Hlavní obsah

RECENZE: The Cure jsou v dobré formě, ale v Praze předvedli utahaný program

Britská kapela The Cure v pondělí v natřískané pražské O2 areně předvedla, že ani s přibývajícími léty se jí nevytrácí solidní muzikantská forma, kterou tentokrát táhl především skvělý a přesvědčivý zpěv lídra kapely Roberta Smithe. I proto je škoda, že „Kjůři“ pro Prahu zvolili spíše uspávací setlist, který až na poslední chvíli zachraňovali ve druhém, rozjuchaném přídavku.

Foto: Milan Malíček, Právo

Britská skupina The Cure vystoupila v O2 aréně.

Článek

The Cure letos navštívili Česko v rámci aktuálního turné Lost World Tour 2022, jež doprovází nové album s názvem Songs Of A Lost World. S albem je však spojena drobná komplikace. Ještě nevyšlo. Kapela z něj přesto na koncertech hraje několik písní, které publikum nezná.

I to je zčásti důvod, proč během hlavní části vystoupení občas padal řetěz.

Nové skladby jsou spíše zvukomalebnými stěnami v pomalejším tempu s opakujícími se minimalistickými motivy, jež postrádají ambici zvedat kohokoliv ze židle, naopak vybízejí se v ní pohodlně usadit a nechat se nést rozvleklou atmosférou.

Bohužel v základu pražského setlistu je nevyvažovaly žádné hybnější kousky. Rychlejší tempo přišlo až se čtvrtou skladbou (A Night Like This), ale pak kapela zase zpomalila a dovlekla to až k depresivní Cold z alba Pornography.

Světlými momenty ve střední části základního setu se tak stala píseň Shake Dog Shake, která vrátila koncertu trochu pohaslou jiskru, či hypnotická A Forest točící se dokola na čtyřech akordech a končící staccatovým basovým „sólem“, jež si baskytarista Simon Gallup náležitě vychutnal. Řezavější zvuky kytar, které The Cure používali hlavně v devadesátkách, přinesly skladby Burn, Want a From The Edge Of The Deep Green Sea.

V prvním přídavku se diváci dočkali kromě jedné pomalé novinky ještě dvou písní z alba Disintegration, ze kterého zaznělo nejvíce věcí. Zazněla krásná, nicméně opět pomalá Plainsong, na kterou jsme u The Cure zvyklí na začátcích koncertů, a stejnojmenná Disintegration.

Konec plný hitů. Na jistotu

Druhý přídavek byl pak sladkou odměnou pro všechny, kteří mají rádi spíše tu rychlejší a veselejší část tvorby The Cure, a vydrželi to až sem. Závěrečná smršť odlehčených hitů jako by měla vynahradit předchozí zatěžkané dvě hodiny.

Pavoučí Lullaby, osmdesátková The Walk, u níž jsem měl poprvé pocit, že to kapele skutečně hodně dobře šlape, a samozřejmě profláknutá Friday I’m In Love. V rychlém tempu pak pokračovaly Close To Me, In Between Days a Just Like Heaven a jako poslední jeden z prvních singlů kapely Boys Don’t Cry. Závěr jel prostě pragmaticky na jistotu.

Foto: Milan Malíček, Právo

The Cure zahráli v Praze.

I v těch nejuondanějších a nejchmurnějších momentech vystoupení se nad vodami utrpení vznášel naprosto precizní Smithův vokál. Smith není typickým školeným zpěvákem, jeho technika je prapodivná a spíše intuitivní, hodně související s obsahem textů a s emocemi v nich obsaženými. A přestože si někdy ve slokách ulevoval, když je zpíval o kvartu či kvintu níže a někdy u toho dost improvizoval, v zásadních chvílích vždy dokázal hlasově zabrat jako zamlada a přesvědčivě a pevně podat výpověď o bídném stavu své rozervané duše.

Druhou nejvýraznější postavou kapely bývá na pódiu v posledních letech čím dál víc basista Simon Gallup, který jako jediný oživuje jinak poměrně statické dění na pódiu. S basou, kterou má proklatě nízko, skáče, běhá nebo si s ní kleká, ale při tom všem je stoprocentně spolehlivý a přesný.

Zato americký kytarový velikán Reeves Gabrels, jenž po angažmá u Davida Bowieho zakotvil před deseti lety u The Cure, působí dojmem, že nemá moc co hrát. V Praze výrazněji ožil asi jen při sólu ve From The Edge…, ale jinak vypadal, že jede na volnoběh.

Kouzlo The Cure nespočívá ve virtuozitě a Gabrelsovi slouží ke cti, že se (až na úplně zbytečné flažolety v Lovesong) samolibě nepředvádí.

Foto: Milan Malíček, Právo

The Cure, legenda vystoupila v Praze.

Sestavu na současném turné kromě bubeníka Jasona Coopera a klávesisty Rogera O’Donella doplňuje ještě staronový kytarista a klávesista Perry Bamonte, který ale jako by se držel zpátky a celou dobu jen dubloval své party s ostatními členy kapely.

Koncertu, jehož atmosféru vizuálně doplňovala i vkusná, uměřená a nápaditá projekce, sice v několika okamžicích docházel dech, ale nikdy pod hranici snesitelnosti. The Cure jsou takovými legendami, že si mohou dovolit i takové experimenty jako zahltit posluchače neznámou a obtížně stravitelnou hudební zvukomalbou a následně suverénně odejít z pódia a těšit se na vytleskání na přídavek. A jejich publikum je vytleská vždy.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Wish - The Cure, The Cure - The Cure CD, Faith - The Cure LP

Související témata:
The Cure

Výběr článků

Načítám