Tremitské souostroví je takový malý italský Karibik

Do přístavu ostrova San Nicola (jediného obydleného z celkového počtu pěti), jsme připluli z Vieste, města na poloostrově Gargano, ale možností je víc. Lodě sem připlouvají také z dalších přístavů v okolí, vesměs vzdálených pár desítek kilometrů.

Čluny pendlují mezi již zmíněným San Nicolem, kde žije asi tři sta padesát stálých obyvatel, a o něco větším San Dominem. Na San Domino jsme dopluli průlivem, širokým asi čtyři sta metrů, a rovnou zamířili na písečnou pláž. Lidí tu moc nebylo.

Milovníci šnorchlování si tu opravdu přijdou na své. V průzračné vodě, kde je skvělá viditelnost, se prohánějí nejrůznější druhy ryb, mořští koníci, chobotnice, krevety nebo mušle s krásnými ulitami.

Od roku 1989 jsou ostrovy přírodní rezervací. Někteří živočichové se sem dokonce připlouvají rozmnožovat. I proto tady můžete vidět třeba želvy, dravé barakudy, tuňáky, kranasy, humry a ve skalách murény. Ve zdejších jeskyních lze občas zahlédnout tři metry dlouhého a tři sta kilo vážícího tuleně. Lidé z něj mají obavy, ale pro člověka obvykle nejsou nebezpeční. V určitých oblastech ostrovů najdete také krásné korály.

Na podzim, kdy začíná být voda chladná, si lze vypůjčit neoprenový oblek. Fungují tady potápěčská centra. Díky nim si užijete spoustu podvodních krás. Při šnorchlování z nich totiž uvidíte jenom část.

Instruktoři navíc znají zdejší prostředí a jeho úskalí. Zejména v jeskyních, mezi skalami nebo ve vracích lodí z různých dob. Když se tu naposled objevily zbytky antického obchodního člunu, vylovili z něj potápěči tři sta amfor. Kolem vraků bývá živo, protože slouží jako úkryt řadě ryb a živočichů.

Masové turistice tady naštěstí brání vznik rezervace, ale také skalnaté a hodně členité pobřeží. Lidé, kteří nesnášejí hotelové komplexy a podobné „továrny na dovolenou“, si to tady mohou zamilovat. I když na romantické pláže, ať už písečné, kamínkové, nebo skalnaté, není pokaždé snadné se dostat.

Některé jsou přístupné jenom z moře, tedy na člunu. Ten si ale bez problémů vypůjčíte. Lidí tu moc není. Výjimkou je pouze pláž v okolí přístaviště na San Nicola a ta protější na San Domino. V sezoně na nich bývá víc lidí, ale také ne pokaždé.

Na člunech a lodích se dají objevovat i jeskyně na pobřeží. Řada z nich je nádherných. Pokud si o nich chcete udělat rychlou představu, zajděte do informačního turistického centra, případně si zaplaťte okružní plavbu kolem ostrovů na malé lodi, při které uvidíte i další atrakce.

Ale poraďte se a porovnejte ceny, některé jsou zbytečně nadnesené. Do řady jeskyní lodě zajíždějí. Vy se pak do nich můžete vrátit i sami, na člunu. Chce to ale opatrnost a určitou zkušenost.

Zajímavá je třeba Jeskyně mořského buvola. Okouzlí vás v ní hra odrazů slunečního světla a tyrkysové barvy vody, které se v určitý okamžik odrážejí i na jejích stěnách. Uvnitř je také malá plážička. Ve vedlejší jeskyni hnízdí vlaštovky a v další najdete stěny oslnivě bílé díky usazeninám soli. Moc hezká je Jeskyně fialek.

Své jméno dostala díky těmto hezky vonícím květinám, které rostou v jejím okolí. Ale také kvůli smaragdové vodě plné ryb. Tu když rozzáří slunce pronikající zvenčí do jeskyně, má v určitou chvíli jemně fialový nádech. Jako když po západu slunce modrá obloha lehce zrůžoví.

Nejrůznějších jeskyní je všude kolem opravdu hodně a projet si alespoň některé z nich je zážitek, který si jinde v téhle míře jen tak nedopřejete.

