Rozloučení s terénní ikonou: test Land Roveru Defender Heritage

Rozlučkovou edici poznáte podle speciální zelené barvy Grasmere Green a bíle lakované střechy, retro přední masky a několika znáčků na karoserii i uvnitř vozu. Označení HUE 166 připomíná registrační značku historicky prvního předprodukčního Land Roveru přezdívaného „Huey“.

Na zpevněných silnicích je defender hlučné auto, které ve vyšších rychlostech (vytáhli jsme z něj na rovince i 145 km/h) či v zatáčkách znatelně znervózní. Motor je hlučný, řízení zprostředkovávané obřím volantem není zcela přesné a řadicí páka šestistupňové a nutno dodat, že velmi přesné manuální převodovky se klepe jako stará tatramatka. Každá nerovnost dále znamená zatřesení karoserií s tuhými nápravami a žebřinovým rámem.

Výhled z auta je ale slušný, vysoká a úzká zpětná zrcátka jsou praktická a manipulace ve stísněných prostorech je překvapivě jednoduchá (pokud máte alespoň trochu odhad). Šnekové řízení, třebaže posilované, žádá silné paže. A pokud jste menšího vzrůstu, budete se do hranatého vozu šplhat docela nepohodlně (ale lze si dokoupit menší nášlapy s možností sklopení nebo větší s pevnou instalací). Zbytečným negativem námi testovaného defenderu jsou pak klouzající gumové koberce, ale to lze celkem jednoduše vyřešit.

Musíte se také povznést nad několik dalších malých nedokonalostí. Topení chrlí buď studený vzduch, nebo horký, nic moc mezi tím (tlačítko AC zde najdete, stojí nekřesťanských 47 tisíc korun!). Vyhřívání předních sedaček je pouze jednostupňové, takže po pár minutách máte pocit, jakoby vám pod zadkem hořelo. Motor je hodně hlučný, klasikou jsou vyosené pedály, ale i na ně si zvyknete. Ve tmě vám pomáhají celkem ucházející světlomety s H4 žárovkou, xenonové výbojky zde opravdu nečekejte.

Auto je abnormálně prostorné na výšku, na sedadlech druhé řady ale není mnoho místa pro nohy - nárty není kam dát, protože pod předními sedačkami naleznete odkrytý kov pevně spojený s podlahou. Naopak skvělé jsou možnosti pro nouzový převoz lidí - na sedačky se jich vejde celkem pět, na kovovou a spíše jen naznačenou lavici v zavazadlovém prostoru další tři až čtyři (podle jejich prostorové výraznosti). Ale pohodlí je vzadu stejné jako na korbě vojenských náklaďáků čili velmi špatné.

Čtyřválcový 2,2litrový motor původem od Fordu nabídne dobrý průběh točivého momentu (solidních 360 Nm), který se od zhruba dvou tisíc připomene mohutným zátahem (a typickým hlukem). Točit přeplňovaný čtyřválec nemá moc smysl (otáčkoměr navíc nemá červené pole, šetřilo se jako u dacie), nejlépe se cítí mezi 2000 - 3000 otáčkami.

Při tachometrových 130 km/h točí motor na šestku 2750 otáček, lepší je ale s ohledem na hluk a otřesy karoserie na dálnici jezdit do 110 km/h. Spotřeba není malá, defender nenabízí palubní počítač, ovšem vzhledem k 75litrové nádrži jsme prostým výpočtem po 600 ujetých kilometrech zjistili, že jsme každých sto kilometrů v průměru spálili 12,5 l nafty.

Předchozí odstavce odkryly nemálo objektivních negativ defenderu. Tak proč se jich vyrobily dva milióny a jejich majitelé na ně nedají dopustit? Je to jednoduché: s tímhle autem nesmíte primárně jezdit na zpevněných silnicích.

Pak se teprve ukáže síla a robustní podvozek s žebřinovým rámem a uzavíratelným mezinápravovým diferenciálem. Také šnekové řízení s 3,5 otáčkami mezi rejdy ukazuje mimo silnice svůj smysl a vylepšuje ovladatelnost.

Projíždím zasněžené pláně tankodromu v Milovicích. Nevím, kde je jenom sníh a kde už začínají prohlubně a metrové výmoly. Ale hranatému, hlučnému, avšak v terénu neuvěřitelně schopnému defenderu je to úplně jedno. Prostě jede pořád dál, sem tam se zhoupne, sem tam nadskočí, ale jede. Neúnavně pořád kupředu.

A to jsou úseky, které právě projíždím pro „defíka” takovou nedělní projížďkou, po které by se módnímu SUV rozsypal podvozek. Šestnáctipalcové nokiany mají hrubší vzorek, který se na tankodrom výborně hodí.

Teoretické parametry jsou výborné: brodivost je půl metru, stoupavost skvělých 45 stupňů a světlá výška činí 314 mm. Díky redukční převodovce máte de facto 12 rychlostních stupňů, což se hodí v extrémním terénu nebo při vyprošťování jiného auta. Skvělá je i praktičnost: tahat můžete až 3,5tunový brzděný přívěs. V terénu je defender nepřekonatelný a zdatně si konkuruje s třídou G či UAZy, Honkery nebo staršími japonskými off-roady.

Nový defender by měl přijít v roce 2018. Nemá smysl spekulovat, jako moc bude dobrý, praktický, úsporný, jisté ale je, že odcházející legenda byla vynikající. Myšleno v terénu, na normální silnici je to utrpení. I tak bude na automobilovém trhu minimálně dva roky bolestně chybět.