Hlavní obsah

RECENZE: Káťa Kabanová jako mimořádný hudební zážitek

Po Hrůšově a Heřmanově inscenaci Z mrtvého domu / Glagolská mše uvedl festival Janáček Brno další ze tří stěžejních operních počinů letošního ročníku, Káťu Kabanovou v nastudování švýcarského Grand Théâtre de Genève, který se na tomto festivalu představil vůbec poprvé. A to s českým dirigentem Tomášem Netopilem.

Foto: Marek Olbrzymek

Corinne Wintersová jako titulní postava Janáčkovy Káti Kabanové.

Článek

Inscenaci, jež vznikla v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg, nastudovala německá režisérka Tatjana Gürbaca, jež v pražském Národním divadle režírovala Mozartovu operu Cosi fan tutte. Její Káťa se hraje bez pauzy, zasazená do obrovského pokoje ze světlého dřeva ubíhajícího k horizontu s obrazem Volhy.

Režisérka přivádí na scénu panoptikum postav v barevně výrazných civilních kostýmech, kdy pouze Káťa a Varvara ožijí až pohádkově nadýchaným květinovým kostýmem ve scéně setkání se svými vysněnými partnery.

Gürbaca klade důraz na individuální vylíčení každé postavy, velký prostor věnuje i Tichonovi, Kabaniše a jejímu vztahu s Dikojem, pojatém jako drsná erotická scéna. Uprostřed všeho dění, zobrazeného až s wilsonovskou pohybovou stylizací, ale přesto trochu zaniká vlastní příběh Káti a jejího osamění v této nelítostné společnosti.

Vynikajícímu mezinárodnímu pěveckému obsazení dominuje americká sopranistka Corinne Wintersová, jež má pro Káťu podmanivý barevný hlas i křehký zjev. S výborně zpívajícím i hrajícím Alešem Brisceinem v roli Borise tvoří ideální pár.

Dánský tenorista Magnus Vigilius, kterého jsme měli možnost vidět v brněnské festivalové Kátě režiséra Roberta Carsena už v roce 2016 jako skvělého Borise, vytvořil v této inscenaci Tichona jako velmi zajímavou a dokonale zazpívanou tragickou postavu.

Kabanicha ruské mezzosopranistky Eleny Zhidkové je mladistvá, ale zároveň podivně neženská bytost, psychicky i fyzicky týrající své blízké a oddávající se divokému sexu s mohutným Dikojem v podání islandského basbarytonisty nádherně znějícího hlasu Tomase Tomassona. A příjemně sladěný pár tvoří i Varvara chorvatské mezzosopranistky Eny Pongracové s Kudrjášem velšského tenoristy Sama Furnesse.

Dirigent Tomáš Netopil má s Káťou bohaté zkušenosti, nastudoval ji před dvanácti lety i v pražském Národním divadle v inscenaci Roberta Wilsona. Jeho cítění Káti je melodicky zpěvné a emotivní. Skrze množství krásných výrazových detailů i promyšleně vystavěné partitury udržuje posluchače ve stálém napětí až k tragicky vyklenutému závěru. Orchestre de la Suisse Romande svým dokonalým výkonem potvrdil, že patří ke světovým špičkám.

Především po hudební a pěvecké stránce je tato Káťa Kabanová velkým zážitkem a další položkou činící z festivalu Janáček Brno výjimečnou událost nejen v domácím kontextu. V pátek 18. listopadu se diváci mohou těšit na třetí vrchol v podobě Věci Makropulos v podání Velšské národní opery s dirigentem Tomášem Hanusem.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Dirigent Tomáš Netopil, režie Tatjana Gürbaca, scéna Henrik Ahr, kostýmy Barbara Drosihn. Česká premiéra 13. listopadu v rámci festivalu Janáček Brno 2022, Janáčkova opera, Brno.
Hodnocení: 85 %
Související témata:

Související články

RECENZE: Lidské tělo jako metafora krajiny

Premiéru inscenace Krajina těla uvedl ve čtvrtek 10. listopadu soubor Laterny magiky pražského Národního divadla na Nové scéně. Autorem námětu, režisérem...

RECENZE: Rusalka jako divadelní coming out

První premiéra Daniely Špinar po jejím odchodu z postu šéfky Činohry Národního divadla v Praze se odehrála 29. října v produkci Divadle Letí ve Vile Štvanice....

Výběr článků

Načítám