře drží stopu (i díky elektronickému samosvornému diferenciálu). Podvozek je velmi dobře čitelný, o přirozené nedotáčivosti se ihned dozvíte z pískajících předních pneumatik i díky poměrně vysokému náklonu.

Punto není z hlediska jízdních vlastností i malé atraktivity značky Fiat zrovna zdařilé malé auto, které podmanivý a nadčasový design od Giugiara samozřejmě nedovedl zachránit. Dá se ovšem říct, že zkušení mágové z Abarthu z něj udělali trochu jiné auto, navíc se zajímavou cenovkou.

Ne všechno se povedlo, mezi automobily kategorie hot hatch by se ale tento Abarth neztratil. Řečnickou otázkou budiž, jak by dopadl výsledek ladičské práce, pokud by se základem stalo nějaké pořádné malé auto.