Autem k nejbližšímu moři: Nové zážitky už za šest hodin jízdy

Letní dovolenou autem u moře si většina z nás spojuje se středomořskými státy, tedy zejména Itálií a Chorvatskem. Pokud ovšem nechcete trávit za volantem přes 10 hodin, platit různé poplatky za dálnice či tunely, netrváte na teplotách pravidelně překonávajících 30 °C a vadí-li vám mnohdy až nepatřičně vysoké ceny, můžete se vydat zcela opačným směrem.

Pokud se totiž vydáte z Prahy na sever, můžete už za cca šest hodin dojet k nejbližšímu moři. Jedná se sice o Baltské moře, které možná z minulosti nemá nejlepší pověst, nicméně my jsme se rozhodli vyzkoušet na vlastní kůži, jaká je situace dnes.

Nejbližší koupání bychom si mohli užít už v polském městě Mezizdroje (v polštině Międzyzdroje), které je od Prahy vzdálené asi 585 kilometrů a nabízí rozsáhlé písčité pláže i kulturní vyžití.

My jsme si ovšem zvolili město Kolobřeh (polsky Kołobrzeg), které je sice od Prahy nepatrně vzdálenější (cca 623 km), nicméně jde o jednu z vyhlášených destinací. Díky dálnicím a silnicím první třídy je navíc cesta delší jen o zhruba 10 až 15 minut.

Cesta k polskému pobřeží by snad ani nemohla být jednodušší. Jediné dálniční poplatky se platí v Česku, kdy jsme pro cestu k hranicím s Německem využili dálnici D8. Na cestu jsme se vydali ve středu, zhruba kolem sedmé hodiny ranní, a silnice zely prázdnotou.

Těsně před hranicemi nás navigace svedla z dálnice a do Německa jsme vstoupili po průjezdu obcí Petrovice. Ani zde jsme se přitom nevyhnuli kontrole německých policistů, kteří jen nahlédli do vozu a nechali nás pokračovat. Jízda po německých okreskách byla příjemným zpestřením, nicméně zdlouhavým. Po nájezdu na dálnici ale cesta začala odsýpat rychleji.

Německé dálnice nejsou zpoplatněné a na mnoha úsecích dodnes platí neomezená rychlost. Pokud ovšem uvidíte značku rychlost omezující, nejčastěji na 120 km/h či 100 km/h, je vhodné se těmito limity řídit. Na několika místech jsou totiž rozestavěné pevné radary a výjimkou nebyly ani policejní hlídky.

Němečtí řidiči nás přitom vždy fascinovali svou spořádaností, kdy při každé změně rychlostního limitu poctivě brzdí, zatímco valná část cizinců nechává auto zpomalit postupně, sundáním nohy z akcelerátoru.

Naše cesta vedla směrem na Drážďany a následně Berlín. Monotónnost jízdy přitom rozbíjí třeba z dálky dobře viditelná hala areálu Tropical Islands, což je další zajímavý tip na výlet, nebo továrna Tesla Gigafactory ležící přímo u dálnice kousek od Berlína. Protažení nohou a svačinu usnadní četná odpočívadla se zázemím.

Hranici do Polska jsme překročili u města Štětín, přičemž ani na polských dálnicích není s výjimkou několika úseků, které ovšem nevedly po naší trase, potřeba nic platit. Maximální rychlost na dálnici je 140 km/h, na dvouproudých silnicích první třídy pak 120 km/h.

Polské silnice nás mile překvapily svou kvalitou a kvalitním značením, pouze čerpacích stanic je u nich o poznání méně a mnohdy je potřeba kvůli natankování na chvilku sjet. Klasický Natural 95 jsme tankovali za cenu 6,44 zlotých/litr (cca 38 korun) a také další paliva se pohybovala na podobných či nepatrně nižších cenách jako v Česku.

V Polsku nás dálnice a následně rychlostní komunikace dovedla kolem měst Goleniów, Nowograd a Ploty až přímo k městečku Kolobřeh. To přitom na první pohled nevypadá zrovna oslnivě.

