Čím míň děti do něčeho tlačíme, tím větší mají šanci neztratit samy sebe

Téma porodů a všeho kolem rodiny a dětí Veroniku vždy fascinovalo. Už v dospívání se těšila na vlastní potomky, se kterými prožije velkou část svého života. Nikdy neměla pocit, že by si měla nejdříve něco užít nebo odžít, nebo snad že by jí děti měly v životě brzdit.

Dceru porodila za asistence porodní asistentky v bezpečí svého domova a vzpomíná na to s velkou vděčností. Kdyby nastaly jakékoliv komplikace, byla připravená ihned odjet do porodnice, kterou měla z domova do deseti minut jízdy autem. Porod se ale naštěstí obešel bez komplikací a cítila se po něm plná energie. Vzpomínky na porodní bolesti však zůstávaly v její hlavě ještě dlouho po porodu.

Veronika si v patnácti letech vybrala pokračovat studiem na Waldorfském lyceu, alternativní veřejné střední škole. Ta jí prý hodně dala, ale stále vnímá, že by to mohlo jít ještě lépe. Nyní jí zajímá unschooling a sebeřízené vzdělávání. Právě touto cestou by se chtěla se svou dceru ve školním věku vydat, pokud to bude možné a pokud o to dcera bude stát.

Verča by chtěla, aby její dcera v životě neztratila samu sebe. Přála by si, aby kvůli silnému tlaku okolí a zajetým pravidlům nemusela v sobě potlačovat to, čím skutečně je. Aby věděla, co v životě chce, a dokázala si za tím jít. Věří, že právě svoboda výběru a možnost jít svou vlastní cestou, by mohly její dceři dát víc než předem nalajnované a pro všechny stejné osnovy.