Napoleonova láska k Josefíně se změnila v teror

Josefína (1763-1814) se obávala rozvodu. Proto odcestovala do lázní Aix-la-Chapelle, aby se pokoušela léčit svou neplodnost. Byla mrzutá a roztřesená. A měla k tomu své důvody. Napoleon (1769-1821) procházel obdobím nevěr. V celé své výšce necelých sto šedesáti centimetrů se vypínal jako holub a prohlašoval: „Nejsem muž jako každý jiný. A mravní zásady, kterými se řídí běžné chování jiných, se na mne nevztahují.“

Štíhlá hnědovlasá Josefína s krásnýma modrýma očima zuřila. Nadávala a plakala až do umdlení, rozčilený Napoleon zase třískal do nábytku a napadal Josefínu fyzicky.

Služebnictvo nezasahovalo a třáslo se strachy. V odpověď na manželovo chování císařovna posílala nepodepsané záštiplné dopisy nenáviděným milenkám a všem na potkání vypravovala o Napoleonových eskapádách. K tomu neustále slídila po důkazech nevěr, což nebylo těžké, protože Bonaparte se jimi vychloubal.

Právě v lázních se k Josefíně donesly nové klepy. V zámku v Tuileriích jí prý přidělili novou dvorní dámu, dvacetiletou půvabnou Adéle Duchâtelovou, se kterou má Napoleon poměr. To Josefínu dorazilo.

Po jejím návratu z lázní pobýval dvůr v zámečku SaintCloud, kde z Bonapartových soukromých komnat vedly schody do tajné místnosti, kterou používal pro svá erotická dobrodružství. A jedné horké červencové noci se Josefína rozhodla, že Napoleona právě tam překvapí. Její společnice a důvěrnice paní de Rémusatová ji varovala, aby zbytečně nevzbudila císařův příslovečný hněv.

Ale Josefína se nemohla udržet. Vypravila se k tajné komnatě a začala bušit na dveře s křikem: „To jsem já, Josefína!“ A co následovalo dál?

„Dlouho jim trvalo, než otevřeli, a pak když jsem viděla ten nepořádek, nepochybovala jsem ani chvíli. Vynadala jsem jim,“ líčila později Josefína. Odezva byla hrozná - Adéle se rozplakala a Napoleon začal běsnit. Josefína utekla do svých pokojů, ale bylo jí to málo platné. Císař se rozběhl za ní, spílal jí „nejhoršími nadávkami“, kopal do nábytku a skleněných vitrín a řval, „ať si sbalí a jde“.

Pak Josefínu ještě zfackoval a třásl s ní. Nakonec si zavolal jejího syna Evžena a oznámil mu, že se s jeho matkou rozvede. Evžen přijal slova s klidem, pouze prohlásil, že odejde ode dvora spolu s Josefínou. Císař zuřil dva dny. Po jejich uplynutí sice Josefíně odpustil, ale nesměla se nijak vyjadřovat k jeho milenkám a musela slíbit, že „až nadejde politicky vhodná chvíle, sama se vzdá pozice manželky“.

Josefína se podvolila. Prožila právě nejkritičtější chvíle svého manželství. O této dvojici bylo napsáno bezpočet knih a jejich jména se skloňovala se stejným obdivem jako Romeo a Julie či César a Kleopatra. Dlužno podotknout, že jejich vztah byl od počátku rozporuplný.

Napoleon poznal Marii Josèphe Rose Tascher de La Pagerie, vikomtesu zvanou Joséphine de Beauharnais, v zámku svého přítele a člena Direktoria Paula Barrase na podzim roku 1795. Barras byl vysoký černovlasý muž a Rose byla jeho milenkou a vedla jeho salón.

Bylo jí dvaatřicet. Měla „hebký vlas, živý obličej s kudrlinkami nad čelem a krásnou pleť“. Šestadvacetiletého Napoleona, tehdy ještě Buonaparta, uchvátila. Krásnou, v konverzaci zběhlou šlechtičnu obdivoval.

