Expediční Toyotou Hilux po krásách Čech i Moravy

Baví mě jízda mimo asfalt i cestování divočinou, mám pochopení i pro obytná auta. Když se tedy naskytla možnost vyzkoušet vůz, který schopnosti pro to první zkombinoval s tím druhým, nemohl jsem odmítnout – a dávno dopředu začal plánovat, kam všude s hiluxem upraveným pro offroadové expedice vyrazím.

Nebyl sice zrovna prostor vyrazit do Bosny a Hercegoviny či třeba Rumunska, i v Česku jsem si ale dokázal o prodlouženém velikonočním víkendu najít pár koutů, kam se dá dojet po cestách bez asfaltu. A navštívil jsem i místa, která jsem měl v hledáčku už dlouho. Ale popořadě.

Hilux, který tu před námi stojí, je původem samozřejmě užitkové auto – terénní pick-up. České zastoupení Toyoty ho nicméně nechalo upravit pro offroadové expedice a nevynechalo přitom jediný aspekt, nezapomnělo na nic, co by se mohlo v divočině hodit. Naviják a pevnostní ocelové nárazníky jsou v podstatě samozřejmost, jsou tu však i vyprošťovací desky, prostor pro kanystr, markýza či sprcha.

A také střešní stan, který je součástí hliníkové nástavby na korbě. Ta je tu napevno, nedá se snadno sundat, takže se z užitkového auta stává stroj poněkud jednoúčelový. Ten jeden účel ale plní dobře, jak záhy zjistím.

Hiluxem se vydávám nejprve do Posázaví, kde na polních cestách testuji nejprve zejména pneumatiky. Vůz stojí na general grabberech AT3, jejichž vzorek na pohled nevypadá, že by měl něco významného zvládat mimo asfalt, ale příjemně mě překvapují. Na silnici nehučí příliš, na suché hlíně a štěrku není sebemenší problém a i bláto zvládají překvapivě obstojně. Samozřejmě ne tak, jak by ho zvládaly pneumatiky typu mud-terrain, ale jsou dobrým kompromisem.

Na polních cestách si všímám aspektu, který hilux beze zbytku převzal z obytných dodávek – je velký a široký i nahoře. Boky karoserie se vyhnu nebezpečně vyhlížejícímu křoví snadno, ale musím myslet na to, že vůz je stejně široký i víc než dva metry nad povrchem, kde větévky častěji zasahují hlouběji do prostoru cesty.

Padá tma, tak zkouším světla. Hilux má ve verzi Active halogenové světlomety s oddělenými parabolami pro dálková světla a rychle zjišťuji, že už tohle ve tmě docela stačí. Pak tlačítkem rozsvěcuji přídavné lampy v přední masce, jejichž kužel není nepodobný dálkovým; doufal jsem, že budou svítit trochu víc do šířky.

Výbavě po stránce osvětlení nicméně naprosto dominuje LED rampa na nástavbě, která – bez legrace – z noci dělá den. Světla je tak moc, že je to mým očím přivyklým na přítmí až nepříjemné a také mám obavu, že bych tímhle umělým sluncem otravoval lidi ve všech vesnicích v okruhu deseti kilometrů. Takže jsem si po pár desítkách metrů řekl ok, zkusil jsem to, a zase ho vypínám.

Dojíždím na asfaltový plácek uprostřed lesů. Patrně slouží zejména dřevorubcům jako překladiště klád, dnes mi však bude nocovištěm. Užívám si tmy tak neprostupné, že ani pětadvacetisekundová expozice nestačí a musím fotoaparátu pomoci čelovkou, aby na snímku bylo vůbec něco vidět.

Druhý den ráno vyrážím s ideou najít cestou nějakou vrbu, kterou bych mohl zbavit osmi prutů, abych si upletl pomlázku a dostál velikonoční tradici. Cesta mě vede přes Kutnou Horu, kde je parkování vážně zážitek; hilux sice má couvací kameru, ale umístěnou bohužel tak, že dobře půlku obrazu zabírá zadní nárazník.

Doplňuji zásoby paliva a vody a se zastávkou v údolí Doubravy nedaleko Chotěboře a také krátkou procházkou hlinským Betlémem mířím do Litovelského Pomoraví, kde snad konečně najdu tu vrbu a místo k noclehu. To první se daří, pro to druhé zvažuji plácek u jezu, jenže mám radši v noci ticho, což je to poslední, čeho by se mi tu dostalo.

Přejíždím tedy ke koupališti, kde doufám v otevřený stánek s občerstvením. Jenže kromě toho, že je poněkud zima, taky docela hustě prší a je samozřejmě zavřeno. Zapínám tedy nezávislé topení nástavby a vytahuji guláš v konzervě a campingový vařič.

