Tomáš Töpfer: Když sem vtrhly tanky, chtěl jsem k partyzánům

Co jste dělal vy sám v srpnu 1968?

Pracoval jsem jako redaktor Československého rozhlasu. Měl jsem za sebou střední školu a čekal mě zápis na vysokou, takže jsem si užíval prázdniny a přivydělával si jako externista v redakci zábavy. Dělal jsem různé rozhovory a jezdil na reportáže.

Kde jste byl v okamžiku, kdy k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy?

Přímo ve vojenském prostoru Ralsko. Dělal jsem totiž reportáž z putovního tábora pro osamělé duše. Vysílalo to Mikrofórum, což byl tehdy veleúspěšný pořad pro mladé. Začínali jsme 19. srpna na Ještědu a pokračovali neznámo kam. Neměli jsme žádný konkrétní plán. Zkrátka kam dojdeme, tam dojdeme. Měli jsme ale stany a celty, takže jsme si mohli kdekoliv rozdělat tábor.

O den později jsme ale potkali „vétřiesku“ s několika vojáky. Zřejmě je zaujaly holky z naší výpravy, tak nám nabídli, že nás svezou do vojenského prostoru. Říkali: „Tam je úplnej ráj, spousta hub a klid. Pojeďte s námi.“ No a tak jsme jeli. Naskákali jsme na korbu toho auta a v Ralsku si pak na jedné louce u potoka rozdělali ohýnek. Bylo to nedaleko tamního letiště. Ten večer jsme se měli moc dobře. Jenomže ráno…

Vás invaze skutečně zastihla někde u vojenského letiště?

Ano. Už v šest hodin nám začal bušit na stan jeden voják a hrozně křičel: „Musíte okamžitě pryč, jste ve vojenském prostoru a začala válka. Obsazujou nás Rusové!“ My jsme si v první chvíli mysleli, že je to jenom nějaká bžunda pro ty hezké holky. Ale vůbec ne. Nad hlavou už nám opravdu lítaly stíhačky s rudou hvězdou a přistávaly na letišti. Dost nám zatuhlo.

Okamžitě jsem se sbalil a jel autobusem do Mnichova Hradiště na poštu. Snažil jsem se odtamtud dovolat do rozhlasu, ale nikdo to tam nebral. Bylo mi to divné, samozřejmě jsem netušil, že tam právě hoří a všude kolem jsou tanky.

A tak jsem zavolal alespoň mamince, která taky pracovala v rozhlasu. Uklidnil jsem ji, že jsem v pořádku, ona mi zase vysvětlila, co se děje v Praze.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Že bude odboj a já půjdu k partyzánům. Nenapadlo mě, že se vzdáme tak snadno a bez boje. No, k partyzánům jsem nakonec nešel, ale zapojil jsem se alespoň do „ilegálního“ vysílání Československého rozhlasu.

Běhal jsem mezi různými detašovanými pracovišti, odkud se lidi snažili i přes zákaz vysílat. Vždycky jsem někde dostal na průklepovém papíře čerstvé zprávy a běžel s nimi na další smluvené místo, kde jsem je předal dál.

Jen týden po vpádu vojsk českoslovenští politici kapitulovali. Sověti je donutili podepsat protokol, který dodatečně ospravedlnil okupaci naší země. Jak jste to tehdy vnímal?

To si pamatuju úplně přesně. Mezi lidmi zavládlo obrovské zklamání. My jsme si totiž tehdy opravdu mysleli, že se za nás politické vedení postaví. Byli jsme o tom přesvědčeni a drželi jsme jim palce. Když se delegace vracela z Moskvy, nadšeně jsme ji vítali. Všechny její členy jsme měli za hrdiny a ochránce.

Nakonec jsme ale zjistili, že to jsou jenom zbabělci a s…či, kteří se nechali zlomit. Normálně sklopili uši a podepsali všechno, co se po nich chtělo. Zkrátka se ukázalo, že většina z nich byli jen ruští agenti. Podle mě byl agentem jak generál Svoboda, tak Alexander Dubček, který vyrůstal v Sovětském svazu.

Zklamání vyvrcholilo v následujícím roce, když Dubček podepsal takzvaný pendrekový zákon. Demonstrace, které se od toho data konaly, už nemusela likvidovat sovětská vláda. Postarala se o ně ta československá.

Dramatické události těch dní popisuje i film Muž, který stál v cestě. Vy v něm hrajete hlavní roli – lékaře a politika Františka Kriegela. Ten se jako jediný Brežněvovi vzepřel a moskevský protokol nepodepsal. Byl to podle vás hrdina?

Hrdina daného okamžiku určitě ano. Věděl, že ho mohou poslat na Sibiř. Počítal s tím, že ho nejspíš rovnou popraví. Přesto jako jediný svůj národ nezradil a dokument nepodepsal.