Navzdory dlouhé historii – status města místo obdrželo již v polovině třináctého století – zaujmou především nevzhledné paneláky odkazující na druhou polovinu dvacátého století.

Důvodem je i fakt, že město Kolobřeh bylo v minulosti několikrát opevňováno a bylo důležitou pevností, kterou začátkem devatenáctého století neúspěšně obléhal i Napoleon. V polovině devatenáctého století bylo město znovu opevňováno a ke konci druhé světové války se stalo místem bitvy, která vedla k devastaci většiny města.

Cesta k našemu ubytování, které se nacházelo poblíž přístavu a zhruba pět minut chůze od pláže a ikonického mola, zabrala se zastávkami na svačinu a tankování asi šest a půl hodiny.

Cena parkování se u hotelových areálů a na většině parkovišť pohybuje okolo 30 až 40 zlotých na den (asi 178 až 237 Kč), v běžně obydlených částech města dál od turistických areálů se však dá zaparkovat i zdarma. Během příjezdu uprostřed týdne nebylo hledání parkovacího místa problémem, se začátkem víkendu, kdy jsme město opouštěli, se však provoz značně zahustil.

K moři se jezdí většina z nás koupat, nicméně Balt není zrovna pověstný příznivými teplotami. Nás ještě před příjezdem varovala majitelka ubytování před častým deštěm v posledních dnech, nicméně po celou dobu pobytu bylo nakonec slunečno, místy oblačno, a teploty se pohybovaly kolem příjemných 20 až 23 °C.

Moře, které bývá nejteplejší právě na přelomu července a srpna, pak mělo mezi 18 až 19 °C. Ačkoliv nikdo z posádky nepatří mezi otužilce, do moře šli nakonec všichni a nikdo si nestěžoval. Moře je vcelku mělké, místy se objevují řasy, potěší ale rozlehlé pláže s jemným pískem, na kterých si každý najde svůj kout. Na části pláží navíc dohlížejí plavčíci.

Kdo se nechce koupat v moři, může vyzkoušet některý z krytých bazénů v okolí. Ostatně Kolobřeh je lázeňským městem, kde si lze dopřát i různé lázeňské procedury. Kdo chce být aktivnější, může využít nespočet cyklostezek v okolí, přičemž i na místě si lze vypůjčit kolo.

Pokud patříte k milovníkům historie či architektury, můžete se vydat za několika místními pamětihodnostmi, jako je maják při vjezdu do přístavu, několik historických opevnění, místní katedrála a několik muzeí.

Nedaleko přístavu je venkovní muzeum s dvojicí vystavených válečných lodí a řadou artefaktů, které byly vyloveny při čištění přístavu. Další muzeum je ve městě, kde jsou k vidění tanky, letadla a další obrněná technika nejen z období druhé světové války.

Pokud ale stojíte o modernější zábavu, můžete navštívit například místní oceanárium nebo muzeum voskových figurín nedaleko hlavního mola. Kdo hledá zážitky, může se vydat na plavbu replikou historické lodi či starou válečnou lodí, případně si dopřát výhled na město z ruského kola.

Možností je opravdu hodně, přičemž ceny nepůsobí nijak dramaticky a na většině míst se dá pohodlně platit kartou. Trochu nemilým překvapením ale může být horší domluva v angličtině, místní preferují spíše němčinu. Díky blízkosti češtiny a polštiny se ale s trochou snahy domluvíte prakticky vždy a všude. Stačí jen zpomalit.

Pro návrat do Česka jsme využili stejnou cestu, kdy naší jedinou obavou bylo možné zdržení na hranicích mezi Polskem a Německem. Ani zde se však žádná kolona nekonala, takže nebýt zdržení kvůli nehodě na polské rychlostní silnici, dostali bychom se zpět do Prahy za šest hodin, se zastávkou na oběd šest a půl hodiny.

Pro cestu jsme zvolili hybridní Renault Captur po modernizaci, který při spotřebě 5,7 l/100 km (i v Německu jsme udržovali rychlost kolem 130 km/h) zvládl cestu na jednu nádrž. Sofistikovaný asistent řízení navíc celou cestu výrazně usnadnil.