Speciál: Válka v Izraeli - Náboženství Blízkého východu

Náboženství v oblasti Blízkého východu hrálo vždy důležitou roli. Představy tehdejších lidí o vesmíru, světě a životě člověka byly vždy spjaté s předpokladem existence vyšší moci ovládající běh osudu. Sumerská a egyptská civilizace, a zejména pak staré semitské civilizace měly své panteony božstev, v nichž jednotliví bohové měli své postavení v božské hierarchii a dělili se také podle své působnosti (např. bohové války, hromu, moře, či bohyně úrody atd.). Podobné představy panovaly i v antickém světě. Přesto právě na Blízkém východě ve starověku vznikla myšlenka, kterou v různých podobách dodnes následují miliardy lidí po celém světě.

Bylo obvyklé, že jednotlivé semitské národy měly svá vlastní božstva, která je chránila a bojovala s božstvy ostatních národů. Tak například Féničané uctívali svého Baala, zatímco například Moábité měli svého Kemóše, ale všichni uznávali existenci bohů ostatních národů.

V tomto polyteistickém semitském prostředí přišli s revolučním přístupem staří Izraelité, kteří odvrhli myšlenku nebes hemžících se bohy a bůžky. Podle nich byl jejich bůh Jahve (do češtiny tradičně překládán jako Hospodin) jediným, univerzálním Bohem pro veškeré lidstvo, stvořitelem světa i vesmíru. Žádný jiný bůh kromě něj neexistoval.

Taková myšlenka v té době měla obdobu jen během krátkého období náboženských reforem v Egyptě, kde faraon Amenhotep IV. (Achnaton) během své vlády zrušil tradiční egyptské náboženství a zavedl kult jediného slunečního boha Atona. Ihned po Achnatonově smrti se ale Egypt vrátil k uctívání starých bohů. Otázkou, jak moc tato epizoda ovlivnila izraelitský monoteismus, se historici dosud zabývají.

Staří Izraelité svůj monoteistický kult dokázali udržet a postupně ztotožnili Hospodina s nejvyšším bohem starosemitského panteonu Elem. Slovo El v průběhu let přestalo být vlastním jménem a stalo se obecným označením pojmu bůh. Dodnes se objevuje ve vlastních jménech hebrejského původu, např. Daniel (Mým soudcem je Bůh), Michael (Kdo je jako Bůh) atd. V hebrejštině se pak z úcty často uvádí v množném čísle Elohim (dosl. bohové), ačkoliv se tím míní vždy jedna jediná božská podstata.

Kult Hospodina, Boha Izraele, byl společný všem dvanácti kmenům, do nichž se staří Izraelité dělili. Podle tradice pro něj v 10. stol. př. n. l. vystavěl v Jeruzalémě chrám král Šalomoun. Po jeho smrti se mělo spojené království všech kmenů Izraele rozpadnout na jižní Judu, kde žily kmeny Jehuda a Benjamin, a severní Izrael tvořený zbylými deseti kmeny. Ti po rozchodu s Jeruzalémem vystavěli Hospodinovi chrám na hoře Gerizim ve městě Šechem (dnešní Nábulus).

Severní Izrael nakonec rozdrtili Asyřané a jeho obyvatelstvo rozptýlili, odtud pochází legenda o deseti ztracených kmenech. Jejich jedinými potomky přežívajícími do dnešních dnů v počtu pouhých pár stovek lidí jsou Samaritáni. Jižní judské království vzdorovalo déle, nakonec je ale vyvrátili Babylóňané, kteří v 6. stol. př. n. l. zbořili jeruzalémský chrám a obyvatelstvo odvlekli do tzv. babylónského exilu.

Po návratu z padesátiletého vyhnanství se začíná Judea opět stávat domovem zbylého izraelského kmene Jehuda, o jehož příslušnících od této doby začínáme hovořit jako o Židech. Navrátivší se Židé prošli velkou náboženskou reformou, začíná se sepisovat a kodifikovat zákon, který se nám dochoval jako starozákonní část Bible.