Článek
Dnes je Voyager 1 více než 23 miliard kilometrů od Země, díky dostatečné zásobě energie stále vysílá. Podle amerického vesmírného úřadu NASA by měly jeho antény dodávat informace nejméně do roku 2025.
Spojené státy vyslaly před 45 lety do vzdálených oblastí Sluneční soustavy dvě sondy - první z nich byl 20. srpna 1977 Voyager 2, o 16 dní později pak následoval Voyager 1, který putuje rychleji (každá sonda navíc od Země letí jiným směrem).
Jak se sonda Voyager vzdaluje od Sluneční soustavy, hustota vesmíru roste
Tomu trvalo rok a půl, než se dostal k největší planetě soustavy Jupiteru. Nejvíce se k tomuto plynnému obru sonda přiblížila začátkem března 1979, tehdy byl Voyager 1 od Jupiteru vzdálen pouhých 275 tisíc kilometrů - zhruba dvě třetiny střední vzdálenosti ze Země na Měsíc - a poté zamířil k Saturnu.
Hlavní cíl mise naplněn před 42 lety
Voyager 1 cíl své mise, prozkoumání dvou největších planet, naplnil 13. listopadu 1980, když odeslal první zblízka pořízené fotografie Saturnu.
Voyager 1 captured this picture while looking back at Saturn just a few days after its closest approach to the ringed planet. The approximate distance at the time of the shot was 3.3 million miles when it was captured on November of 1980. pic.twitter.com/eUH0GA9tac
— National Air and Space Museum (@airandspace) November 21, 2021
Sonda poté zamířila k okraji Sluneční soustavy a dodnes je v dobrém stavu a rychlostí 17 kilometrů za sekundu stále zvětšuje svou vzdálenost od Slunce.
I když tedy nedávno inženýry z NASA zmátla „nesmyslná“ systémová data od sondy, aparát jako takový funguje normálně, přijímá a vykonává příkazy ze Země spolu se shromažďováním a zasíláním vědeckých dat.
Voyager začal z vesmíru posílat nesmyslná data, vědci jsou zmateni
A to přitom byla původně odhadovaná životnost obou voyagerů jen pět let.
Obě sondy o velikosti malého auta jsou poháněny energií z pomalého rozpadu plutonia. Obě mají dost energie, aby dokázaly vysílat vědecké údaje až do roku 2025. I potom poletí Mléčnou dráhou, ačkoli už mlčící.
Sonda Voyager zachytila zvuk z hranic Sluneční soustavy. Je to hukot, který ale neslyšíme
Voyagery jsou jediné sondy, které sbírají data v mezihvězdném prostředí. Informace, které z této oblasti poskytují, pomohly k hlubšímu pochopení heliosféry, tj. bariéry, kterou Slunce vytváří kolem planet našeho solárního systému.
- Heliosféra je obal částic obklopující Slunce. Je to jakási „bublina“, vytvářená slunečním větrem, která sahá daleko za dráhu Pluta. Heliosféra končí tam, kde se vyrovnává tlak solárního větru s tlakem okolních hvězd.
- Její helioplášť je prostor, ve kterém působí magnetické pole Slunce a kde se sluneční vítr pohybuje nadzvukovou rychlostí. Okraj heliopláště se nazývá heliopauza – za touto hranicí sluneční vítr zpomaluje pod hranici rychlosti zvuku. Magnetické pole Slunce tam přestává působit, tudíž lze heliopauzu označit jako pomyslnou hranici Sluneční soustavy. Tato teoretická hranice je 18 miliard kilometrů daleko.
Pro případ, že by se zmíněné sondy někdy setkaly s mimozemskou civilizací, nesou na palubě pozlacenou 18centimetrovou destičku se záznamem zvuků a obrazů, které charakterizují život na Zemi v době vypuštění. Případní mimozemšťané si tak budou moci vyslechnout pozdravy v 55 pozemských jazycích nebo se pohroužit do poslechu hudebních děl Wolfganga Amadea Mozarta či bluesmana Willieho Johnsona.
#OTD in 1980, Voyager I passed Saturn, the last planet it visited before heading out of our solar system toward interstellar space. pic.twitter.com/8sF8fixQN9
— NASA History Office (@NASAhistory) November 12, 2017