Tím se dostávám k jedné z nevýhod tohoto hiluxu – nemá žádnou vestavěnou kuchyni ani třeba pevný vařič na campingovou kartuši, který by se do jednoho rohu vestavby jistě vešel a mohl by být třeba vyklápěcí. Zbytek prostoru v sedátku totiž vyplňuje nádrž na vodu, bojler, přídavné topení a baterie patřící k solárnímu panelu.

Právě tady je vidět trochu zbytečná snaha o kompromis, která expedičnímu použití poněkud podráží nohy. Jde o to, že základem je vůz s dvojkabinou a krátkou korbou, což znamená i kratší nástavbu. Tyhle věci se často vyrábějí na míru, takže můžete dostat cokoliv, po čem toužíte – a já bych spíš zvolil kratší kabinu a delší nástavbu.

Ta by tak totiž mohla pojmout i ledničku, která by pořádně zužitkovala tu malou fotovoltaickou elektrárnu. Mohla by běžet nonstop, i když člověk někde parkuje, jak je normální u obytných dodávek či přívěsů. Zde však je v kabině a lze ji zapojit jen do 12V zásuvky v palubní desce, která z pochopitelných důvodů dostává „šťávu“ jen při zapnutém autě.

Zároveň ale ani nemohu nesouhlasit s tím, že místo ledničky a vařiče je v nástavbě nádrž na vodu a bojler. Sprcha, která má navíc vyklápěcí „kabinku“ na pravé straně auta, by se totiž jistě hodila, kdybych s tímhle autem v létě čtrnáct dní cestoval Balkánem.

Zpět ale na Litovelsko, do deštivé noci. Naftový „bufík“ efektivně, i když trochu hlučně topí a já za vytrvalého bubnování kapek o stan usínám. Ráno zjišťuji, že stan není tak úplně vodotěsný – konec matrace a s ním i konec spacáku jsou trochu vlhké. Není to nic závažného, člověk to přežije – i když, vzpomenu-li na loňskou dubnovou návštěvu Bosny, kdy pršelo v podstatě celý týden, byla by vlhkost nepříjemná trochu víc. Nevím ale, zda to je vlastnost, či závada; na celém voze i nástavbě je znát, že už má pár výletů mimo asfalt za sebou.

Po snídani vyrážím do „Hanáckých Benátek“ podívat se na kanál, který vede pod náměstím, a zastavuji se v obchodě pro bulharku jako vždy, když přijedu do severovýchodní části republiky. (Když jsem se před víc než deseti lety stěhoval do Prahy, vůbec mě nenapadlo, že by tuhle delikatesu z brambor, mleté papriky a hovězího masa mohlo být na západ od Vysočiny nemožné koupit.)

Přes brod v údolí Bystřice – chatrně vyhlížejícímu mostu, skrz jehož mostovku vidím na řeku, vážně nevěřím – a pár šotolin v okolí Města Libavá dojíždím na chalupu do Jeseníků a pouštím se do pletení pomlázky na pondělní „šmigrust“.

Expediční hilux navzdory některým kompromisům splnil, co jsem od něj očekával. Pár dnů „expedice“ po Čechách i Moravě zvládl levou zadní i s jedním prudkým výjezdem, na němž jsem skutečně využil všechno, co jeho technika nabízí – čtyřkolku, redukci i uzávěrku zadního diferenciálu.

V terénu i na asfaltu jezdí prostě jako velké naložené auto, tady se žádné překvapení nekoná. Má sice upravený podvozek, ovšem spíš směrem k odolnosti a větší nosnosti. V dírách na štěrkových cestách trochu drncá, na asfaltu je nicméně hezky plavný.

Také 2,8l řadový vznětový čtyřválec pod kapotou funguje příkladně. Je sice trochu hlučný, ale to k nátuře auta tak nějak patří a má dost síly na to, aby i s takhle těžkým autem slušně hýbal. Dvanáctilitrová spotřeba ukazuje, jak moc dělá odpor vzduchu – se stejným motorem v jiné, civilnější verzi hiluxu jsem jezdil pod deset litrů na sto kilometrů.

Dokázal bych ho vylepšit? Pár nápadů mám, ne že ne. O tom, že bych radši měl kratší kabinu a delší nástavbu, jsem již hovořil. Také by se hodil nějaký schůdek, protože dozadu se leze opravdu obtížně, a systém zamykání bočnic a zádě nástavby je poměrně složitý. Na napojení na systém centrálního zamykání, který má kabina, samozřejmě zapomeňte.

A konečně celá tahle legrace není levná a je to na ní velmi dobře vidět. Naštěstí nejen zvenčí – kdykoliv jedu nějakou vesnicí, lidi na mě hledí a já mám dojem, že je svou přítomností trochu irituji –, ale i uvnitř. Pokud ne promyšleností, tak rozhodně kvalitou zpracování a bytelností a právě tyhle dvě vlastnosti jsou u offroadu, na kterém doslova mohou někde v divočině záviset životy posádky, velmi důležité.