Jak funguje levné samořízení? Test Renaultu Clio s paketem poloautonomní jízdy

Novým Renaultem Clio už jsem se svezl, když byl na českém trhu horkou novinkou. Zaujal mě na něm obrovský pokrok oproti minulé generaci v podstatě ve všech ohledech, od vzhledu přes palubní systémy až po podvozek.

Tehdy se hovořilo o tom, že nové Clio dostane i „autonomní paket“, díky kterému zvládne jízdu částečně samo. A právě takto vybavený vůz – onen paket se jmenuje Easy Pilot a k výbavě Intens stojí 30 tisíc korun, k vyšší R.S. Line 27 tisíc – máme nyní před sebou.

Že to není nic speciálního, když řada aut takové věci už nabízí několik let? To sice nabízí, ale taky stojí dvakrát, třikrát, čtyřikrát tolik co tenhle malý Francouz. S Easy Pilotem ho můžete mít za 470 tisíc korun.

Nové Clio vypadá vážně skvěle ze všech stran. Světla – vpředu LEDková už ve standardu, vzadu cením couvačky v páru – se vážně povedla, hezky vypadají a dobře svítí. Na oranžovém laku jsou ta přední velmi výrazná, což vzhledu přídě jen prospívá.

Klika zadních dveří, schovaná v C-sloupku, je elegantní tak moc, až si říkám, že něco podobného mohli návrháři vymyslet i pro přední dveře, když za ni beru a nasedám za volant.

Vítá mě pohodlná, měkká sedačka se slušným, ale nikoliv dokonalým bočním vedením; na to by bylo třeba připlatit za verzi R.S. Line.

Interiér Clia páté generace je o chloupek prostornější než u předchůdce, ale pořád tu není nějak moc místa např. ve srovnání se Škodou Fabia.

Přesto se necítím stísněně a ve srovnání s řadou konkurentů je výhodou volič převodovky – pro 130k verzi třináctistovky, kterou mám pod kapotou, je k mání pouze sedmistupňová dvouspojka EDC – velmi blízko volantu na vyvýšené konzoli.

Díky oné konzoli mě taky nic netlačí do pravé nohy. Lokty už to mají těžší, zejména ten levý – opěrka na dveřích začne být po pár desítkách kilometrů tvrdá.

Vpravo vítám posuvnou a celkem slušně použitelnou opěrku, která má v sobě i malou schránku. Obrovskou pochvalu si zaslouží kvalita materiálů a dílenské zpracování.

Všimněte si oranžových linek na palubní desce. Vypadají sice hezky, ale nesednou ke každé barvě exteriéru a možnost volby barvy ambientního osvětlení je s nimi k ničemu. Když nastavíte jakoukoliv jinou než oranžovou barvu, nepasuje to. Pro milovníka oranžové barvy je ale celé tohle auto nakonfigurované výborně.

V kabině stojí také za zmínku i malá okénka, která vznikla po přesunutí nožiček zrcátek na plech dveří. Díky tomu je interiér vzdušnější a výhled z vozu o trochu lepší. Prostornost na zadních sedačkách i velikost kufru jsou na tuto třídu v normě. Všude se všechno vejde, ale místa nazbyt to nemá.

Tlačítkem startuji třináctistovku, která vznikla ve spolupráci aliance Renault-Nissan-Mitsubishi s koncernem Daimler. Clio hned po převzetí beru na trošku delší projížďku. Nejprve mě těší výborný podvozek, na který jsem pěl chválu už při prvním svezení, a pak je konečně prostor vyzkoušet ty autopiloty.

V ceníku se o paketu Easy Pilot hovoří jako o asistentu jízdy po dálnici a v kolonách; je to adaptivní tempomat s aktivním vedením v jízdním pruhu, rozšířený o funkci poloautonomní jízdy v koloně. A když k němu přistupuji s vědomím, že nesedím v Mercedesu za několik milionů, musím žasnout.

Dá se zapnout už od 30 km/h a už v této rychlosti se dokáže chytnout čar na silnici a řídit zčásti sám. Samočinně také zastavuje za autem na křižovatce, pokud ho vidí s dostatečným předstihem, a po impulzu plynovým pedálem od řidiče se sám rozjíždí, když se rozjede auto před ním. Vyjma režimu Sport se ale rozjíždí příliš zvolna, takže musím přidat plyn, abych nebyl brzdou provozu.

Na dálnici dokáže ve většině případů jet téměř sám tak dobře, že můžu na chvilku pustit volant – než mě systém vyzve, abych ho držel. Nevěřím mu ale stoprocentně, protože nejednou najíždí k levé čáře tak těsně, že začne vibrovat volant. Snažil jsem se najít situaci, ve které to bude dělat vždy, ale vypadá to na náhodné chování.

Nevýhodou systému je, že jak tempomat, tak druhým tlačítkem i vedení v pruhu je nutné vždy znova zapnout, auto si nepamatuje zapnutí pomocníků z předchozí jízdy. Výhodou naopak, že tlačítka jsou přehledně na levé straně volantu, takže se dají spolu s blinkry používat jednou rukou.

Závěrem stojí za zmínku převodovka, která za jízdy řadí hladce, ale při rozjezdech a hlavně manévrování „tam-zpět“ při parkování dokáže škubat. Zabírání elektronicky ovládané spojky není lineární a je třeba si na něj zvyknout.

Výhodou budiž, že ve sportovním režimu dokáže jakž takž podřazovat před zatáčkami, ale není to dokonalé a při ostrém svezení radši beru řazení do vlastních rukou pádly pod volantem.

Podobně o zvyku je masivní prodleva turbodmychadla, ovšem pro nižší výkon motoru není tak moc znát, jako u 150- či 160k varianty této třináctistovky. Naopak potěší výjimečná kultivovanost motoru a velmi dobrá spotřeba; svých pět stovek svižných kilometrů jsem ujel s průměrem 6,7 l/100 km.

Když jedu po dálnici, kromě poloautonomní jízdy mě nejvíc překvapilo poměrně dobré odhlučnění interiéru. Není to samozřejmě srovnatelné s Lexusem RX, ovšem na svou třídu je v Cliu nebývalé ticho, a to jak co do zvuků motoru, tak i ostatního okolního hluku.

A ve výsledku se tedy nestydím nové Clio s paketem Easy Pilot všemi deseti doporučit. Nejen s poloautonomní jízdou, nýbrž ani s autem jako celkem v této specifikaci si nikdy nemusíte říci větu: „No jo, ale stojí do půl milionu,“ abyste omluvili nějaký nedostatek. Pokud vám bude stačit velikost nového Clia, na svou cenu je vynikající nabídkou.