Odvolával se hlavně na to, že k takovému podpisu nemá vůbec mandát. Zdůrazňoval, že by o tom měl nejdřív hlasovat parlament. Že jako předseda Národní fronty potřebuje posvěcení svého orgánu. Zahanbil tím všechny ostatní.

Přesto ho ve filmu neglorifikujeme. Připomínáme i jeho stinné stránky. Přece jen patřil ke skalním komunistům, kteří po válce pomáhali nastolit totalitu. Spoluzakládal Lidové milice, kterým pak i velel. To on rozdával lidem kalašnikovy s červenou páskou této dělnické bojové jednotky. Byl za systém částečně spoluzodpovědný.

Jaký to byl jinak člověk?

Řekl bych, že zarputilý, svéhlavý, odvážný… Snažil jsem se ho ztvárnit barevně a mnohovrstevně.

Máte s ním něco společného?

Pokud vím, oba máme židovský původ. František Kriegel se narodil v rodině haličských Židů. Začátkem padesátých let si proto zažil během antisemitských čistek ústrky. Musel z některých funkcí zmizet. Ostatně ani Sověti s ním kvůli tomu jeho židovství nechtěli jednat. Unesli ho, věznili a k žádnému jednání ho nepřipustili.

I vy jste si zažil kvůli svému původu nějaké ústrky?

To ne, já jsem se s antisemitismem naštěstí nikdy nesetkal. Pokud tedy nepočítám židovské anekdoty, ty samozřejmě občas někdo použije. A není divu, podle mě jsou nejlepší. Židi si totiž ze sebe dokážou udělat legraci. V tom vedou.

Dovedete si představit, že byste se v podobné situaci ocitl vy sám?

To nedovedu. My jsme teď přece jen v úplně jiné geografické a geopolitické situaci. Jsme členy NATO, vymanili jsme se z vlivu Sovětského svazu, máme větší manévrovací prostor. To tehdy neplatilo. Byli jsme obyčejným vazalským státem.

Co si ale představit dovedu, je to, jak s těmi lidmi Sověti jednali. Sám jsem totiž zažil, jakým způsobem na nás Rusové nazírají. A to už v době hluboko porevoluční. Pro ty jsme míň než červ nebo mravenec pod nohama.

Co konkrétně jste zažil?

Byl jsem kdysi jako senátor součástí parlamentní delegace, která měla jednat o radaru. Jeli jsme tehdy kvůli tomu do Moskvy. A takové chování, jakého se nám dostalo, jsem ještě neviděl.

Tehdejší náměstek ruského ministra zahraničí se s námi vlastně vůbec bavit nechtěl. Jenom nám suše oznámil: „O nic se nestarejte, my už se s těmi Američany nějak domluvíme.“

Namítl jsem, že jsme od roku 1938 trochu alergičtí na to, že se někdo domlouvá o nás bez nás. A že jsme suverénní stát. On se jenom ironicky pousmál, podíval se po svých společnících a odvětil: „Tak když jste ten suverénní stát, já to těm Američanům připomenu, aby se do té vaší suverenity nemíchali.“

Zkusil jsem mu ještě připomenout, že zatímco Američani nás o umístění radaru požádali, Rusové k nám v osmašedesátém vtrhli násilím. Překladatelka nechtěla tuto větu vůbec přeložit! Řekla: „Takhle se s nimi tady nesmí mluvit.“

Nakonec to na moje naléhání přeložila. Výsledek byl ten, že náměstek zrudnul, vzteky mu naběhly žíly a já už jsem radši pil jen balenou vodu.

A vidíte, dneska máme válku skoro za humny a za radar bychom byli rádi.

Když zmiňujete válku za humny… Film o Františku Kriegelovi se natáčel mimo jiné v ukrajinské Buči. Tedy v místě, kde se jen o pár týdnů později odehrál strašlivý masakr. Co vám prolétlo hlavou, když jste se o tom dozvěděl?

Udělalo se mi až špatně. Taková hrůza! Víte, Buča je poklidné předměstí Kyjeva, něco jako Černošice u Prahy. Jsou tam vilky, zahrádky, žije tam pokojná ukrajinská komunita lidí.

Spřátelil jste se tam s někým?

Ano. S jedním hrozně sympatickým ukrajinským hercem. Natáčel s námi. Když začala válka, vzpomněl jsem si na něj a zavolal mu. Přesvědčil jsem ho, ať okamžitě sbalí pas a manželku a vyrazí do Užhorodu. Že si ho tam vyzvednu.

Sice mu to trvalo asi jedenáct hodin, ale opravdu přijel. Po několika dalších hodinách, co ukrajinské úřady ověřovaly, že má opravdu nad šedesát a nemusí narukovat, ho se mnou dotyční pustili do Prahy. Teď bydlí v našem domečku a hraje ve vinohradském divadle. Zatím má jenom malé a němé role, ale aspoň něco. Učí se česky.

