Daniela Písařovicová: Pochvalu uvítám, ale nepotřebuji vítězit

Na obrazovkách vás teď diváci vidí nejen v politických rozhovorech na DVTV, ale i jako soutěžící v zábavné soutěži Inkognito na Primě. Nemáte pocit, že v Inkognitu sedíte na opačné straně barikády? Že byste měla sedět nikoli mezi soutěžícími, ale za moderátorským stolem?

Odskočit si na druhou stranu barikády je ohromně osvěžující. Navíc Libor Bouček v Inkognitu výborně funguje, je podle mě nenahraditelný. Bystrý a pohotový, dokáže okamžitě vtipně oglosovat situace, ke kterým v pořadu dochází.

Jak jste se tam dostala?

Právě díky Liborovi. Kdysi jsme se potkali na nějaké akci a já mu řekla, že jsem nedávno viděla na Primě Inkognito a že se po dlouhé době podařilo vytvořit vtipný a osvěžující pořad. „To je dobrý vědět, že se ti to líbí,“ pokýval hlavou. Myslela jsem, že mě někdy pozve jako hosta, jehož identitu mají soutěžící uhodnout.

Po nějakém půlroce mi od něho přišla esemeska, zda bych si nechtěla přijít zahádat. Zpočátku jsem váhala, jestli bych mezi tu partu, která už tam byla, zapadla. A taky jsem si nebyla jistá, jestli by mi to šlo. Několikrát jsem si u televize zkusila hádat a byla jsem po pár otázkách ztracená.

Kluci (Richard Genzer, Ondřej Gregor Brzobohatý, Jakub Prachař) i Petra Nesvačilová už věděli, jak správně otázky směrovat. Já si v tomhle ohledu moc nevěřila. Nakonec mě Libor přesvědčil, ať to aspoň zkusím.

Jaká byla vaše první zkušenost?

Výborná. Ocitla jsem se mezi lidmi, se kterými jsem se jenom smála. Několik dlouhých hodin. Už před začátkem první klapky jsem se rozhodla, že si to užiju, ať už budu týmu prospěšná, nebo ne. A to se taky stalo. Je příjemné přijít „do práce“ a celou pracovní dobou se prosmát.

Už víte, jak v té soutěži na to?

Za ten půlrok se už dokážu líp ptát, dokážu si profese roztřídit podle toho, jestli se jedná o službu, zda se dá případně výrobek koupit, jestli dotyčný pracuje v interiéru, exteriéru a tak dále. Ale některá povolání jsou fakt strašně těžká na uhodnutí.

Dejte příklad, kdy jste v té čtveřici rozlouskla zvlášť těžký oříšek.

Poměrně rychle jsem poznala galeristku. Hned od začátku mi do toho prostředí seděla, vypadala sofistikovaně a noblesně. Je ale pravda, že když danou profesi uhodnete moc rychle, diváci mají dojem, že ji víte dopředu. Což tak opravdu není.

Prozraďte, máte ve čtveřici soutěžících rozdělené role?

Nemáme. Ale podle mě tam sedí tři neřízené střely a já. Taková paní učitelka, která na všechny dohlíží, rovná si papír a dělá poznámky. (směje se)

Jak reagovalo vaše okolí na to, že jste šla do zábavné show? Zaznamenala jste zvednutá obočí?

Vůbec ne. A navíc – tohle není moje první zkušenost se zábavou. Moderuju třeba i Zlatou hokejku nebo Sportovce roku, kde se taky neukazuju ve vážné roli, ale snažím se o navození příjemné atmosféry a o vtip.

Překlikáváte tedy snadno z těžkých témat do těch lehkých?

Je to pro mě úžasná kombinace. Primárně mě zaměstnává zpravodajství a publicistika, kde prakticky nejsou jiná než vážná témata, kde se snažíte přinutit politika ke konkrétní odpovědi na něco, za co nese odpovědnost. Je fajn to vystřídat formátem, kde nemusíte nic řešit a můžete se u toho smát.

Jste soutěživá?

Vůbec ne. Je mi úplně jedno, jestli já budu ta, která položí zásadní otázku, která to celé objasní. Což ale neznamená, že bych se nesnažila.

A mimo kamery?

