Nejhezčí malé auto. Test Nissanu Micra s ani ne litrovým motorem

Micra se mi nikdy nelíbila. Bylo to malé auto s typicky ženským designem, v posledních generacích s podivně vykulenými světly. Ženám se možná líbila, zástupce chlupatější poloviny lidstva by v něm dobrovolně jezdit nejspíš nechtěl.

U poslední, páté a o dost větší generace se vnější design natolik změnil, natolik zmodernizoval, že už je to pěkné auto pro kohokoli. Takový unisex a přitom výrazný, ostře řezaný, s protáhlými světlomety... Speciálně v oranžové barvě Energy Orange doplněné černými detaily je to, myslím, opravdu výrazné auto, ve třídě malých aut patrně nejhezčí. Na výběr je celkem deset barev karoserie, oranžová, červená, zelená, modrá a bílá perleťová jsou velice líbivé.

Jednolitá plastová plocha výplně dveří působí lacině, stejně jako nemožnost pořídit si dozadu elektrické stahování okenních skel. Naopak – vysloveně luxusním dojmem působilo oranžové kožené čalounění kolem řadicí páky a na přístrojové desce. Bez něj by byl interiér o dost fádnější. Příjemným bonusem je i absence otravného systému start/stop. Ten základní verze vůbec nemají, u nejvyšší výbavy Tekna si jej můžete za 5000 přikoupit, což nikdo soudný neudělá.

Vnitřku micry v zásadě nechybí intuitivnost malých vozů koncernu Volkswagen, méně přehledný s horší odezvou je ovšem multimediální systém se sedmipalcovým displejem. Skvělá je panoramatická kamera, ukazující auto z ptačí perspektivy. Pro takhle malé auto není zcela nezbytná (i když přes zadní sloupky není kdovíjak dobrý výhled), je ale dobré, že je v nabídce. Unikátem jsou pak reproduktory Bose zabudované v obou předních hlavových opěrkách.

Vzadu je to vysloveně natěsno, dva dospělí s normální výškou si zde pohodlně nesednou a limitem bude zejména nedostatek místa v oblasti hlavy. Micra, jakkoliv vypadá mohutně, uvnitř nabízí jen průměrně místa, jde o typické auto pro 2+2 cestující. Ani zavazadelník svou velikostí neohromí (300 litrů je mezi malými auty horším průměrem), vzhledem k zaměření vozu to ale v ničem podstatném nevadí.

Pětistupňová přímo řazená převodovka neoslní svou mechanickou odezvou, nepatří k nejpřesnějším, k „míchání polévky” jako u renaultů před deseti lety má ale naštěstí daleko. Z převodovky jsou v určitých situacích cítit vibrace. Příjemně naladěný je posilovač řízení.

Podvozek - vyvinutý přímo Nissanem - s jednoduchým McPhersonem vpředu a stejně jednoduchými zadními vlečenými rameny přináší i díky tvrdšímu naladění dostatek jistoty, při rychlejší jízdě se projeví lehkým náznakem nedotáčivosti. Na 17palcových kolech sem tam nějakou ránu od silnice pustí, jinak je příjemným společníkem. Nejmenší nabízená velikost (o palec menší) tak jako tak udělá lepší službu.

V nabídce motorizací jsou ty známé z Renaultu, na jehož lince se ve Francii vyrábí modely Clio i Micra. Jde o dva benzínové tříválce - atmosférický litr a přeplňovanou 0,9 IG-T; další variantou je pak 90koňový turbodiesel dCi, který se ale k charakteru auta nehodí. Námi testovaný tříválec s turbem má slabší spodek, ve středním pásmu je ale agregát srdnatý, byť na svižnou jízdu moc stavěný není. A vytáčet jej nad šest tisíc moc smysl nemá, pak je jenom hlučný. Jezdit se s ním ale dá za šest litrů.

Během týdenního soužití se nám přihodila i jedna nepříjemnost. Absolutně nejhorší situací, která se při novinářském testu auta může stát je, že kvůli poruše nebude jezdit. Za patnáct let, co se živím psaním o autech se mi to stalo celkem dvakrát - u Citroënu C5 (celkem banalita: uvolněné šrouby u baterie) a u rodinné Fabie II, která trpěla samovybíjením. Se zapůjčenou oranžovou microu na polských RZ se mi tato nepříjemnost stala potřetí.

Auto nešlo nastartovat a zablokovaným volantem kvůli absenci zdířky pro klíč nebylo možné pohnout. Naložení na odtahové auto pak zabralo o hodinu více než bylo nutné, ještě štěstí, že micra „zemřela” na celkem velkém parkovišti. Na vině nebyla vybitá baterie (což je nepříjemné, ale stovky kilometrů od domova to zvládnete i bez servisu), ale problém s řídicí jednotkou, kvůli které musela zavítat do servisu na výměnu v rámci záruky. Z jednoho excesu nelze dělat sáhodlouhé závěry, nepříjemné to bezpochyby je.

Celkově čtyři metry dlouhá micra nezklamala. Pokud nepotřebujete praktické auto, které v českých podmínkách supluje jediné rodinné auto (fabia, nová ibiza), je japonský model jednou z voleb, které stojí za vyzkoušení.

Micra není tak drahá jako nová fiesta, popravdě ale nejezdí tak dobře (byť ve své třídě představuje jízdními vlastnostmi nadprůměr) a nemá tak kultivované tříválce. Mimořádný je design i barevné možnosti individualizace. Japonská novinka nezklame ani jízdním projevem, škoda jen, že v nabídce kromě dieselu není alespoň jeden čtyřválec.