Vrchol Sněžky aneb Vítejte v Mordoru

Slunečné červencové ráno v Peci pod Sněžkou slibuje pěkný den, a tak s fotografem očekáváme u stanice lanovky typického hada: dlouhý zástup turistů, kteří čekají na kabinovou lanovku, aby je vyvezla přes Růžovou horu až na vrchol Sněžky, kudy prochází česko-polská hranice.

Jenže k mému překvapení uvidíme hrozen lidí, který se vine od pokladny jen ke dveřím stanice. „Je moc brzy, ještě neskončily hotelové snídaně,“ vysvětluje nám Radek Drahný, mluvčí Krkonošského národního parku, s nímž jsme si tu dali sraz v devět hodin. Chystáme se společně vyjet na vrchol, kde se připojíme ke skupině profesionálních strážců, kteří budou dnes sloužit na Sněžce a v jejím okolí.

Moje dávné vzpomínky na nutnost vyrazit do Pece brzy ráno, aby se na parkovišti dalo ještě najít volné místo a člověk potom nestál ve frontě na lanovku celé dopoledne, se tak ukázaly jako minulost. „Kdepak, ranní fronty už tady nebývají. Provoz začíná houstnout nejdřív kolem desáté, spíš v jedenáct,“ dodává Radek Drahný, kterého dnes čeká společná služba s kolegy. Přestože by mohl jen sedět v kanceláři, pravidelně slouží také jako dobrovolný strážce. Pomáhá hlavně o prázdninách a ve sváteční dny, kdy se očekává pěkné počasí a velký nápor lidí.

„Profesionálních strážců zaměstnává národní park devatenáct a k tomu využívá ještě asi sto dvacet dobrovolných. Mezi nimi jsou často právě další zaměstnanci parku. V Krnapu totiž většinou pracují srdcaři, lidi, kteří mají rádi hory,“ vysvětluje.

Před dvaceti lety ho přivedla do Krkonoš právě láska k horám – rodák z Pardubic, který vystudoval cestovní ruch v Hradci Králové, se usadil ve Vrchlabí, nakonec tu založil i rodinu a dnes už je „místní“. Jak se později ukáže, stejný důvod přivedl do zdejších hor až od Náchoda jednoho ze dvou profesionálních strážců, které potkáme nahoře.

Na vrcholku nejvyšší české hory přecházejí na kamenitém náměstíčku mezi polskou meteorologickou observatoří z roku 1975, kterou čeká rekonstrukce, Českou poštovnou z roku 2007 a barokní kaplí sv. Vavřince první hloučky dnešních turistů.

Kromě češtiny začne poblíž nás brzy znít i polština a vzápětí se z místa mezi observatoří a poštovnou ozve ještě pronikavý zvuk kravských zvonců a povzbuzování. Poláci zrovna pořádají tradiční běh Třikrát na Sněžku.

Poté, co závodníci vyběhli nahoru z polské strany, tedy po schodech vedoucích od Slezského domu, propletou se mezi turisty a zamíří opět dolů. Zvonce pořadatelé zjevně používají k navádění běžců na trasu, aby se zmateně nemotali mezi lidmi, ale kupodivu zaslechneme pronikavé zvonění i o něco dál. Jeden z pořadatelů kolem nás kamsi prochází a cestou si jen tak pro zábavu vyzvání. Radek Drahný mu hned mírně připomene, že v Krkonoších nežijí medvědi, aby musel dělat takový hluk. Zvonění utichne.

„Většinou stačí s lidmi normálně promluvit a oni poslechnou, ale pokuty udělujeme taky. Není to samozřejmě náš cíl, spíš se snažíme o prevenci,“ podotkne Drahný.

Vzápětí vytáhne z kapsy plastový pytel na odpadky a proleze přes zábradlí do „zakázaného“ území. Válí se tam pet láhev a obal od nějaké sušenky. Jeho cesta za plot upoutá pozornost nedaleké mladé dvojice. Když si však muž všimne vesty s odznakem stráže Krnapu a pochopí situaci, poznamená, že tu sice jsou lavičky, ale odpadkové koše chybějí.

„Nejsme ve Stromovce, tady koše být nemůžou. Každý si musí svůj odpad odnést sám. Není možné ho pravidelně vybírat a odvážet. Nehledě na to, že by koše vmžiku byly přeplněné a vítr by jen roznesl nepořádek po okolí,“ vysvětluje Drahný a ukáže nám svůj úlovek: „Jako většinou, polská voda a sušenky.“

Vysvětlení pro to nemá. Polští strážci hlídají Sněžku podobně jako ti čeští, ostatně před chvílí se tu s jedním z nich zdravil.

Naprostou většinu návštěvníků Sněžky dnes tvoří Češi a s nimi právě Poláci. Přitom ještě před dvaceti lety převažovali z osmdesáti procent Němci a Holanďané a polského turistu v české části Krkonoš člověk tehdy téměř nepotkal.

