Stojí za tu cenu? Test Peugeotu Rifter se střešním stanem

Možná si říkáte, že jezdím potřetí se stejným autem, vždyť Peugeot Rifter je až na vzhled, pár detailů a i-Cockpit totožný s Citroënem Berlingo a Toyotou ProAce City. Dnes už i s Opelem Combo. Jenže v tomhle případě nejde ani tak o auto, jako o to, co je na něm – střešní stan.

Ke střešním stanům nechovám příliš velké sympatie. Je sice stylové rozložit „rakev“ a spát v ní, ale nevýhod je vážně spousta. Kromě šílené ceny – v případě tohoto kousku s názvem La Hussarde Quatro od značky NaïtUp přes 87 tisíc korun – taky nemůžete na střechu dát zahrádku a zvětšit tak přepravní kapacitu vozu, a rovněž těžký stan zvyšuje těžiště vozu, který tak bude méně stabilní. A pořád musíte před rozbitím tábora hledat vodorovné místo, abyste spali rovně, a každé ráno před odjezdem čekat, až to uschne, a pak to vyklízet a balit.

Jenže odříkaného chleba největší krajíc, říká se; ostatně, tenhle přístup k Volkswagenu California před dvěma lety zcela změnil můj názor na obytná auta. Takže jsem si na týden, v němž mě čekal střešní stan, vzal pár dnů volna, že někam vyrazím.

Kromě toho, že přední světla Rifteru mám z těchto sourozenců za bezkonkurenčně nejhezčí, mě zaujaly také párové zadní mlhovky. Otvíracím sklem výklopného zadního čela strkám do kufru, který bohužel téměř zcela vyplňují šestá a sedmá sedačka, batoh a sedám za volant.

Sedí se tu jako v malé dodávce, takže docela vysoko. A díky tomu je tohle snad jediný peugeot, v němž nemám problém s i-Cockpitem, tedy s přístrojovým štítem posunutým nahoru pod čelní sklo.

Na rozdíl od ostatních modelů značky na něj tady dobře vidím. Čitelnosti analogových budíků není moc co vytknout, jen ovládání centrálního displeje je opačně, než by bylo intuitivní. Díky ale za snadné seřizování jasu tlačítky.

A-sloupky jsou jedny z nejtlustších, které jsem za poslední dobu potkal. Za volantem není moc místa na kolena kvůli neuvěřitelně širokému středovému tunelu a dveřní výplň tlačí do levého kolene, ale pohodlí je nakonec docela dost, hlavně díky sklopné opěrce pro pravý loket, uchycené na opěradle. Řadicí páka je hezky po ruce a díky tomu, že tohle auto můžete mít i s obyčejným rádiem místo dotykového displeje, má klimatizace vlastní ovládací panel.

Že sedačky nemají v podstatě žádné boční vedení, je v pořádku; hlavně, že výplň není příliš tvrdá. V druhé a třetí řadě sedadel to je trošku horší, tady bych do Chorvatska nechtěl jet. Ne kvůli nedostatku místa – zejména děti tu mají prostoru habaděj, i stolečky můžou využít – jako spíš kvůli tvrdým sedačkám.

Rifter ale dlouhé přesuny zvládá velmi dobře. Trochu neplánovaně byla součástí mého putování i Ostrava a až na fakt, že střešní stan začíná být slyšet od nějakých 115 km/h a při stotřicítce už jeho aerodynamický hluk nejde ignorovat, jsem cestu zvládl až nečekaně v pohodě.

Samozřejmě i díky dobrému odhlučnění turbodieselu pod kapotou. Ten má v testované verzi 130 koní a na prázdné auto to je tak akorát. Se střešním stanem bral v průměru 7,2 litru nafty na 100 km; bez něj odhaduji tak o litr méně.

Když konečně chci zkoušet „externí ubytování“, musím se ptát, proč české zastoupení Peugeotu do tohoto auta naskládalo tolik sedaček. Stan je pro dva, nanejvýš s malým dítětem navíc, třebaže se jmenuje „Quatro“, tedy „čtyři“.

Hodil by se mi kufr bez šesté a sedmé sedačky, abych do něj dal přenosnou ledničku, židličky, stůl a další kempingové nezbytnosti. Sedačky se sice dají odklopit dopředu, ale i tak nějaký prostor zabírají.

Na rozdíl od – pravda, několikanásobně dražších – skutečných obytných dodávek je třeba všechno dělat venku a výklopné zadní čelo poskytuje lepší stříšku než rozložený stan. A kdybych mohl tyto věci naskládat do zavazadelníku, měl bych je lépe po ruce.

Práce se stanem samotným chce trochu síly a trochu přemýšlení, protože existuje jen jeden způsob, jak ho správně rozložit a pak složit. Horní kryt je na plynových vzpěrách, takže rozkládání jde téměř samo, jen vysouvací žebřík je třeba nastavit správně, aby se po něm příjemně lezlo a zároveň byl dobrou oporou – tvoří totiž „nohu“ vyklopené půlky stanu.

Matrace uvnitř je sice tenká, ale na spaní dostatečně pohodlná a kymácení, když se v noci vrtím, není horší než u normální obytné dodávky. Jen vítr je trochu víc slyšet a třebaže rifter má ve výbavě přídavné topení, do stanu pochopitelně zavedeno není, takže to chce dobrý spacák.

Je to totiž pořád stan, ne postel uvnitř dodávky. Oproti normálnímu stanu na zemi musím k nevýhodám počítat také to, že tu není předsíňka, takže špinavé boty si musíte vzít dovnitř, nechcete-li riskovat jejich navlhnutí, kdybyste je nechali dole pod žebříkem. Anebo je můžete zavřít do auta a do stanu vylézt bosky.

Skládání stanu je náročnější, protože se mu stan aktivně brání. Začínám žebříkem, u nějž by se mi hodila nejméně jedna ruka navíc. Aretační čudlíky u příček mají pružiny, aby při vysouvání žebříku samy zapadly na místo. Když konečně žebřík přeperu, už není těžké půlku dolní desky stanu vyklopit nahoru a postupně zaklopit jednu a pak druhou stranu horního krytu dolů. Chce to „jen“ sílu, není to práce pro drobné slečny.

Stan celkově váží 70 kg, takže je na limitu povoleného zatížení střechy. Je hodně znát na chování auta na nerovnostech, zejména na rychleji přejížděných terénních vlnách. Trvá déle, než se auto uklidní.

Co říci závěrem? Rifter je víc než slušná alternativa rodinného auta, pokud máte malé děti a pohodlnost zadních sedaček není úplně prioritou, protože děti mají stejně autosedačky. Výhodou je, že prostřední zadní sedadlo můžete sklopit a třeba tam dát onu ledničku – a děti na sebe nedosáhnou a nemůžou se pošťuchovat.

Střešnímu stanu jsem, na rozdíl od obytných dodávek anebo i malých přívěsů, tolik nepropadl. Prostornost i matrace jsou fajn, ale obojí se dá za mnohem menší peníze pořídit i ve formě stanu na zem. Zbytek, jako cena, hlučnost a zvyšování spotřeby auta už jsou jenom mínusy.