U ostrůvku Capraie jsme zastavili a prohlédli si třímetrovou sochu pátera Pia od sochaře Domenica Norcii. Stála asi 14 metrů pod hladinou, v modravé vodě. Padre Pio byl kněz a zpovědník, který pomohl spoustě lidí. Sjížděli se k němu ze všech koutů země. Z jejich příspěvků postavil špičkovou nemocnici. V Itálii byl nesmírně populární. Když o něm v televizi běžel například dokument, dívalo se na něj víc Italů než na populární fotbalová utkání.

Bronzová socha má laskavý úsměv a oči upřené k hladině, ale také rozepjaté paže, jako by jimi chtěla obejmout a zachránit celý svět. Lépe než z hladiny je to ale vidět při potápění nebo na fotkách.

Restauraci L'Altro Faro najdete na ostrově San Domino. Nabízí výborné jídlo, rodinnou atmosféru, ale bohužel také omezenou kapacitu. Proto je dobré tam zavolat a večeři si předem domluvit. Grilovaná chobotnice byla ovšem vynikající a ryba také.

Jinak si na Tremitech hlídejte ceny. Většina potravin se sem sice musí dovážet, ale někteří restauratéři a stánkaři to přehánějí. S koncem sezony řada cen klesá.

Opatství uvnitř hradu Badiali, které stojí na San Nicola, připomíná spíš pevnost než pouhý klášter. Hradby na útesech vysokých 70 metrů vypadají impozantně, zejména z moře, a historie opatství je pestrá. Připadá mi překvapující, co všechno se odehrálo na tomto úzkém proužku země dlouhém 1,5 kilometru a širokém asi 400 metrů.

Císař Augustus sem poslal do vyhnanství svoji vnučku Julii za nevěru a prostopášný život. Podle legendy tu v 10. století žil poustevník, kterému se prý zjevila Madona. Dokonce dvakrát, poprvé ji nebral vážně. Řekla mu, kde je Diomedův poklad a že za něj musí postavit chrám na její počest. Udělal to. Zpráva o pokladu a zázraku zjevení se prý rozkřikla. Na ostrov se začali hrnout poutníci. Aby vše bylo možné zvládnout, musel údajně zasáhnout papež a na ostrově San Nicola vznikl benediktinský klášter.

Klášter postupně zbohatl díky obchodování s lidmi z nejrůznějších národů Středomoří a měl dokonce hodně pozemků na pevnině. Novice tu vyučovali matematice, astronomii a hudbě, vzkvétala umělecká řemesla atd. Bohatství i úspěchy kláštera dráždily, takže ho někteří církevní otcové začali obviňovat z toho, že se tu mniši věnují světskému životu víc než službě bohu a jsou ochotní kšeftovat i s piráty.

Na ostrově San Nicola se pak střídaly různé církevní řády, pevnost se úspěšně ubránila útoku Osmanů, ale podlehla lsti pirátů. Jejich vůdce Almagovaro předstíral smrt a do rakve ukryl meče i dýky. Když za něj mniši sloužili v kostele mši v přítomnosti neozbrojených pirátů, vztyčil se, piráti se chopili zbraní z rakve, mnichy povraždili a klášter vykradli.

Tak bychom mohli dlouze pokračovat v barvité historii tohoto místa. Nakonec se z něj stalo vězení. Za diktátora Mussoliniho sem kromě kriminálních živlů a odpůrců režimu „uklízeli“ také homosexuály. Diktátor se tak v souladu se svou ideologií snažil popřít jejich existenci: „V Itálii žijí jen skuteční muži.“

Na další stopy a ozvěny historických událostí narazíte, když si projdete hrad i opatství. Dojdete skrz něj až na útesy nebo na Věž křižáků, odkud je nádherný výhled na ostrovy a na okolní moře. Motorové čluny, které po něm krouží, kreslí na hladině elegantní křivky zpěněných vod a nad pobřežím se vznášejí rackové. Jejich křídla připomínají šátek, kterým jako by vám někdo mával na rozloučenou.