Narozdíl od Napoleona měla už v milostném životě zkušenosti: Kreolka z Martiniku Marie-Josephe-Rose Tascherová se v prosinci 1779 vdala v Paříži za pohledného mladého aristokrata Alexandra de Beauharnais. Manželství trvalo patnáct let, narodily se z něho dvě děti - Evžen a Hortenzie - a bylo nešťastné. Alexander byl sice chytrý a vzdělaný, ale nenapravitelný záletník. Navíc měl s jednou ze svých milenek syna. K tomu ještě vytroubil do světa, že Hortenzie není jeho dítě, což nebyla pravda. Rosu neustále peskoval a vytýkal jí, že je nevzdělaná. To mělo skončit.

Nakonec bylo v roce 1794 manželství rozloučeno. Rose se mezitím změnila - naučila se chovat jako pravá dáma. A také si opatřovala milence - byla praktická, a tak to byli milenci bohatí.

Za Velké francouzské revoluce se Alexander plně zapojil do revolučního dění. Stal se v roce 1792 předsedou Ústavodárného shromáždění. Rose byla apolitická - měla jedině starost o své děti. Proto byla připravena stanout na straně republikánů a prohlásila se občankou. V roce 1794 se vše změnilo - období hrůzovlády, kterou představoval Robespierre, vrcholilo. Gilotina nestačila kosit hlavy. Došlo i na Alexandra. Ten se stal armádním generálem na Rýně a měl vybojovat zpátky Mohuč, kterou obsadili Prusové. Nepovedlo se mu. V březnu 1794 byl zatčen, odsouzen „jako přítel tyranie a nepřítel svobody“ a v červenci gilotinován. Zatčena byla v dubnu 1794 i Rose „za spiknutí proti republice“.

Věznění v karmelitánském klášteře v Paříži bylo otřesné. Přesto se vězni mezi sebou bavili, navazovali milostné vztahy (muži se ženami se směli navštěvovat, protože se předpokládalo, že stejně skončí pod gilotinou) v duchu hesla: „Zabít nás můžete, kdy se vám zamane, ale nezabráníte nám, abychom se smáli, kdy se zase zamane nám!“

Ale dne 28. července 1794 byl zatčen Robespierre se svými druhy a všichni byli gilotinováni. Hrůzovláda byla u konce. Rosu propustili a ta si opět začala shánět bohaté milence. Skončila u Barrase. Měl špatnou pověst -prý se u něj konaly sexuální orgie. To Rose nevadilo. Barras byl zbohatlík a s ochotou ji živil. Právě u něj se jí změnil život.

A u něj se seznámila s mladým černovlasým zachmuřeným Korsičanem, který byl úplně jiný než ona. Jeho rodina se ještě řídila vendetou a byla velmi semknutá - celkem čítala osm sourozenců. Napoleon měl za sebou zkušenosti s prostitutkami a několik mladistvých lásek. Byl sveřepý, plachý, nedůtklivý.

Za své vojenské úspěchy byl ovšem jmenován v roce 1794 velitelem vojska ministerstva vnitra. Zbohatl a navštěvoval všechny známé salóny. Hledal v nich nějakou mohovitou nevěstu. A našel vydržovanou, nepříliš bohatou Rosu. Zamiloval se do ní jako chlapec, i když dobře věděl o jejích milencích. Nikdy předtím neprožil nic takového jako tuhle obrovskou vášeň a nikdy už neměl nic podobného prožít.

To nebyl případ Rosy. Napoleon byl pro ni zábavný, ale mluvila o něm jako o „svém směšném malém Korsičanovi“. Zatím jej nemilovala. Ještě ne. Přesto si jej 9. března 1796 vzala. Byl to občanský sňatek. Bonapartovým o tom Napoleon neřekl. Věděl, že jeho rodina, včetně matky Letizie (otec už zemřel), by byla rozhořčena. Frivolní Rosa, kterou Napoleon překřtil na Josefínu, se přísné korsické rodině líbit nemohla a pokládali ji za starou.

A Napoleon správně předpokládal - Bonapartovi Josefínu nenáviděli. Měli k tomu své důvody.

