Sputnik přinesl Moskvě ve vesmírném závodě vedení. Odstartoval před 65 lety

Sputnik odstartoval 15 let a jeden den poté, co se na samou hranici vesmíru dostala německá raketa A-4, známější jako zbraň odplaty číslo dva V-2.

„V pátek 4. října 1957 ve 21:28 SELČ odstartovala ze vzletové rampy 1/5 kosmodromu Bajkonur nosná raketa R-7 ve verzi Sputnik PS s první družicí světa nesoucí jméno Sputnik (bez číselného označení). Po 294,6 sekundy letu byla navedena na oběžnou dráhu,“ shrnul na Twitteru specialista na kosmonautiku Michal Václavík z České kosmické kanceláře a Fakulty strojní ČVUT v Praze.

K oddělení Sputniku od horního stupně došlo až po 314,5 sekundy letu. Když se za 90 minut po skončení činnosti raketových motorů ozvalo z pozemních přijímačů slabé pípání, všichni propukli v jásot.

Počáteční oběžná dráha měla podle Václavíka výšku perigea 288 km, apogea 947 km, sklon 65°6′ vůči rovníku a oběžnou dobu 96 minut a 10,2 sekundy.

Družice o hmotnosti 83,6 kilogramu měla tvar koule o průměru 58 centimetrů se čtyřmi prutovými anténami o délce 2,4 metru, resp. 2,9 m. Uvnitř bylo hermetizované pouzdro s radiomajáky, AgZn bateriemi o hmotnosti 51 kg a systémem tepelné regulace (nucený oběh dusíku) s teplotním relé.

Sputnik fungoval na orbitě do 25. října, přičemž v atmosféře Země zanikl na přelomu 3. a 4. ledna. Uskutečnil asi 1400 oběhů.

Prvenství při vypuštění družice znamenalo pro Moskvu hlavně propagandistický úspěch, daná koule totiž neuměla nic jiného než vysílat pípání. Původně sice sovětští inženýři chystali mnohem větší družici s vědeckými přístroji, která měla mj. zkoumat intenzitu slunečního záření nebo elektrické a magnetického pole Země, ta ale nebyla včas hotová, a tak se do vesmíru vypravil mnohem jednodušší přístroj. Jeho hlavním úkolem bylo ověřit, zda je let vesmírem vůbec možný. Do té doby se totiž do kosmu létalo jen po balistické křivce.

Ještě předtím, než se na oběžnou dráhu Země dostal Sputnik, přitom sovětští raketoví inženýři vyzkoušeli vystřelit na hranice vesmíru i živé tvory, konkrétně psy. Absolutní prvenství patřilo dvojici voříšků, kteří se jmenovali Cigan a Dezik. Ti odstartovali v červenci 1951 z kosmodromu Kapustin Jar v raketě, kterou sovětští vědci vyvinuli na základě německé válečné V-2.

Po historickém letu, který byl ovšem přísně utajen a podrobnosti o něm se na veřejnost dostaly až počátkem 90. let minulého století, následovaly tři desítky dalších pokusů, které vyvrcholily měsíc po Sputniku letem fenky Lajky, jež už obkroužila Zemi.

Pro Washington byly sovětské úspěchy v kosmu naprostým šokem, které navíc dokázala Moskva dovedně propagandisticky využít. Sovětské velvyslanectví v hlavním městě USA pořádalo v den startu Sputniku recepci na počest delegátů sympozia o využití raketové techniky.

Uprostřed ceremoniálu vyrušila přítomné zpráva redakce New York Times, že Rusové vypustili umělou družici. Na tuto „studenou sprchu“ reagovali Američané navýšením rozpočtu pro vesmírný program a založením Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). První americká družice Explorer 1 se dostala na oběžnou dráhu v lednu 1958.

Sovětský civilní výzkum vesmíru byl zprvu jen vedlejším produktem vojenského vývoje raket, založených na německé technologii. Koroljov ale už v roce 1954 hovořil o nutnosti vytvořit výzkumné středisko, které by se zabývalo umělými družicemi. Zpočátku ale narážel na odpor zejména z řad armádních špiček, které se v té době zabývaly hlavně tím, jak dopravit jaderné hlavice na území USA. Američané poté ale ohlásili, že během chystaného Mezinárodního geofyzikálního roku vyšlou do vesmíru první vědeckou družici, a Moskva vycítila šanci. V lednu 1956 vláda k radosti Koroljova definitivně rozhodla o umělé družici.

Původní plány počítaly s tělesem vážícím přes jednu tunu, Koroljovova konstrukční kancelář nakonec navrhla v lednu 1957 změnu projektu, který byl označen jako „prostějšij sputnik“ (nejjednodušší družice). Jako nosič byla vybrána modifikace Koroljovovy mezikontinentální balistické rakety R-7.

I přes nesporný propagandistický úspěch Sputniku, lodi s Lajkou (jež zemřela ve vesmíru na přehřátí organismu) i vědeckými aparaturami naplněného Sputniku 3, který se do vesmíru vypravil v květnu 1958, zůstával ale civilní raketový program v SSSR trochu ve stínu toho vojenského, přednost zkrátka měly balistické rakety. V roce 1959 odstartovalo se střídavými úspěchy několik družic programu Luna, určeného k průzkumu Měsíce, na který navázaly v dubnu 1960 dvě katastrofy nosných raket při vypouštění dalších měsíčních sond. Zároveň se ovšem chystal první let člověka, který se měl stát dalším triumfem sovětské vědy a techniky.

Už v květnu 1960 vypustili Sověti do vesmíru „Kosmický koráb 1“ (nebo Sputnik 4, jak loď pojmenovali na Západě), loď určená pro lety s člověkem na palubě. Sestrojili ji přitom tak trochu mimochodem. Jejím základem se totiž stal právě vyvíjený špionážní satelit Zenit 2, který měl podle plánů moskevského vedení fotit nepřátelské území a poté dopravit snímky zpátky na Zemi. A když už se mají dostat z vesmíru fotky, určitě to půjde i s člověkem, řekli si technici.

Během necelého roku následovalo šest dalších pokusných lodí (se dvěma neúspěchy), než přišel historický 12. duben 1961, kdy odstartovala kosmická loď s Jurijem Gagarinem.