První jízda s omlazeným Mini Cabrio: V detailech lepší, v jádru pořád stejné

Modernizace hatchbacků a kabria značky Mini se představila teprve před několika týdny, ovšem už nyní jsme dostali možnost se s novými vozy svézt. Ve vidině hezkého počasí jsem upřednostnil kabrio před pětidveřovou a dle mého názoru designově ne zcela povedenou verzí – a samozřejmě půlku dne, který jsem s novinkou strávil, byla zima a hustě pršelo. A druhou půlku dne byla aspoň zima.

Z řady novinek, kterými se automobilka při představování faceliftu chlubila, můj žlutý Cooper se 136k tříválcem měl jen některé. Adaptivní tlumiče nebo adaptivní tempomat se schopností vozidlo úplně zastavit, které nové jsou, ve výbavě bohužel nebyly.

Ale darovanému – aspoň na pár hodin – kabrioletu na zuby nehleď, takže oblékám teplou vestu a pomocí páčky na rámu čelního skla stahuji střechu. Je třeba to udělat nadvakrát – tlačítko držím, ale otevře se jen přední kousek střechy (zkusil jsem jet chvilku i takhle, ale není to příjemné, vítr fouká do očí). Aby se celá sklopila, musím ho pustit a držet znova, a to navíc docela dlouho.

Facelift znamenal přídavek LED světlometů do standardní výbavy, na nichž se mi asi nejvíc líbí kruhové denní svícení, sloučené s obrysovkou a směrovkou. Bohužel při jízdě „na denní“ nesvítí i zadní světla, jak je zvykem u mateřského BMW. Tady by to stálo za to o to víc – ve standardu jsou taky zadní lampy s půlkami britské vlajky, která vynikne právě při rozsvícení.

Je to úžasný detail a snad každému, koho se zeptám, se líbí. Jenže když se rozsvítí brzdová světla, nemůžu se zbavit dojmu, jako by auto šilhalo.

Skrz nekonečně frajerské bezrámové dveře usedám do příplatkové sportovní sedačky, která se sice nastavuje manuálně, ale lze i prodloužit sedák – a hlavně, její opěradlo má výborné boční vedení. Mému tělu sedačky hezky padnou, čalounění z hrubé tkaniny, které je součástí výbavy Classic, je příjemné a sedačky s ním hezké.

Pár sekund poté, co si sedačku seřídím, si všímám dvou podstatných věcí. Jednak, stejně jako je na šířku v autě dost málo místa, působí podélně dlouhé, protože sedím hodně daleko od čelního skla. Navzdory tomu však do auta příliš nefouká, když vytáhnu okna – jdou všechna najednou jedním tlačítkem – a rozložím deflektor. A jednak, pedály jsou od sedačky příjemně daleko, takže nemusím sedět s nohama skrčenýma jak v náklaďáku.

Ovšem je-li na předních místech v podélném směru prostoru dostatek, zadní sedačky berte spíš jako dodatečný zavazadlový prostor. Kdyby tu měli sedět lidé, neměli by kam strčit nohy; tohle auto převeze víc než dva lidi jen v naprosté nouzi a ti vzadu budou celou cestu mrmlat.

Když už jsme u zavazadelníku, ten skutečný vzadu se otvírá jako na mini pana Beana; ostatně, i ta barva – automobilka ji označuje jako žlutou, i když je ve skutečnosti zelená – je dost podobná. Není velký; odhaduji, že by stačil tak tak na víkend ve dvou, pokud nebudete potřebovat příliš oblečení, víc než jeden pár bot a nepoužijete pevná zavazadla.

Když je střecha natažená, je tu nicméně možnost její zadní konec přizvednout, aby se vám věci snáze nakládaly.

Zpátky ale k novinkám v kabině, které jsou soustředěny na palubní desce. Všimněte si přístrojového štítu, který vypadá jako displej – ale není jím, po obou stranách jsou klasické rafičky. V minulosti ho už měl elektrický Cooper SE; vypadá hezky, moderně a díky rychlosti zobrazené výhradně číslem je velmi přehledný.