Josefína si ovšem manžela neužila. Chodila v Paříži na plesy s šaty, které sotva zakrývaly ňadra, zatímco její muž bojoval v roce 1796 v severní Itálii s Rakouskem. Rakušany porazil u Lodi a dobyl Milán. Josefíně psal dvakrát denně. Ona mu odpovídala nemastně neslaně. Někdy vůbec. Jeho dopisy četla před svými přítelkyněmi. Psal jí, že po „ní blázní, šílí“. Trpěl depresemi, že mu nepíše. Prosil, ať za ním přijede do Itálie. Nikdy předtím nikoho nemiloval tak nesobecky.

Faktem zůstává, že Josefína měla laskavé srdce, a tak lásku alespoň předstírala. Manžel ovšem nevěděl, že se začala scházet se čtyřiadvacetiletým plukovníkem Hippolytem Charlesem. Přesto v červenci 1796 za Napoleonem do Milána přijela. To už jeho rodina o sňatku věděla a byla rozčilená. Napoleonova sestra Paulina nazvala Josefínu staruchou.

Po italském tažení v roce 1797 žili Bonapartovi v domě v ulici Vítězství. Josefína nesmírně utrácela za šaty, šperky a různé cetky, což šetrného Napoleona zlobilo.

Vedle toho spolu s Charlesem poskytovala vojenské kontrabandy - sháněla a organizovala za úplatu vojenské dodavatele. Byl to lukrativní podnik, ve kterém profitovala z armádních zakázek. Když se o tom Napoleon dozvěděl od svého bratra Josefa, všechno popřela. Manžel jí uvěřil. Přesto se blížila zásadní změna v jejich vztazích. Začala v roce 1798, kdy Napoleon táhl do Egypta. V červenci dobyl Káhiru.

A dostal znovu z domova zprávu - Josefína je mu opět nevěrná s Hippolytem. Tentokrát uvěřil. Bratru Josefovi napsal: „Na světě mi zbýváš už jen Ty. Nemám, pro co bych žil. V pouhých devětadvaceti jsem pozbyl všechno.“ Byl nesmírně smutný. Josefínu upřímně miloval a dlouho nevěřil, že jej podvádí. Byl plný hořkosti a odporu.

Dosud byl Josefíně úzkostně věrný, s tím byl teď konec. Našel si milenku, o deset let mladší vdanou Paulinu Fouresovou. O tom Josefína nevěděla. Koupila totiž zámeček Malmaison na březích Seiny - na dluh - a zařizovala si jej. Nedostala ani dopisy o rozvodu, které jí poslal Napoleon. Ty totiž zadrželi Angličané a uveřejnili je v londýnských novinách. Věděla o nich celá Evropa. Nakonec se vše doneslo k Josefíně.

Byla zoufalá. Když se v říjnu 1799 Napoleon vrátil do Paříže, dorazila 18. října za ním. Zamkl se před ní v ložnici. Josefína ležela před dveřmi, plakala a nakonec přivolala i své děti. Napoleon se obměkčil, nevlastní děti miloval, byl však už úplně jiným člověkem.

Josefína se s Charlesem definitivně rozešla. Ale nebylo to nic platné. Stála sice po boku manžela při všech jeho dalších úspěších - v roce 1799 se stal prvním konzulem, o tři roky později doživotním konzulem, v roce 1804 dokonce císařem a ona císařovnou, ale karta se obrátila. Josefína milovala, Napoleon ji měl spíše za přítelkyni.

Obklopoval se milenkami, jak dosvědčoval zmíněný případ z roku 1804, i když podle historiků ženy zvlášť v lásce neměl a byl k nim dost hrubý. Byly pro něj stroje na rození dětí. A Josefínu Bonaparte týral. Nadával jí, terorizoval. Josefína reagovala stálým pláčem, migrénami, plakala dokonce, i když jí nechutnala večeře. Napoleona to nudilo a potřeboval dědice. Listina o odloučení nakonec byla podepsána 15. prosince 1809. Velká láska se proměnila v prach.