Spíš se porovnávám, ale v cílové rovince nemusím být první. Možná s tím souvisí i to, že jsem od malička dělala kolektivní sport (volejbal), ne nějaký individuální. Pochvalu uvítám, ale že bych potřebovala vítězit, to vůbec.

Jste ambiciózní?

To ano. Momentálně mám jedinou ambici – dělat svoji práci skvěle. Pohybuju se podle mě v oboru, kde se nedá dojít do nějakého pomyslného cíle. Vždycky je co zlepšovat. Mojí ambicí je dát každému rozhovoru co možná nejvíc. Abych s ním byla sama spokojená. A ex post mě nenapadlo, že jsem měla spíš otázku formulovat takhle a předložit tento argument. Což se samozřejmě děje.

Je pro vás důležitá zpětná vazba?

Na sociálních sítích ani ne. Když mě pochválí někdo ze spolupracovníků nebo mých nejbližších, potěší mě to. Můj táta třeba nikdy neplýtvá pochvalou a je mi schopný říct, co se mi nepodvedlo. On je pro mě skvělý barometr.

Celý život dělal v lesnictví, život prožil v Jaroměřicích nad Rokytnou, je velmi vzdělaný, vždycky se zajímal o veřejné dění, zprávy.

Pro mě je klasický konzument, pro kterého rozhovory děláme. Poskytneme mu informace, na jejichž základě si může udělat vlastní názor. Když mi ale někdo napíše, že jsem úplně blbá, aniž by uvedl, na základě čeho to říká, tak se tím nezaobírám. Tyhle lidi řadím do kategorie nešťastníků, kteří si moc nevědí rady se svým životem a frustraci si vybíjejí na někom jiném.

Stranou pozornosti nezůstával ani váš soukromý život. Vybavuji si, že jste něco měla mít s Jaromírem Jágrem.

Jo, to mě taky pobavilo. Potkali jsme se na osmdesátinách Karla Gotta, kde vznikla jedna fotka, když jsem se bavila s ním, Richardem Krajčem a Karin Babinskou. Richard si tu fotku dal na Instagram a začala se šířit fáma, že mezi námi něco začíná. A tady celý příběh končí, na Jaromíra nemám ani telefonní číslo.

Jak si připouštíte poznámky o tom, jak jste na obrazovce vypadala, co jste měla na sobě, jak jste nalíčená…

Můj vzhled hodnotili hlavně diváci České televize. V mailu jsme měla poměrně dost reakcí – pánové se mě třeba ptali, odkud mám ty které šaty, že je chtějí koupit svojí ženě. Což mi přišlo fakt hezké, že přemýšlejí, jak jí udělat radost.

Někdy ovšem maily sklouzávaly k sexistickým poznámkám. Pak se občas stalo, že měl někdo tendenci komentovat moje obočí, že je příliš široké, že si ho mám vytrhat… A to je pro mě úplně mimo mísu – to je, jako kdybych já někomu psala, ať si nechá nastřelit vlasy, že jich má málo, nebo ať si nechá přišít odstáté uši. To jsou přece věci, které mi vůbec nepřísluší komentovat.

Pochlubte se nějakým svým moderátorským trapasem.

Napadá mě teď jeden přeřek. Chtěla jsem říct bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý a vylezlo ze mě bývalý finistr minancí. Několikrát jsem se to snažila opravit, až z toho byl bývalý Vlastimil Tlustý.

Taky se mi vybavuje telefonát s Antonínem Panenkou v souvislosti s fotbalovým Eurem v roce 2012. Nevěděl, že už jsme v živém vysílání, a po mém pozdravu se na druhé straně ozvalo jen: „Ty krávo, vole…“

Z České televize jste odešla na konci roku 2020, jak se dnes na svůj krok díváte?

Odchod jsem zvažovala asi rok předtím, než k němu skutečně došlo, dozrávalo to ve mně dlouho. Zpočátku jsem si to ani v sobě nedokázala odůvodnit, byla to nějaká vnitřní hysterie. Kdybych odešla zbrkle, bez jakéhokoli dalšího plánu, asi bych nešťastná byla.

