První jízda v Peugeotu 408: Komfortní i výrazný

Jak si doba žádá, návrat modelu s čtyřkou na začátku označení nemá formu sedanu střední třídy, nýbrž crossoveru se zajímavým, ale také trochu kontroverzním designem. Automobilka Peugeot ho odhalila už před několika měsíci, nyní jsem konečně dostal příležitost posadit se za jeho volant.

Design předních i zadních světel je víc než povědomý každému, kdo zná menší Peugeot 308. Slovo „menší“ je skutečně na místě – „čtyřistaosma“ je technicky s 308 shodná, vyjma světlé výšky, která tady je o 4 cm větší, jen po B-sloupek. Rozvor náprav je o 55 mm delší a celý vůz měří téměř 4,7 metru – o 51 mm víc než kombík 308.

To má několik důsledků. Zaprvé, po nasednutí za volant je vše tomu, kdo už řídil „třistaosmu“, důvěrně známé. Malý volant, 3D displej systému i-Cockpit vystrčený pod čelní sklo tak, že na něj přes věnec volantu moc nevidím, centrální displej s výborným novým infotainmentem a geniálními i-Toggles, pěti nastavitelnými zkratkami na tenkém dotykovém displeji pod ním.

Kvůli vyššímu podvozku se sem dobře nastupuje, ale nemůžu si stáhnout sedačku tak nízko, jak bych chtěl. Ta jinak nabízí stejně dobrou masážní funkci jako 308, simulující třeba kočičí procházku po vašich zádech, nebo modrozelené kožené čalounění.

A za další, na zadních sedačkách je poměrně dost místa na nohy. Sice si nepodstrčíte chodidla pod sedačku před sebou, ale vaše kolena strádat nebudou – s výškou 184 cm si sednu „za sebe“ velmi pohodlně. A navzdory tvarování střechy, která se svažuje ve stylu fastbacku, mám i trochu místa nad hlavou.

Snad i proto, že střecha skutečně začíná klesat až s pátými dveřmi. Ty jsou rozměrné a mají poměrně výrazný spoiler, trčící dozadu jako vzpurná brada. Ukrývají slušně prostorný kufr, do kterého se ovšem musí sahat opatrně – podobně jako spoiler totiž trčí zadní nárazník, o který si lidé menší postavy snadno ušpiní kalhoty.

Nechám na ctěném čtenáři, zda se mu líbí akry matného plastu, tvořící zadní nárazník, či kola designu značně neortodoxního, a „čtyřistaosmu“ konečně nastartuji. Přesněji, zapnu – na mezinárodní prezentaci jezdíme výhradně s nejsilnějšími plug-in hybridy o vrcholném výkonu 225 koní.

Displej ukazuje dojezd 40 kilometrů na plné nabití 12,4kWh baterie. Vyrážím nejprve městem, kde nechávám vůz v elektrickém režimu; v něm vůz vždycky startuje. Na dálnici zapínám Sport, který stejně jako režim Hybrid používá i spalovací motor, ovšem vůz v něm má svižnější reakce na plynový pedál.

Ty obstarává elektromotor, a nutno říci, že perfektně. Dokonale vykrývá prodlevy v reakcích převodovky a spalovacího motoru, zajišťuje bryskní rozjezdy a obecně příjemnou jízdu. A taky příjemnou spotřebu benzínu – dokud máme dost elektřiny, průměr na displeji se drží mezi čtyřmi a pěti litry na 100 km. Na zhruba dvousetkilometrové trase, projeté z většiny velmi svižně, jsem energii v baterii spotřeboval kompletně a k tomu na displeji svítil průměr 7 l/100 km.

Spotřeba však u plug-in hybridu víc než u jakéhokoliv jiného pohonu závisí na způsobu použití; pokud denně najezdíte jen málo a pořád nabíjíte, benzín nemusíte spotřebovat v podstatě žádný. Elektrický režim stačí i na dálniční rychlosti.

Co však platí pro všechny způsoby použití stejně, je komfort na palubě. Kromě dobrých sedaček nutno pochválit, že Peugeot nešel cestou tvrdého odpružení ve snaze omezit boční náklony vozu. Podvozek je komfortní i na 20″ kolech a zároveň dokáže být sebejistý a důvěryhodný, třebaže kdovíjakou sportovnost očekávat nelze.

Líbí se mi také odhlučnění interiéru. V podstatě to jediné, co je trochu slyšet, je aerodynamický hluk od zrcátek a A-sloupků ve vyšších rychlostech. Randál od ostatních aut kolem je utlumen výborně, říkám si při první jízdě – a pak se dozvídám, že „čtyřistaosma“ dostala tlustší skla.

Stejně tak jsou dobře odfiltrovány vibrace i zvuk motoru, což je fajn, protože zvenčí to není nic, co by člověk toužil poslouchat. Ve spoustě případů tak poznáte, na co zrovna jedete, jen podle barvy čísla ukazujícího rychlost jízdy – modrá na elektřinu, bílá na benzín.

Trochu mínusem však je určité cukání při brzdění, které je někdy silnější, někdy slabší, jindy zcela nepřítomné. Působí, jako by se vůz nemohl rozhodnout, jestli má brzdit třecími brzdami nebo rekuperační silou elektromotoru.

Zbývá zmínit dobře fungující adaptivní tempomat, který umí stiskem tlačítka přebírat rychlost z dopravních značek – bez tolerance, bohužel – nebo funkci rychlého vypínání určitých asistentů, např. hlídání jízdního pruhu. Všechny jsou po startu zapnuté, ale můžete si navolit, které se třísekundovým stiskem fyzického tlačítka se symbolem autíčka vypnou.

Čekal jsem jen další zbytečně tvrdý crossover, BMW X6 pro chudé, auto, které má vyplnit mezírku v nabídce. „Čtyřistaosma“ mě ale velmi příjemně překvapila zejména svým jízdním projevem.

Třebaže není všechno ideální – zejména i-Cockpitu nejsem fanouškem, a také vzhled může být pro leckoho trochu divoký –, po pár hodinách strávených za jejím volantem ji označuji za velmi povedený vůz.