Údolí řeky Douro: výjimečné místo, kde se rodí portské

Je ironií osudu, že v tradičně chudé oblasti, kde lidé museli tvrdě bojovat o přežití, vznikl bohatý vinařský průmysl. Stál za hospodářským vzestupem kraje, ale i města Porto, u kterého se Douro vlévá do moře.

Portské proslavilo malé Portugalsko ve velké Evropě a vlastně i ve světě. Člověk přetvořil zdejší hornatou krajinu poctivou dřinou a svou invencí tak, aby se tu vínu neobyčejně dařilo. A to nejen portskému. Vznikl unikát, který se dostal na seznam světového dědictví UNESCO.

Přijeli jsme z Porta po dálnici do městečka Peso da Régua, které je jakýmsi dopravním a správním uzlem zdejší oblasti (byla pro pěstování portského přesně vymezena už v roce 1756 tehdejším vládcem markýzem de Pombal jako jedna z prvních na světě).

Můžete tady navštívit muzeum pěstování a výroby vína (Muzeum Douro). Město ale jinak moc zajímavé není. Stejně tak tu můžete přestoupit do vlaku. Nebo i do vláčku taženého parní lokomotivou. Vedle lodí, aut nebo třeba kol je to jedna z možností, jak projet údolím Doura a objevit jeho půvaby.

Dorazili jsme do vinařství Pachea, které leží naproti Peso da Régua, v jednom ze zákrutů řeky. Seděli jsme za prosklenou stěnou vinného baru a viděli přímo do vinic, kde dozníval zlatistý podzim. Portské ve sklence, kterou jsem kroužil a zvedl ji proti sluníčku, mělo nádherně rubínovou barvu. Vonělo po lesním ovoci a také tak chutnalo. V ústech bylo sladké a sametově hladké.

Jeden z místních someliérů nám vysvětloval tajemství výroby portského vína. Jde o víno fortifikované, tedy dolihované. Vinný mošt se v určitém okamžiku kvašení smíchá se 77% pálenkou z vína. Tím se zastaví proces fermentace a díky zbytkovému cukru zůstává víno dost sladké. Množství alkoholu se pak pohybuje mezi 18 a 22 procenty (běžná vína mívají 9 až 13 procent, víc spíše výjimečně).

Díky vyššímu obsahu alkoholu se víno stane stabilnějším. To byla vlastnost, kterou oceňovali zejména angličtí obchodníci. Když se Anglie dostala do obchodní války s Francií a se Španělskem, začali Angličané dovážet víno ze vzdálenějšího Portugalska.

V horku a na pomalých nákladních lodích se však běžné víno dost často zkazilo. Portské se ukázalo daleko odolnější a zákazníkům navíc chutnalo. Mělo obchodní úspěch, a to nejen v Anglii. Legenda, k jejímuž zrodu angličtí obchodníci významně přispěli, byla na světě.

Procházíme halou s dřevěnými sudy, včetně těch obrovitých, a dojdeme až k „bazénům“, ve kterých se šlape víno. Muži obvykle vytvoří řadu, chytnou se kolem ramen a bosýma nohama šlapou po bobulích vína, aby z nich vymačkali mošt a nejrůznější látky. Někdy si u toho i zpívají. Bosá noha má tu výhodu, že nerozdrtí drobné pecky, takže se z nich nedostanou do vína hořké látky, tak jako se to stávalo při běžném mletí a lisování hroznů.

Jak mohou chutnat různé typy portského, zjišťujeme ve zdejším vinném baru. Zdaleka není jen sytě červené, může být také bílé nebo růžové. Někdy zraje bez přístupu vzduchu, jindy s ním. Někdy se dělá z jedné odrůdy, jindy z mnoha. Někdy použijí vinaři stejný ročník, v dalším případě různý…

Cest, jak vyrobit různé typy portského, existuje řada. Každá mu dodá jiné chutě, vůně i kvalitu. V sudech leží minimálně dva roky, ale třeba také dvacet a více let. I od toho se odvíjí jeho cena. Zatímco u běžného portského se pohybuje ve stokorunách, u vybraných kousků to mohou být tisíce až statisíce. Zatím nejdražší portské pocházelo z vinařství Niepoort. Vydražilo se v roce 2018 za 127 tisíc dolarů, tedy asi 2 845 000 Kč. Je zapsané v Guinnessově knize rekordů.

