První jízda s novým Fordem Explorer: Když vládne točivý moment

Třebaže je Ford americká značka, jeho evropská nabídka s Amerikou zas tak moc společného nemá. Explorer je však jedním ze společných článků. Ve své šesté generaci se vrátil na český trh.

Ford ho těsně před Vánoci prezentoval novinářům velmi příjemným způsobem – rozdal klíčky a jediná instrukce byla, do kdy se máme vrátit. Připadl na mě kousek ve verzi Platinum, tedy v tom luxusnějším ze dvou výbavových stupňů, které jsou v Česku v nabídce.

Znamená vyhřívané a ventilované přední sedačky s masážní funkcí, třízónovou klimatizaci, dřevěné obložení na palubní desce a centrální displej ve formě „tabletu“ orientovaného na výšku, mimo mnoha jiného. Sedm sedaček a prosklená střecha je na českém trhu standard, armáda jízdních asistentů v nabídce je samozřejmostí.

Přes práh s podsvíceným nápisem „Explorer“ šplhám do měkké sedačky s bohužel dost úzkým opěradlem a přemýšlím, jestli jsou v nabídce nášlapy. Není to zrovna malé auto a někdo menší by mohl potřebovat nějaký schůdek.

Jako první zkoumám, jestli to obložení je opravdu dřevěné, a zdá se, že ano. Připojuji telefon a všímám si chytrého otvoru na kabel u dvířek schránky na středovém tunelu. Android Auto se ovšem zobrazuje jen na menší části displeje nahoře, takže není tak přehledný, jak by si člověk představoval.

Na druhou stranu je fajn, že se s Androidem Auto zobrazí zároveň i rádio. Zabudovanou navigaci je samozřejmě možné zobrazit na celou výšku displeje. Příjemné je také ovládání klimatizace, kdy tlačítka vyhřívání volantu a sedačky jsou hned vedle sebe, a líbí se mi i ovládání teploty kolébkovým přepínačem.

Zkouším ještě zadní sedadla, která jsou o poznání méně pohodlná, ale prostoru je tu dost, a také třetí řadu. Ta je, na rozdíl od druhé, sklopná elektricky. A na rozdíl třeba od BMW X5 se sem vejdu i já; ne zrovna pohodlně, ale vejdu, a to i „za sebe“, tj. nemusí být druhá řada sedaček odsunuta až dopředu.

A i úplně vzadu jsou výdechy klimatizace a držáky nápojů. Bohužel, chcete-li třetí řadu sedaček používat, musíte roletku zavazadlového prostoru nechat doma – není ji kam uložit.

Vracím se za volant a konečně vyrážím. Explorer je na českém trhu vždy plug-in hybrid a tlačítkem v interiéru můžu navolit, jak bude vůz elektřinu využívat. Na plnou baterii má být schopný ujet 42 kilometrů, takže by to na město mělo stačit, ovšem když startuji, baterie je skoro plná a displej ukazuje dojezd 20 km.

Jako první si všímám velmi citlivého plynového pedálu. I v jízdním režimu Normal – celkem jich tu je sedm, z toho dva offroadové a jeden pro tažení přívěsu, který na displeji ukáže teplotu převodovky – musím s pedálem pracovat opatrně, abych jel plynule.

Systém pohonu všech kol má upřednostňovat zadní kola, ale podle displeje, který ukáže, kam zrovna jde kolik síly, si ho troufnu označit za stálou čtyřkolku, přinejmenším při zrychlování. Desetistupňová automatická převodovka řadí krásně hladce, změny rychlostních stupňů si všimnu jen občas, a protože elektromotor je mezi ní a motorem, i při elektrické jízdě normálně řadí.

Elektromotor samotný má 102 koně, takže když spalovací motor neběží, dynamika je poněkud chabá. Přepněte ale do sportovního režimu a poté, co přetrpíte tři neuvěřitelně dlouhé animace přístrojového štítu, máte pod pravým kotníkem celý potenciál Exploreru, celých 825 Nm.

U tohoto čísla se na chvilku zastavím. Explorer totiž řadí do společnosti BMW M760Li nebo Audi SQ7 TDI. Ani BMW X5 M nebo Porsche Cayenne Turbo nemá tolik newtonmetrů a třeba stájového kolegu Mustanga nechává Explorer daleko za sebou. Troufnu si říci, že na čtvrtmílovém sprintu by ho naprosto znemožnil. Těch 825 Nm je zkrátka obrovské číslo, které na silnici u jiného auta jen tak nepotkáte.