Během mého „přemýšlení“ o odchodu se přidaly další věci: během koronaviru jsme byli rozdělení na dvě party, každá vysílala čtrnáct dní v kuse. Když se několik dní za sebou vracíte domů po půlnoci, usínáte kolem třetí, ale budíte se normálně, jak jste zvyklá, na elánu vám to přinejmenším nepřidá.

Únava plodí nespokojenost. Došla jsem k přesvědčení, že po čtyřicítce už takhle nechci žít. Abych ve volném čase místo toho, abych se setkávala s přáteli, s rodinou a užívala si života, jen dospávala.

Bylo to specifické období, ale nějak se to všechno ve mně kouslo a řekla jsem si, že je čas najít si práci, která nebude tak časově náročná a vysilující.

V čem se váš život s novým působištěm změnil?

Mám daleko víc času sama na sebe, na to, abych žila. Dělám práci velmi podobnou té, kterou jsem dělala v České televizi, práci, která mě naplňuje a baví.

Je rozdíl vést rozhovory na veřejnoprávní televizi a na internetové soukromé?

Veřejnoprávnost mám v sobě zažranou. Možná jsem teď drzejší, víc si dovolím, ale v zásadě nevidím velký rozdíl. Co se přípravy týče, postupuju stejně.

Můžete teď víc dát najevo vlastní názory?

Pořád si držím odstup, jsem toho názoru, že moje postoje by měly být tabu. Nechávám je doma. Kdybych je zveřejňovala, mohl by mi kdokoli při rozhovoru vpálit, že se neptám nestranně a fandím té druhé straně. A já si celkem zakládám na tom, že každému měřím stejně. V tom mám svědomí čisté.

Několikrát se mi stalo, že po rozhovoru mi paralelně vytýkali příznivci protichůdných stran, že fandím té druhé. Ale je jasné, že si každý moderátor postaví rozhovor jinak, z vlastní perspektivy, a podle ní připravuje otázky.

Politickou publicistikou se zabýváte skoro dvě desetiletí. Kam se podle vás u nás posouvá politická kultura?

Přemýšlím, co se vlastně s politickou kulturou stalo a jestli je teď ve Sněmovně víc hřímajících než za doby Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Už dřív se dokázali politici pěkně poštěkat, což přetrvává, osobní ataky nejsou ničím výjimečným.

Dneska už víme, jaké to je, když padne i facka. Nebo spíš přesněji řečeno flákanec. Takže mi z toho vychází, že se to nelepší, spíš naopak. Koho jsme si zvolili, ten nás teď na schůzích reprezentuje.

Ale mám pocit, že pokud jsou takové výroky na adresu někoho druhého i vtipné, mají je lidi rádi. Stejně jako novináři – aspoň mají pocit, že můžou svoji reportáž okořenit něčím peprnějším.

Jste v tomhle ohledu optimistka?

Vlastně už ani nevím. U voleb volím poslední roky nejmenší zlo. A pak čekám, jestli přijde zklamání. Případně jak velké. A moc bych si přála, aby jednou nepřišlo. A abych neměla pochyby, jestli jsem volila správně.

Z toho, že pravidelně moderujete Ceny Magnesia Litera, usuzuji, že máte ráda knihy.

To mám. Stále čtu papírové knihy, když jedu na dovolenou, přibalím čtyři, které dělají osm kilo v kufru.

Jestli má někdo úchylku na boty a musí si pořád kupovat nové, tak já mám to stejné s knihami.

Baví mě chodit do knihkupectví, odkud nikdy neodcházím jen s jednou knihou, pro kterou jsem třeba přišla. Čtu všechno, od kriminálek po literaturu faktu. Teď jsem s nadšením dočetla Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové, hned jsem ji poslala tátovi a mámě.

Předávání Cen Magnesia Litera moderujete s Jiřím Havelkou. Je to výhoda?

Ve dvojici to je lepší. Když nejste ve formě a nedaří se vám třeba vtipkovat nebo dobře něco oglosovat, máte vedle sebe někoho, kdo to může napravit. A Jirka je v tomto ohledu jistota.

Na druhou stranu má moderování ve dvou úskalí: máte-li parťáka, který je rád jedničkou, nemusí vás vůbec pustit ke slovu. I to se mi už stalo. Víc zkušeností mám se sólo moderováním, kde nemám na pódiu nikoho, s kým můžu sdílet všechen ten stres a případné nejistoty. Je to jen na mně.