V řadě vinařství se chlubí zaprášenými lahvemi s etiketami z 19. století. Jsou to ale jen sběratelské relikvie. Tak dlouho nevydrží ani hodně kvalitní portské. Pokud se v takové lahvi zachová zoxidované víno, není ho možné pít.

Malá dřevěná loď čeří hladkou hladinu Doura u městečka Pinhao. Na podobných člunech se tady kdysi převážely sudy s portským do skladů ve Vila Nova de Gaia, naproti Portu, kde víno zrálo a prodávalo se. Na hladině se odrážejí okolní kopce jako v zrcadle. Na jaře tu příjemně a intenzivně voní třeba kvetoucí pomerančovníky, my jsme si tady užívali doznívající teplý podzim. Jaro a podzim jsou příjemná období pro výlet do údolí, v létě tu často bývají úmorná vedra.

Dnešní idylka však nevládla na řece vždycky. V minulosti bylo Douro hodně divoké. Dokud na něm nevzniklo pět přehrad. Zkušení muži vozili sudy s portským na lodích, kterým se říkalo barcos rabelos. Ale i pro ně to byla nebezpečná práce. Mnoho lodníků i cestujících se v peřejích utopilo nebo přišlo o svůj náklad. Složitá byla i zpáteční cesta proti proudu řeky.

Někdy pomohly plachty, jindy zapřažený dobytek, ale často táhli lodě sami lodníci. Na řece se objevovali také piráti, kteří uloupené sudy s vínem prodávali na černém trhu.

Dnes je Douro splavné až k hranicím se Španělskem. Zdejší romantickou krajinou se po něm plaví výletní lodě včetně plovoucích hotelů. Z nich však turisté budou těžko objevovat kouzlo městeček v kopcích, kde spousta lidí žije ještě tradičním způsobem života.

Vyjeli jsme autem nad Pinhao, na vyhlídku na kraji obce Casal de Loivos. Před námi se otevřelo úchvatné panorama. Paprsky slunce se leskly na hladině Doura a hory i údolí působily v podvečerním oparu uklidňujícím, velebným dojmem. Ideální chvilka na to, aby si člověk sedl, dal si skleničku vína a užil si tu chvilku naprosté pohody.

My jsme však museli zpátky do Pinhaa. Skleničku vína jsme si dali dole na terase vinařství Bomfilm, které sídlí prakticky hned u řeky. Tady jsme si mohli vybrat k pohodovému posezení některé ze špičkových vín. Bomfin v posledních dvaceti letech dostal řadu ocenění. Například jeho Dow’s 2007 Vintage Port získalo v hodnocení prestižního časopisu Wine Spectator sto bodů zatím jako jediné portské v historii.

Vinařstvím nás provázel sympatický someliér. Ve sklepě s obrovitými sudy nám vysvětloval, čím je zdejší víno unikátní. Na terasách s kamenitou půdou se kameny v horkém mikroklimatu údolí Doura přes den rozpálí a v noci vyzařují teplo. To umožňuje hroznům vyzrát do vysoké cukernatosti, což je pro portské podstatné.

Zdejší vinná réva musí mít hluboké kořeny, aby suchá horká léta přežila. To zvyšuje obsah látek, které dokážou získat ze země, a ovlivňuje, jak víno chutná. Na podzim bývá na zdejších téměř horských vinicích velký rozdíl teplot mezi dnem a nocí. To také zvýrazňuje chuť hroznů a toho, co z nich lze získat.

Protože na úzké terasy a do prudkých svahů se technika většinou nedostane, musí se hodně prací dělat ručně a tradičními postupy. Tak bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu zdejších zvláštností. Tou nejdůležitější jsou vína, která díky těmto specifickým podmínkám vznikají.

Už to nejsou jenom portská. Polovinu produkce tvoří běžná vína, vyrobená často ze speciálních odrůd. Ty rostou jen tady v Portugalsku, často přímo v údolí Doura, kde se přizpůsobily zdejším svérázným podmínkám.