Škoda jen, že palivoměr je gigantický, teploměr chladicí kapaliny je třeba si vyvolat v palubním počítači a teploměr oleje tu není vůbec. Stejně to měly mini i před modernizací, jen tam rychlost byla hůř čitelná, takže změnu vítám.

Další novinkou je kruhová středová konzole. Není úplně nová, doznala jen pár úprav – kromě designu infotainmentu, který ale zůstává skvěle použitelný přesně jako u všech BMW, to je zejména panel pod ním. Vypadá, že je dotykový, ale není – chcete-li něco zmáčknout, musíte to opravdu zmáčknout, nestačí klepnout.

Je to ale modernější a šestice předvoleb má onu špičkovou funkci, že po doteku displej zobrazí, co je pod tlačítkem uloženo, a až stisknutí to vybere. A můžete si sem uložit nejen stanice rádia, ale třeba i mapu nebo nějakou destinaci, na kterou často jezdíte z různých směrů.

Samozřejmostí je i ovládací panel na středovém tunelu, ale ten se oproti minulosti nezměnil; pořád je stejně utopený.

Verze Cooper znamená 1,5l tříválec o výkonu 136 koní, který je v tomto případě spojený s příplatkovou sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou. Vypadá to na podobnou kombinaci, kterou jsem zkraje roku testoval v BMW 118i – až na to, že převodovka mě v Cooperu Cabrio nevytáčí k nepříčetnosti tím, že by se neuměla rozjíždět.

Při rozjezdech i zpomalování je tak hladká, jak bych od dvouspojky čekal, a jízda je tak příjemná, a to v normálním i sportovním režimu. Ten je do jisté míry přizpůsobivý – nejedu-li ostře, nevytáčí zbytečně motor. Bohužel to znamená, že na výjezdu ze zatáčky nemá správný kvalt a já musím buď čekat, než podřadí, anebo volit rychlosti manuálně voličem.

Příliš ostré jízdě nicméně deštivý den nepřál a já jel celkem rozumně. Na mokrém asfaltu se přední kola poměrně rychle začínala sunout ven, když jsem v zatáčce přidal plyn, což se dá očekávat. Vyzkoušel jsem si ale aspoň funkci stabilizačního systému – jeho zásahy jsou nevtíravé a méně citlivý člověk by si jich možná ani nevšiml.

Podvozek je jinak poměrně sebejistý, jak je u platformy UKL2 zvykem, a i přes relativně velkou tuhost odpružení z vás nevymlátí duši na nerovném asfaltu. Nikde nic nemlátí, nevrže, a ani kroucení otevřené karoserie není nikterak významné.

Nakousnutý tříválec nemá nějak ultra hodně síly na bleskové předjíždění, ale na svižné svezení v klikatých okreskách či po městě bohatě stačí – i díky slušné porci točivého momentu ve středních otáčkách. Navíc vážně hezky zní a přední nápravu nezatěžuje příliš, takže je s ním auto příjemně mrštné.

Jeho nevýhoda ovšem je ve vibracích při startu a vypínání, a zejména v momentu, kdy start-stop motor vypíná, ale vy zrovna pouštíte brzdu a chcete se rozjet. Tehdy motor nezhasne úplně, nýbrž nepříjemně zatřese celým autem a zase se rozběhne, jak má. Ovšem, tomuhle se dá vyhnout vypnutím start-stopu.

Že je Mini Cabrio autem zejména stylovým, snad nemusím připomínat. Příjemným zjištěním však budiž, že ve verzi Cooper se s ním i docela fajn jezdí. To ostatně platilo už dřív; novinky, které přinesla modernizace, jsou tak spíš vylepšením zajímavého auta než opravami chyb.

Ovšem, zajímavého auta za dost vysokou cenu. Zelený kousek na fotografiích má cenovku 919 tisíc korun, což na stylové příslušenství není málo. Kdybych Mini Cabrio specifikoval pro sebe, vybral bych 178k Cooper S s manuálem, za který bych zaplatil 847 tisíc bez příplatků a 953 tisíc po nich. Modernizované mini je pořád mini se vším všudy – včetně tučné cenovky.