Malíř Otto Placht: Indiáni mě berou jako podivína

Vaše právě probíhající výstava v pražském Topičově domě se jmenuje Superfluos. Proč?

Znamená to něco jako nadbytečný. Jde totiž o sérii obrazů, které vznikly v nadšení ze znovuobjevení techniky, která je vlastně nadbytečná. Vyškraboval jsem je obouruč, za mokra, do barevných skvrn v podkladu.

Na výstavě jsou ale i obrazy starší, nanesené v mnoha vrstvách. V nich se setkávají prožitky ze světů za hranicemi vnímání, cest do vlastního nitra i výprav do náručí pralesa.

Setkání s peruánskou džunglí se stalo vaším osudem. Je to téma, které stále zpracováváte. Možná až obsesivně, ne?

V tom prostředí už dlouhou dobu působím a žiju. Jezdím tam proto, abych se dostával zpátky k sobě a zdroji inspirace, který jsem tam před třiceti lety objevil. Je to pro mě pořád jiný svět, který se snažím přenést sem, do světa našeho.

Proč zrovna Peru a ne třeba Šumava?

Tamní prostředí má jinou energii. Setkal jsem se tam se světem, ve kterém mizí hranice mezi snem a realitou. Zachytit to v obrazech se mi stalo posláním. Nikdo jiný tam nejezdil, protože tam byli podle většiny lidí jen komáři, nemoci, bahno a primitivní, nebezpeční indiáni. Ale já tam objevil kulturu, která byla nová, křehká, krásná a nepoznaná.

Bohužel, než se ji podaří poznat, zmizí. Je to boj s časem. Pokaždé, když se tam vrátím, zjistím, že zase něco zmizelo. Ohniska mého zájmu postupně pohlcuje civilizace.

Jezdím tam dlouho, celou jednu generaci. Děti, co se narodily v době, kdy jsem tam přijel poprvé, jsou dnes tatínkové a maminky. Chtěl bych i jim připomínat, alespoň v obrazech, o co přicházíme. Našel jsem tam druhý domov.

V Peru jste založil rodinu. Kde jsou doma vaše tři děti?

Stali se z nich víc Češi než Peruánci. Žijí většinou v Čechách.

Jak se vyvíjel váš vztah k džungli?

Tam, kde v Peru přebývám, nebezpečná džungle už vlastně neexistuje. Hrozí spíš nebezpečí civilizace. Když jsem tam přijel, pátral jsem, jak se dostat co nejrychleji do původního pralesa.

Přijel jsem tam s romantickou představou, že budu žít s indiány bez peněz a bez prostředků a budu se snažit přežít jako člen kmene. Chtěl jsem pochopit jejich způsob života. Stal jsem se tam ale otcem, a dostal se do prostředí, které má úplně odlišný vztah k péči o děti a rodinu. Je to jiný svět i jiný přístup. Přijal jsem ho. Vždyť oni tam tak přežívají po generace, takže asi budou vědět, jak se nejlíp postarat o rodinu. Ale pro přežití v civilizaci to ideální není.

V čem?

Například čas tam nehraje žádnou roli. Tam se nespěchá. A pokud se sežene jídlo, zbytek dne člověk není aktivní. Aktivují se, jen když dostanou hlad. Jinak energií šetří. Představa, že leží a nic nedělají, je však mylná. Dělají jen tak, jak jim stačí energie.

Když jsem pro rodinu stavěl dům a nakládal klády v přístavu, varovali mě, ať nespěchám, že se zraním a nebudu k použití. Kopáči taky nekopou příkop příliš rychle. Šetřit energií je zásadní. Pokud onemocní, džungle je nelítostná. Ne nadarmo se hovoří o zákonech džungle.

Jaké pocity ve vás džungle probouzí?

V džungli jsem měl pocit maximálního vzrušení a inspirace z čisté energie přírody. Ale ona se stále vzdaluje, protože ji čím dál víc ničí. A já to pozoruju s čím dál tím větší úzkostí. Měl jsem tři zdroje inspirace: džungli, indiánskou kulturu a šamanský svět, kde hrála roli ayahuasca (psychoaktivní látka používaná k léčebným a rituálním účelům).

Tam se otvíral vesmír do jiných dimenzí. Tyhle rituály se používají k tomu, aby člověk otevíral nejhlouběji uložená traumata a zážitky.

Vyvíjel se vztah prostředí džungle a indiánů k vám?

Pořád mě berou jako podivína. Ale už jsme si na sebe zvykli. Ti, co mě neznají, mě mají za blázna, co si maluje a pak se sbalí a odletí do Evropy. Moje názory na to, jak žijí, berou s rezervou. Oni se tam narodili a tam také zemřou. Já si mohu koupit letenku a odletět pryč.

Běloši jim často radí, co mají dělat. Ale indiáni řeknou, že když nemají co jíst, klidně vykácí kus pralesa. Ekologická katastrofa je tam totální.

U nás máme k ochraně přírody zákony, ale tam panuje volná ruka trhu, která využije vše, co se jí hodí. A je pěkně chamtivá. Domorodci k pralesu ztrácejí vztah, většinu života stráví v napojení na technologie civilizace.

Čím se to projevuje?

Oni tu technologii používají jako džungli. Rád bych, aby navázali na svou tradici a nepovažovali ji za zbytečnou, jinak přijdou o schopnost přežít v pralese.

Jsou komunity, které lidi, co nakoupí v tržišti, už nepustí zpátky do vesnice. Šamani tvrdí, že ti, co se začnou koukat do mobilu, ztrácejí schopnost přežít v lese. Otupí se jim smysly, díky nimž umějí například chodit v noci pralesem, aniž by zabloudili. Prý vidí potmě líp. Ve dne je tam vjemů tolik, že se ztratí. Není tam žádný orientační bod, je to všude stejné. Je třeba se řídit mimosmyslovou orientací. Ale teď se z indiánů stále víc stávají otroci technologie.

Ztratil jste se někdy v džungli?

Párkrát ano. Jde to rychle. Je možné se ztratit i na sto metrech. Jak se dostat do místa, odkud člověk vyšel, když jsou všude nějaké cestičky? A tak jsem i několik hodin čekal na políčku, dokud někdo nepřišel. „Jsi opravdu člověk? Nejsi duch?“ ptal jsem se. Smál se a řekl, že je člověk.

Když jsem mu ukázal, kudy jsem chtěl jít, varoval mě, že bych býval šel na úplně opačnou stranu, než bylo správně. „To už by tě nikdo nezachránil. Nevěděli bychom, kde jsi,“ řekl mi. Ale ztrácejí se i místní. Občas je nějaký duch zavolá, oni se zvednou a už je nikdo nikdy nenajde.