Vás partner Ondřej Brzobohatý není v tomhle oboru žádný nováček. Dostali jste nabídku na společné moderování?

Nedostali. I když si myslím, že je moc dobrý moderátor. Vybavuju si, že když mu bylo osmnáct, moderoval s Laďkou Něrgešovou první SuperStar (2004). A moderovali ji skvěle. Na ten přímý přenos se tenkrát dívaly víc než dva miliony lidí.

Ale Ondra už moderovat nechce. Takže může dojít maximálně k tomu, že já budu moderovat a on tam bude třeba hrát na piano a zpívat.

Seznámili jste se v pořadu Inkognito?

Ne, známe se déle. Z doby, kdy Ondra vystupoval ve StarDance (2013) a já tehdy moderovala tiskovou konferenci, na které se páry představovaly, a pak taky ještě z tiskové konference po skončení přenosu. Do Inkognita jsem přišla, když byl náš vztah úplně čerstvý.

Jaký je váš hudební vkus?

Ráda poslouchám J. A. R., Monkey Business, Pokáče, I. M. T. Smile, moc se mi líbí Ondrova hudba. Úplně vyhraněná ale nejsem.

Máte za sebou, pokud vím, i pěvecké zkušenosti.

Na vysoké škole jsem prošla asi třemi kapelami. Ta první se rozpadla dřív, než vůbec stihla vystoupit před lidmi. S druhou jsme natočili i pár demosnímků a absolvovali jsme i několik koncertů – spíš asi jen pro naše kámoše. A svoji pěveckou kariéru jsem zakončila v breakbeatové skupině, kde je zpívání spíš jen třešničkou na dortu.

S touhle kapelou jsme už hráli třeba i v Roxy. Když jsem ale začala pracovat v České televizi, měla jsem málo volného času, nemohla jsem o víkendech jezdit na zkoušky, protože jsem měla službu, a netrvalo dlouho a byla jsem vyhozena. Kluci si sehnali jinou zpěvačku.

Zpíváte si někdy doma s partnerem, velmi zdatným zpěvákem?

Celkem často.

Jste chválená, nebo opravovaná?

Chválená, ale vím já… Láska kolikrát zaslepuje…

Prožíváte očividně šťastné období. Čekala jste to?

Něco takového se nedá čekat. Já čekala poměrně dost dlouho, co se vůbec v mém osobním životě stane. Svoje vztahy bych spíš mohla ukazovat jako odstrašující případy. Čím jsem byla starší, tím víc ve mně uzrávalo přesvědčení, že najít nějakou spřízněnou duši by byl víceméně velký zázrak.

Byla jsem jako na houpačce, jednou plná víry, že se to stane, pak zase víceméně smířená s tím, že mě nakonec velká láska asi nejspíš mine, že mým osudem bude život bez partnera. Nad čímž můžete buď brečet, nebo to přestat řešit.

Jak to bylo u vás?

Dostala jsem se do fáze, kdy jsem to prostě nechala osudu. Protože jsem věděla, že si lásku nijak sama nepřivolám. A ono to přišlo.

Trochu jste to měli komplikované nežádoucí pozorností, které se vašemu vztahu dostávalo. Byla jste na to připravená?

Nebyla. Mám svědomí čisté, ničí vztah jsem nerozbila. A hlavně jsem ani nemohla ovlivnit reakci, která přišla. Mohla jsem jen čekat, kdy to přestane.

Hledíte teď v osobním životě do budoucnosti s optimismem?

Ano.

Bude svatba?

Vzhledem k tomu, že jsem si do svých třiačtyřiceti let žila poměrně hezky bez svatby, není to nic, k čemu bych se teď upínala.

Myslím, že je daleko důležitější, aby se dva lidé spolu měli rádi, tolerovali se, respektovali a pěkně se jim žilo. Navíc si nemyslím, že by se Ondra po dvou rozvodech hned hrnul do třetího sňatku.

Plánujete založit rodinu?

Uvidíme. Vždycky jsem říkala, že si život bez dětí neumím představit. Tak si počkám, co má pro mě osud nachystaného.