Sledoval jste i osudy dalších lidí, se kterými jste se na Ukrajině seznámil?

Samozřejmě. Kromě toho herce sem přijelo ještě jedno děvče, které nám při natáčení tlumočilo. Umí výborně česky, protože u nás původně vyrůstalo. Dívčiny rodiče tady několik let pracovali.

Chvíli pomáhala krajanům, kteří sem utekli před válkou, teď se ale chce vrátit zpátky. Oni se hodně vracejí zpátky. Nechtějí Rusům svou zemi nechat. Taky proč by měli, vždyť jsou tam doma.

Proč jste vůbec natáčeli v Buči? Jaké scény tam vznikaly?

Jeli jsme tam kvůli tamní věznici, potřebovali jsme drsné záběry. A povedlo se, ten kriminál byl vážně ponurý. Navíc v něm byla děsivá zima, celý den se teplota pohybovala těsně pod nulou. Byl listopad. Ještě že se pravidelně otužuju, jinak bych si uhnal zápal plic. Většinu času jsem totiž musel být v tílku.

O Františkovi Kriegelovi jste řekl, že je to vaše životní role. Proč?

Z několika důvodů. Já jsem jednak mnoho filmů nenatočil, účinkoval jsem spíš v televizních seriálech a inscenacích. Lidi si mě pamatují snad jenom z Básníků, kde jsem hrál zhýralého doktora. Takže když mi Ivan Fíla řekl, že mi tuhle roli napsal na tělo, byl jsem moc rád.

Příběh Františka Kriegela je navíc z těch, které si musíme připomínat. Zvlášť dnes, když atmosféra znovu houstne a Rusko se znovu rozpíná. Když se totiž dnes podíváte na Ukrajinu, zjistíte, že jde o ten samý scénář.

I tam chtěli Rusové vlítnout, obsadit území, vyměnit vládu, zlikvidovat Zelenského a „normalizovat“ vztahy. Jenomže zatímco my jsme se v osmašedesátém bez řečí podvolili, Ukrajinci se začali bránit.

Československo se mělo podle vás v roce 1968 bránit?

To asi ne, přece jen byla trošku jiná mezinárodní situace. Tehdy by nám žádný západní stát začleněný do NATO zbraně neposílal. Okupanti taky byli v masivní převaze, přece jen šlo o armády z pěti zemí. Byl by to pořádný masakr.

Spíš měla být odvážnější a upřímnější vláda a čelní představitelé strany. Podle mě byl totiž celý rok 1968 jedno velké nedorozumění. Alexander Dubček jako první tajemník UV KSČ a Oldřich Černík jako předseda vlády vlastně žádnou skutečnou svobodu v Československu nechtěli. Oni chtěli jen „liberalizovat“ socialismus.

Lidi si ale jejich konání omylem vysvětlili jako svobodu, což byl průšvih. Najednou začali psát a vysílat bez cenzury, chtěli jezdit svobodně do zahraničí. Komunistům se to zkrátka vymklo z rukou. V tom měli Rusové vlastně pravdu.

Film o Kriegelovi je hotový, co teď máte v plánu?

Pokud jde o můj obor, už jsem udělal, co jsem mohl. Zahrál jsem si všechno, co jsem si zahrát chtěl. Vybudoval jsem Divadlo Na Fidlovačce, pozvedl jsem ho z trosek. Posledních pár let vedu vinohradské divadlo, snad úspěšně. Vyděláno mám, už vlastně nic nemusím.

Chci ale ještě na stará kolena udělat něco pro druhé. Chci na sebe vzít kousek odpovědnosti a znovu se ucházet o místo v Senátu. Mám pocit, že je to potřeba. Nechci to tady přenechat všem těm Hlubučkům, Švachulům a Rathům.

Ještě mi řekněte, jak to vypadá s rekonstrukcí vinohradského divadla. Bude?

Bude. Musíme ale počkat na nové zastupitelstvo, které vzejde z podzimních komunálních voleb. Bez jeho souhlasu totiž nemůžeme začít. Oni musí celý projekt posvětit.

Kde bude soubor hrát, až rekonstrukce vypukne?

Máme domluvený přesun do Kongresového centra. Předpokládám, že tam strávíme zhruba dvě sezony.

Diváci nás ale znovu uvidí i ve Valdštejnské zahradě, kde budeme hrát d’Artagnana. Připravujeme i zbrusu nové představení, které se bude jmenovat Past na myši. Jde o jednu z nejslavnějších detektivek Agathy Christie, která se v Londýně hraje nepřetržitě už od padesátých let. Pokud na ni diváci přijdou, chci je poprosit o jednu laskavost – aby nikomu neříkali, kdo je vrah.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Četnické humoresky 1. řada, Četnické humoresky 2. řada, Četnické humoresky 3. řada