Terčino údolí je novohradský skvost, který téměř zničily povodně

Původně se údolí říkalo Krásné (Schönthal, Vallon Chéri) a pojmenování Terčino získalo po své zakladatelce. Blízké novohradské panství vlastnila francouzská rodina Buquoyů a původně nedotčené údolí si zamilovala díky vášni pro lov.

Údolí bylo ve druhé polovině 18. století přeměněno do stylu krajinného anglického parku hrabětem Janem Nepomukem Buquoyem. Park věnoval své ženě Terezii Buquoyové, rozené Paarové, která se vrhla do rozsáhlých úprav. V údolí nechala vysázet mnoho okrasných dřevin, keřů, postavit několik staveb, mostků či skleník.

Okružní cesta Terčiným údolím má asi sedm kilometrů a je jen na nás, jakou trasu zvolíme. My jsme si jako záchytný bod vybrali tvrz Cuknštejn, ke které vede cesta od malého parkoviště ležícího u vodní nádrže Humenice. Nádrž byla vybudovaná v roce 1988, aby chránila údolí před povodněmi, které jej často trápily.

Obhlídka Cuknštejnu na nás udělala dojem. Jde o pozdně gotickou tvrz, která je jedním z nejzachovalejších vladyckých sídel v českých zemích. Rovněž se jedná o ojedinělý příklad přechodového článku mezi zemanskou tvrzí a panským hradem. Tvrz stála zřejmě již ve 14. století, avšak její podoba pochází z pozdně gotické přestavby rytíře Viléma z Michnice z konce 80. let 15. století. V letech 1496-1545 vlastnil tvrz vysoký zemský úředník Oldřich Pouzar z Michnic, za jehož působení byl Cuknštejn pravděpodobně rozšířen.

Následně se majitelé střídali. V roce 1620 se tvrz dostala právě do rukou rodu Buquoyů, kdy ji císař Ferdinand II. daroval Karlu Bonaventurovi Buquoyovi. Tvrz využívali pouze jako hospodářský dvůr a pro ubytování svých zaměstnanců, a to až do roku 1945.

Dominantou tvrze je bezpochyby osmiboká věž, jež spolu s obytnými budovami uzavírá malý dvůr. Cuknštejn je obklopen hradním příkopem, přes který původně vedl dřevěný padací most. Od roku 2000 je v soukromém vlastnictví a prochází rekonstrukcí. Majitel uvnitř tvrze dokonce objevil původní gotickou kapli s několika freskami. Cuknštejn je otevřen pouze příležitostně, či po domluvě.

Od tvrze zamíříme směrem k lesu, kde nás cesta vede mírným klesáním rovnou do údolí k našemu prvnímu cíli, ke Stropnickému vodopádu. Toto místo je jedním z nejnavštěvovanějších v Novohradských horách a bezpochyby nejfotogeničtější z celé naší procházky. Však se u něj neustále střídají hloučky turistů. Stačí se jen posadit, zavřít oči a poslouchat padající proud vody.

I přesto, že byl vodopád v roce 1817 vytvořen uměle, na kráse mu to rozhodně neubírá. Dříve v blízkosti vodopádu stávala Rybářská chata, kterou poškodily povodně. Na svahu s výhledem na vodopád pak také stávala dřevěná Toniččina chýše, pojmenovaná po služebné.

Vodopád je vysoký zhruba 10,5 metru a z říčky Stropnice je k němu vedena voda náhonem dlouhým tři čtvrtě kilometru. Přístupný je v každém ročním období a v zimě dokáže díky mrazu vykouzlit krásnou podívanou.

Když se dostatečně pokocháme vodopádem, přejdeme dřevěný most, od něhož vidíme náš další cíl, tzv. Modrý dům. Dnes už není ani modrý a ani se nedá považovat za dům, jelikož na jeho místě stojí pouze obvodové zdi. Ještě před rokem 1936 tu ovšem stávalo romantické letní sídlo hraběnky Terezie.

Tento klasicistní dům byl postaven v roce 1803 a byl velmi elegantní stavbou s šindelovou střechou. Ta byla později natřená netypickou modrou barvou a odtud vznikl název. Malebný zámeček v sobě ukrýval velký salon a šest obytných místností. Vedle domu nechala Terezie postavit velkou voliéru a holubník pro hrdličky.

Hraběnka v domě trávila léto až do roku 1817. V roce 1936 jej však bohužel zničily zmiňované povodně a od té doby chátrá. I tak v nás jeho přítomnost probouzí romantického ducha a díky informační tabuli s dobovými fotografiemi si dokážeme představit, jak se tu asi dříve Terezii žilo.

O pár kroků dál stojí Tereziiny lázničky, které jsou takovým středobodem celého údolí. Dříve nesly název Václavovy lázně na počest Tereziina otce, knížete Jana Václava Paara. Romantickou stavbu v empírovém stylu nechala hraběnka postavit v roce 1788. Nejednalo se však o lázně jako takové. Stavba sloužila spíše jako zahradní pavilon a hospodářské zázemí Modrého domu, na který byl krásný výhled z terasy. Budovu lázní pak tvořila vlastní lázeň v grottě, v níž byla zapuštěná měděná vana.

Dnes zde najdeme roztomilý wellness penzion s restaurací a možností konání svateb. Opodál stojí 500 let starý strom, jemuž se přezdívá Svatební, a probíhají pod ním obřady.

Jelikož máme krásné počasí, sedneme si na venkovní terasu a objednáme si něco dobrého. Doporučujeme mít s sebou hotovost, jelikož je v údolí slabý signál, a v restauraci tedy neberou karty.

V údolí se setkáme i s tzv. Švýcarskou chatou s dřevěným obložením a ornamenty. Dříve její přízemí obývali zaměstnanci, horní byty patřily hraběcí rodině a dnes slouží jako skautská základna. Okolí chaty je zarostlé stromy, ale kdysi byl prý od ní krásný výhled na nedaleké Nové Hrady.

K údolí též patří i Hamerský mlýn, který v roce 1860 Buquoyové proměnili do anglické novogotiky a dnes funguje jako penzion. Terčino údolí je opravdu krásné a je přístupné po celý rok. Procházka je nenáročná, a tedy vhodná jak pro děti, tak pro méně zdatné turisty.