„Němci tu dnes téměř nejsou. Z nostalgie sem jezdívali hlavně ti starší, kteří měli v Krkonoších rodinné kořeny. Jenže ti stárnou a umírají a mladí se sem sami jezdit nenaučili,“ zmiňuje Drahný jednu z příčin, proč se během let změnila struktura návštěvníků. Další je pochopitelně pandemie. Dosavadní zahraniční turisté se po znovuotevření hranic v podstatě nevrátili a od té doby tady dominují domácí a v posledních letech nově přibývají právě Poláci.

„Doba se změnila. Mobilita lidí je dnes obrovská. V dohledu sta kilometrů najdete několik statisícových aglomerací a všichni ti lidi si přirozeně chtějí vyjet někam do přírody. Ani z Prahy to sem netrvá moc dlouho. Není nic neobvyklého sednout ráno do auta a vyrazit si na Sněžku, cestou zpátky se zastavit v Kuksu a večer už jste zase doma,“ komentuje Drahný rostoucí proud Čechů mířících na Sněžku.

Návštěvnost Krkonoš i Sněžky se po covidu už vrátila na předchozí úroveň, a loni dokonce překonala rekord z roku 2018. Správa národního parku měří počet návštěvníků už tradičně sčítači rozmístěnými v horách, které fungují podobně jako turnikety v obchodech, ale před pár lety začala využívat taky analýzy velkých dat mobilních operátorů. To jsou anonymizované údaje o pohybu uživatelů jejich služeb, očištěné o místní obyvatele a lidi dojíždějící za prací.

„Z těchto velkých dat a z kombinace údajů ze sčítačů vyplývá, že loni Krkonoše zaznamenaly přes dvanáct milionů návštěv a samotný Krkonošský národní park 5,76 milionu návštěv, což bylo bezmála o milion víc než v roce 2018,“ udává Drahný. Tato čísla samozřejmě nejde interpretovat jako počet osob, protože část hostů se v Krkonoších zdrží více dní. Nicméně pokud si chceme představit, o jak velký dav se jedná, dvanáct milionů takzvaných návštěvodnů představuje podle výsledků analýzy zhruba čtyři miliony lidí. A to se k Čechům musí připočítat ještě asi 2,5 milionu Poláků.

Vzhledem k rozsahu chráněných území proto patří český (ale i polský) Krkonošský národní park mezi pět nejnavštěvovanějších parků na světě.

Provoz na vrcholku Sněžky přirozeně výrazně ovlivňuje lanovka z Pece pod Sněžkou a zřejmě ještě víc ta z polské Karpacze na Kopu, což je předvrchol Sněžky. Kvůli ochraně přírody má česká lanovka omezenou kapacitu nanejvýš na 250 osob za hodinu, jenže polská nikoli, přičemž je schopna přepravit až 900 lidí za hodinu.

Přístupný vrchol Sněžky, tedy už zmíněné kamenité náměstíčko obehnané řetězovým plotem a nově i zářivě oranžovými sítěmi, má rozlohu menší než fotbalové hřiště. Denně sem přijde v průměru pět tisíc lidí, nicméně ve vrcholné sezóně je jich až deset tisíc. Kdyby se tam sešli všichni v jeden okamžik, nemohli by ani pořádně rozpažit.

„Přestože procento neukázněných návštěvníků je v podstatě malé, absolutní číslo je obrovské. Dennodenně musíme řešit stovky situací. Mezi sebou tomu tady říkáme Mordor,“ přidají se dva ze čtyř profesionálních strážců, kteří dnes slouží na Sněžce, Zdeněk Jašek a Michal Prouza. Jejich dva kolegové se už před naším příchodem vydali k Luční boudě.

Čtyřicátník Jašek pochází z nedalekého Horního Maršova, ale v Krnapu je nováček, jako strážce pracuje teprve tři měsíce. Vystudoval cestovní ruch, předtím se živil marketingem a ve firmě vyrábějící sportovní kola. Jeho mladší kolega, který pochází od Náchoda, však dohlíží na park už třetím rokem.

„Přišel jsem prakticky rovnou ze školy, z lesnické fakulty v Brně. Hned po studiu tedy ne, ještě jsem dělal doktorát a zároveň jsem trochu podnikal. Ale pak už jsem zamířil rovnou sem. Dostat se do Krkonoš jako strážce, to byl můj dětský sen,“ vysvětluje. Oba sem přivedla hlavně touha být co nejčastěji v přírodě, nechtěli už trávit většinu dne zavření u stolu v kanceláři.

Ve službách se s ostatními strážci střídají, na vrcholu Sněžky bývá každý z nich třikrát, čtyřikrát do týdne. Během služby procházejí nejen vrcholek, ale prakticky pendlují mezi ním a Slezským domem na polské straně, kde je podobná situace jako nahoře. Schody z polské strany, které Poláci letos otevřeli pouze směrem nahoru, si tak denně vyšlápnou zpravidla čtyřikrát.

