Článek
Navíc spolu tráví celé dny a užívají si to. Asi by neuměli žít jeden bez druhého. Často mě přepadne strach, co se stane, až jeden z nich odejde z tohoto světa. Ten, který tu zůstane, bude s největší pravděpodobností hodně trpět, protože nechce život prožívat sám, chce ho sdílet s milovanou bytostí. Proto jsem se o všelijakých manželských a partnerských problémech dovídal jen z filmů, knih a televize nebo z vyprávění mých kamarádů a známých.
Měl jsem několik delších známostí. Když se žena projevila už od počátku jako panovačná a agresivní, rychle jsem vztah ukončil. Moje další známosti končily podobně. Dřív nebo později jsem musel svým partnerkám přiznat, že vlastně po založení rodiny a po dětech netoužím, i když vztah s nimi mi vyhovuje. Většinou to vzaly klidně, někdy s pláčem.
Rozloučili jsme se obvykle ve vší slušnosti, s respektem a úctou. Všechny totiž chtěly mít rodinu a děti. Proto jsem pro ně nebyl perspektivní. Chvíli se mi po nich stýskalo, odměnou mi však bylo to, že jsem se mohl svobodněji věnovat své profesi a také jachtingu, respektive plachetnicím, které jsou mou celoživotní vášní.
Okolí vzalo moje staromládenectví jako samozřejmou věc, která ke mně patří. Občas jsem se stal lovnou zvěří. Třeba když jsem přišel do nové společnosti nebo když se na mém pracovišti objevila nějaká nezadaná žena. Pokud byla vytrvalá, chvíli jsem s ní i chodil. Hned na začátku našeho vztahu jsem ji však varoval: nejsem oženitelný. Protože to byly inteligentní dámy, rychle pochopily, že to není žádný pokus o vtip, ale pravda.
Nedávno jsem na jedné společenské akci potkal svoji někdejší spolupracovnici, ke které jsem měl blízký vztah. Kdysi jsem pomohl její dceři s vyřízením stipendia v zahraničí, kde chtěla studovat. A potom také ve chvíli, kdy si po studiu vybírala z různých nabídek práce.
Čekal jsem, že se spolu přátelsky pozdravíme a prohodíme pár slov o tom, jak se vede jí a její dceři. Místo toho se do mě pustila. Dcera prý ve mně vidí velký vzor. Prý můžu za to, že chce zůstat ve svých třiatřiceti letech svobodná a užívat si života bez zbytečných problémů. Ve svatém rozhořčení označila všechny svobodné lidi, nebo jak se dneska říká single, za sobce a parazity, kteří nejsou normální.
Musím přiznat, že mě její výstup přinutil o tomto problému znovu uvažovat. Nechápal jsem, proč se na mě dívá skoro jako na vyvrhele, a zřejmě není sama. Proto se vás chci zeptat, kolik nás svobodných vlastně je a jak manželští poradci vnímají jedince, jako jsem já?
Většina lidí žila, žije a bude žít v páru. To je naše živočišná přirozenost a z čistě biologického hlediska hlavní smysl naší existence. Hlas přírody je uložený hluboko v naší genetické výbavě. Říká nám: „Dělej maximum pro přežití svých genů, ať to stojí, co to stojí.“ A je to hlas moudrý. Kdyby ho nebylo, už bychom dnes neexistovali.
Biologové označují náš živočišný druh jako Homo sapiens, to znamená člověk moudrý nebo rozumný. Často navíc poukazujeme na naše výjimečné postavení v živočišné říši. Když se však podíváme na bouřlivé lidské dějiny plné válek nebo na náš vztah k přírodě, kterou vytrvale ničíme, je toto označení silně diskutabilní.
Osamělý, nebo samotář? Dva různé pohledy na samotu
Z toho, co o vývoji lidstva víme, vyplývá, že jsme potomky těch geneticky silnějších a odolnějších předků. V tom je příroda nemilosrdná. Slabý kus hyne nebo nedokáže vychovat zdravá mláďata. Potomstvo je tedy zárukou naší vlastní nesmrtelnosti. Jen díky němu jsou naše geny „věčné“ a náš rod přežije.
Být rodičem představuje určitý druh oběti. Ale zároveň to člověku hodně přináší. Jsou však lidé, kteří mohou dát společnosti i jiné věci než potomky
Z této biologické podstaty vychází také vžitý společenský úzus: je správné zakládat rodiny a mít děti. Bezdětné manželství je z tohoto hlediska bezcenné. Vaše známá, která vás tak nelichotivě osočila, pociťuje hlas přírody zřejmě silněji než vy, navíc asi touží po vnoučatech. Jenže její dcera se zatím k ničemu nemá.
Ve všech epochách žili lidé svobodní a bezdětní. To ale neznamená, že jde o parazity. Pokud se na roli rodiče necítí, je lepší, když se do toho nepouštějí. Být rodičem představuje určitý druh oběti a omezení. Na druhé straně to ale člověku i hodně přináší. Citovou šíři a hloubku. A hlavně to dává smysl našemu snažení.
Člověk však může dát společnosti i jiné důležité věci, nejen potomky. Řada lidí, kteří vynikli ve svých oborech, posunuli vědu, umění i další oblasti lidského konání dopředu, to dokázala i díky tomu, že se mohli naplno věnovat své práci. Nemuseli příliš intenzivně řešit všední problémy: jak nakrmit děti, čím zaplatit kroužky, složenky, kde bydlet… Někdy jim pomohl obětavý partner, jindy fakt, že nezaložili rodinu.
Navždy spolu, ale bez dětí
Co nám říkají statistiky? S určitým zpožděním zaznamenávají, že svobodných lidí je v naší populaci asi 25 %. Do této statistiky je ale zahrnuta i mládež do 15 let. Ve 45 letech je u nás 7,2 % svobodných mužů. Mezi nimi bývá hodně rozvedených.
Od 45 do 59 let klesá jejich počet na 5,3 %. To jsou asi muži, kteří se žení za pět minut dvanáct. Do 80 let však klesá jejich počet až na 3,4 %, hlavně kvůli přirozené úmrtnosti.
Některé výzkumy tvrdí, že muži, kteří žijí osaměle, umírají dřív než ti, kteří žijí v partnerském vztahu. Autoři jiného výzkumu přišli zase na to, že naopak ženy, které na stará kolena žijí bez partnera, vykazují větší spokojenost a delší věk dožití. Čím to asi bude?
Pravda je, že každý člověk prožívá dnes závěr života trochu jinak a má i určitou míru svobody v tom, k jakému řešení se dopracuje.