Článek
Musejí si to tedy rozdat mezi sebou, jak ukazují vzájemné přestřelky mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou a mnohem ostřeji mezi jejich tábory příznivců.
Nerudová generálovi ve výslužbě vytýká, že je stejně jako Babiš spjat s minulým režimem, s KSČ a také se Státní bezpečností. Vojenská kontrarozvědka navzdory názvu nespadala pod armádu, ale byla součástí StB.
Současně se tím kandidátka docela chytře – byť snadno, sama se totiž s minulým režimem zaplést nemohla, protože jí bylo za sametové revoluce deset let – vyhraňuje i proti Babišovi a ukazuje, že ona představuje změnu. Pavel zas Nerudové vytýká malé zkušenosti.
Mnohem důležitější je však něco jiného, a sice to, kdo za nimi stojí. Oba vedou docela náročnou a nákladnou kampaň. Petr Pavel už několik let pracuje na své politické kariéře, iniciativu Společně silnější založil už v roce 2020. To vše z vlastních peněz možné není. A pár přiznaných jmen neznamená, že to jsou všichni sponzoři.
Existují i jiné způsoby podpory než přímé sypání peněz kandidátům na transparentní účty, které navíc musejí mít zřízené až od druhého červencového týdne, kdy se teprve začalo počítat oněch povolených 40 milionů na kampaň. Peníze však mohou dostávat už dříve a neobejdou se bez nich.
Boj o post prezidenta je běh na dlouhou trať, obyčejný smrtelník s běžnými úsporami nemá šanci. Zvlášť když v politice dosud nepůsobil. Už nashromáždit 50 tisíc podpisů není jen tak, vyžaduje to tým – a zadarmo dlouho žádné kuře nehrabe.
Volání po nadstranických kandidátech je vzhledem ke stavu naší politiky pochopitelné, bohužel je však u nich obtížné zjistit nejen to, jaké mají skutečně názory, ale hlavně, kdo za nimi stojí a co sleduje. To u Andreje Babiše alespoň víme, což mu nahrává.
Ukazuje se, jakou chybou bylo, že pětikoalice, nebo alespoň její nejsilnější strana nedokázala postavit vlastního kandidáta, přičemž by to nemusel být nutně její člen. Místo toho vlažně podporuje hned tři.
Ti ale usilují o přízeň stejných voličů a vybíjejí se mezi sebou, což jen zvyšuje naděje šéfa ANO. Trojice podporovaná pětikoalicí se měla účastnit primárek, aby se ukázalo, jaký kdo z nich je a jaké má šance uspět. Teď už se měl ten nejlepší připravit na klání s hlavním protivníkem.
Místo toho, aby strany měly své kandidáty, u nichž by bylo jasné, jakou zastávají linii – ta je jasná jen u Pavla Fischera a Jaroslava Bašty –, nastupují lidé bez politické minulosti, kteří z podstaty věci nutně musejí být někým podporováni, jenže není jasné kým.
Nepříjemně to připomíná balkanizaci a ukrajinizaci politiky, v níž jsou jednotliví politici spojeni s nějakou oligarchickou skupinou, pokud dokonce nejde přímo o oligarchy samotné, což byl případ čokoládového krále Petra Porošenka.
Volodymyr Zelenskyj se sice ukázal jako muž na svém místě, to však nic nemění na tom, že i za ním stála určitá oligarchická skupina, i když to nikdy nepřiznal, natož aby uvedl jaká. Je však jasné, které to nebyly – ty, s nimiž si to jeho vláda až do začátku války vyřizovala.
Nad tím, jak naši kandidáti zapadají do podobného systému, se může každý zamyslet sám. Není však pak divu, že část bude volit jistotu, svého oligarchu se svým blokem, či vlastně hnutím, jak se tomu říká u nás, kterého alespoň znají.
Znechucení další nepůjdou volit vůbec, protože Babiše nechtějí, ale nevidí nikoho jiného s jasnými postoji, kdo by měl šanci. To bylo pomalu lepší, když prezidenta volil parlament, byť okolo toho byly nechutné tahanice. Aspoň bylo jasné, kdo za hlavou státu stojí.