A v režimu Sport, kdy je plynový pedál pořádně ostrý, to tenhle Američan dává jasně najevo. Stačí půl plynu a Explorer jede jak smyslů zbavený, jako by celý svět v mžiku přestal existovat a jedinou realitou je brutální, nekompromisní a zdánlivě nekonečné zrychlování.

Jenže od vrcholového BMW nebo Audi, u nichž tři, čtyři miliony korun neznamenají mnoho, to člověk tak nějak očekává. Explorer je relativně nenápadné SUV za poloviční – byť ani tak ne zrovna nízkou – cenu, od nějž byste čekali, že v něm máma poveze děti do školy. Ne, že má dost točivého momentu na to, aby zastavilo a pak znova rozběhlo otáčení planety Země.

Při tom všem navíc jeho výfuk neřve na celý okres, převodovka nekope, kola se neprotáčejí. Není tu žádné divadlo, jen charakteristický zvuk vidlicového šestiválce s náznakem bublání – a pohyb.

A co když dojde baterie? Ona ve skutečnosti dojít nemůže, řídící elektronika to nedovolí. I když displej ukazuje dojezd na elektřinu 0 km, baterie má nějakých 30 procent, aby byla stále dostupná jak hybridní jízda, tak i všechny newtonmetry.

Trochu v kontrastu se silou pohonného ústrojí je podvozek. Ne že by byl nejistý, to v žádném případě, ale čekal bych od něj trochu víc pohodlí. On mě místo toho informuje o každé nerovnosti v silnici, a to způsobem sice poněkud rušivým, ale přesto tak nějak patřičným k americkému SUV. Zároveň je v něm i houpavost, ale na ni je potřeba trochu větších terénních vln.

Když sjedu z asfaltu na nezpevněnou cestu, chci vyzkoušet patřičný jízdní režim. V něm ovšem vůz velmi dlouho drží první rychlostní stupeň a nedovolí manuální odřazení v nízkých otáčkách. A také nemůžu přepnout na ryze elektrickou jízdu, takže se vracím zpátky do Normalu. Čtyřkolka funguje příkladně i v tomto režimu a já bezhlučně šplhám kamenitou stezkou.

Cestou zpátky už je tma a já odhaluji největší a naprosto zásadní nedostatek testovaného předprodukčního kusu – světlomety. Když kolem není žádné jiné auto, na potkávací světla se jakž takž dá jet, třebaže bych je chtěl nastavené jinak. Ovšem je-li kolem nějaký provoz, světla jsou schopná se i na dálnici sklopit tak, že svítí zhruba 15 metrů před auto. To znamená, že nevidím v podstatě nic.

Na případný kámen na vozovce či jinou překážku bych nestihl reagovat, ba co víc, na silnici první třídy vidím až na poslední chvíli i bílé čáry, které označují odbočovací pruhy.

Ovšem, podle českého zastoupení Fordu je automatika, která seřizuje světlomety, vadná a probíhá svolávací akce, která ji má opravit. Auta, která se dostanou k českým zákazníkům, by tedy měla svítit podstatně lépe.

Nerovnoměrně a nedostatečně do šířky osvětlená silnice potkávacími světly už tak velkým problémem není, a navíc to jde trochu vylepšit použitím předních mlhovek. Zamrzí však absence natáčení světlometů či funkce LED Matrix s vykrýváním okolního provozu.

Jak svých pár hodin s Explorerem uzavřít? S drobným odstupem musím děkovat Fordu, že ho do Evropy přivezl a že ho nabídne i v Česku, byť jsem si dobře vědom, že tím hlavním důvodem není 825 newtonmetrů, nýbrž 71 gramů CO2 na kilometr v měřicím cyklu WLTP. Jakkoli se nevejde do 50 gramů, které by jej pustily k registračním značkám pro elektromobily a s nimi spojené výhody.

Co na tom, že reálná spotřeba mé hodně svižné a pro auto náročné jízdy, kterou jsem začínal s téměř nabitou a končil s téměř vybitou baterií, byla 11,4 l/100 km.

Je autem na dálnice a silnice první třídy, to je nabíledni, ale obstojně zvládá i klikaté okresky a ve městě se bude, jako u každého SUV, hodit vyšší posez a kamery kolem dokola. Chtěl bych trochu propracovanější podvozek, ale dokud budete jezdit ve dne, Explorer je docela povedená velká „fordka”.