Všudypřítomná polština podle Prouzy není pro strážce problém: „Polsky tu všichni aspoň částečně rozumíme, ale začali jsme se ještě učit. A samozřejmě s polskými strážci se dá domluvit i anglicky.“

Turisté si s oblibou pořádají pikniky na vyhlídce před bývalou Obří boudou a v Obřím sedle u Slezské boudy. „Jakmile jen několik z nich přeleze plot a usadí se mimo povolené území, za chvíli jich sedí v trávě stovka. Musíme je proto okamžitě zvednout, dokud je jich tam pár,“ vysvětluje Drahný.

Většinou se to vyřeší hned, není potřeba vytahovat průkaz a vypisovat pokuty, jenže na ně občas taky dojde. Pokud si někdo rozdělá ohýnek, domluvou se to už vyřešit nemůže. „Hodně pomohly sítě, které se tu na zábradlí instalují už čtvrtou sezónu, protože řetězy lidi chápali spíš jako symbolickou ochranu pro vlastní bezpečnost a přelézali je mnohem častěji,“ dodává.

Někdy se ale porušování pravidel v parku pořádně nevyplatí. Statisícové pokuty nedávno dostali skialpinisti z Beskyd, kterým doma roztál sníh, a tak si ho přijeli ještě užít na hřebeny Krkonoš, a taky parta majitelů čtyřkolek, kteří se po hřebenech proháněli v létě.

Většinou se sice umravňování neukázněných turistů obejde bez konfliktu, jenže agresivních hostů začalo přibývat. Když pak loni dostal jeden ze strážců od rozčileného turisty pěstí, správa parku pro ně zařídila kurz sebeobrany. Občas se k nim proto taky přidávají policisté z Pece, ostatně s nimi jsou strážci v pravidelném kontaktu, jak se ukáže za chvíli.

„Polští turisté se na Sněžce sice chovají o něco hůř než Češi, ale na svoje strážce reagují líp než na české, protože ti můžou být ze zákona ozbrojeni a smějí i používat i pouta,“ zmiňuje Jašek s Prouzou.

Českým strážcům zase v očích neukázněných turistů pomáhá, že se po horách občas pohybují na koních – huculech, které si půjčují z vítkovické farmy. Velké zvíře budí respekt samo o sobě, a tak jim okamžitě trochu stoupne autorita i bez pout a zbraně.

Michalu Prouzovi vzápětí zazvoní telefon. Policie potřebuje pomoc. „Někdo jim volal, že našel u silnice zraněnou lišku, která zřejmě nepřežije. Nemají možnost tam teď jet, tak musíme my,“ rozloučí se. Odhaduje, že zpátky bude asi za hodinu.

Jeho kolega Zdeněk se zatím vydává směrem k Pomezním Boudám, přičemž bude procházet kamenitým terénem, kde si návštěvníci s oblibou stavějí z kamenů pyramidy neboli mužíky.

„To je dost rozšířená záliba, kterou tu taky nevidíme rádi. Lidi si vůbec neuvědomují, že tím narušují prostředí, v kterém žije hmyz a další živočichové, rostliny, a nakonec že tím narušují proces tisícileté eroze, který vytvořil zdejší terén.“

Když pak společně s Radkem Drahným obejdeme s pytlem na odpadky Sněžku téměř až ke Slezskému domu a vracíme se po schodech zpátky na vrchol, z dálky si všimnu Michala Prouzy, jak se nahoře poblíž observatoře dohaduje s nějakým mužem. Sotva přijdu blíž, zaslechnu hlasité bzučení vrtulí, ale než dorazím na místo, rozčilený pilot dronu už je pryč.

Byl to polský sponzor dnešního závodu, chtěl si tu natočit video do svojí reklamy a samozřejmě neměl povolení. Kdyby stihl muže s dronem vyfotit, mohlo by to skončit i pokutou, protože drony jsou tu častý problém. Jenže důkaz nemá a Zdeněk Jašek, který by mohl být svědkem a před chvílí se vrátil na vrchol, byl zrovna o kus dál a situaci neviděl.

Na vrcholku Sněžky roste provoz nejen přes den, ale i v noci. Zatímco dřív tady čekali na východ slunce jen výjimečně profesionální fotografové, dnes tu běžně nocují ve spacáku desítky lidí. Neodradí je ani extrémní podmínky: kamenitá země a celoroční průměrná teplota 0,2 stupně.

„Během letních prázdnin je v noci na vrcholu průměrně víc než sto lidí, ať je hezky, nebo škaredě, to víme z dat od operátorů. A ráno tady nacházíme láhve od šampusu a podobně,“ zmiňují strážci. Protože na rozdíl od Polska není nocování v české části parku nelegální, noční turisty odsud nevyhánějí a spokojí se s kontrolou, že si neustlali na trávníku v chráněném území.

„Samozřejmě, že si tady při východu slunce všichni fotí selfíčka na mobil a hned to sdílejí na sítě. A z toho vzniká řetězová reakce, která sem přivede další lidi,“ dodává Prouza.