Článek
Jezdíte po evropských festivalech, v listopadu vás čeká tour po Spojených státech a Kanadě. Máte pocit, že je váš hlas teď silnější?
Myslím si, že ano. Lidé po celé Evropě jsou otevřenější k informacím z Ukrajiny. Když na festivalu vystoupí nějaký ukrajinský umělec, lidé se ho snaží vyslechnout. A to dodává tomu, co říkáte, na síle. To je jeden důvod…
… a ten druhý?
Jsem ambasadorkou ukrajinské kultury. Chtěla bych poděkovat lidem nejen za humanitární pomoc, kterou Ukrajině poskytují. Snažím se ukázat naši energii a rozšířit naši kulturu po Evropě. Hudba je jazyk, který dokáže překonávat hranice.
Považujete toto za své poslání?
Mikrofon je moje zbraň. Jsem mezinárodní bojovnice, jsem bloggerka a na sociálních sítích šířím informace. Neměla jsem to tak hned od začátku. Padesát pět dní od vypuknutí války na Ukrajině jsem považovala dobrovolnictví za nejlepší řešení pomoci. Poté, co jsem ztratila jednoho dobrého přítele, jsem se ale rozhodla, že musím odjet do Evropy a něco jako umělkyně udělat.
Rozhodla jste se lidi propojovat svou hudbou?
Když mám mezi koncerty čas, tak se kdekoli v Evropě snažím najít dobrovolnické centrum. Ukazuji svým fanouškům, co by Ukrajinci potřebovali, kdyby jim něco chtěli přinést. Třeba i peníze. Jsou důležité.
Říkáte, že jste díky své aktivitě na sociálních sítích mezinárodní bojovnicí. Ve které zemi převážně žijete?
Vedu kočovný život. Žiju všude a nikde, nemám někde trvale pronajatý byt. Kombinuju koncertování a dobrovolničení.
Zpěvačka Alyona Alyona
Svůj domov na Ukrajině jste úplně ztratila?
Zničený zatím nebyl. Do mé vesnice sice přiletěly rakety, náš dům to ale zatím vydržel. Mí rodiče bydlí kousek od Kyjevského regionu, který není okupovaný. Snaží se pomáhat starším příbuzným a vypěstovat si co nejvíc zásob na zimu. Bude velmi tvrdá.
Pamatujete si, co jste dělala ten den před tím, než začal konflikt?
Bylo to velmi emocionální období, ale asi z jiného důvodu, než byste čekala. Den před válkou jsem se odstěhovala od svého tehdejšího přítele do nového bytu, který jsem si zaplatila na několik měsíců. Bydlela jsem tam přesně jednu noc. Pak začala válka. Bylo to velmi náročné. Nás holky nikdo na válku nepřipravil. Měla jsem štěstí, že můj tehdejší tour manažer byl z Luhanska. Věděl, co dělat.
Co vám poradil?
Ať hlavně nepanikaříme a neděláme ukvapená rozhodnutí. Ať jdeme do krytu a počkáme. Čekali jsme několik dní, pak jsem odjela za rodiči. Změnil se život všech. Snad pozitivní stránkou věci je, že se Ukrajinci ujednotili, stejně jako se propojili Ukrajinci žijící v Evropě. Zakládají dobrovolnická centra, snaží se lidem pomoci.
Jak tato událost ovlivňuje vaši tvorbu?
První týden války jsem si myslela, že fanoušci ode mě chtějí slyšet superagresivní rap. Já to tak ale necítila. Psala jsem o Bohu, kterého žádám o pomoc. Moji hudbu poslouchá hodně žen, které s dětmi odešly do jiných států. Píšou mi, že když jdou spát, cítí prázdnotu, vyčítají si, že nic nedělají, že nepomáhají víc. Jsou samy s dětmi v zemích, které neznají. „Co máme dělat?“ ptají se mě.
Tak jim píšu, ať se modlí, že když nás bude hodně, tak nás Bůh možná vyslyší. Až po nějaké době jsem začala psát agresivní rap. První ale byla modlitba. Naštěstí můžu v Evropě tvořit a psát texty, můžu se v bezpečí najíst a vyspat. Cítím laskavost lidí kolem sebe.
Kdy začala vaše umělecká dráha?
Měla jsem dobrou kariéru ve školce. Když jsem začala být známější, řídila jsem jednu menší mateřskou školu. Mnoho let se mi líbila hiphopová muzika a rap, poslouchala jsem Eminema a další, ale nesnila jsem o slávě, i když jsem si často představovala, jak stojím na velkém pódiu a lidi skandují s rukama ve vzduchu. Nevěřila jsem tomu, že by se mi mohlo moje přání někdy vyplnit, protože mě mnozí odmítali kvůli mému vzhledu a kvůli tomu, že jsem žena raperka. Nakonec se stal sen realitou.
Působíte jako dost veselá kopa.
Byla jsem taková vždycky. Dokonce i při těch hrůzách. Je to můj charakter, nemusím se k tomu přemáhat. Mám pozitivní temperament. Nemůžu jen sedět a brečet. A jíst a cpát se. Mám k tomu při depresích sklony. I když občas mívám splín, jsou dny, kdy jsem smutnější, sedím sama v pokoji za zavřenými dveřmi a popláču si. Pak jdu zas ven mezi lidi a cítím jejich energii.
V mnoha rozhovorech mluvíte krásně o malých dětech. Říkáte, že to ony vás naučily umět se radovat z maličkostí.
Ano, dokážou rozdávat radost, aniž by chtěly něco na oplátku. Děti vás naučí čisté lásce, naučí vás vidět krásu a nádheru v úplně obyčejných věcech. Jsou u vytržení z normální květiny, ze zpěvu ptáků, z letu motýla. Naučila jsem se vidět to lepší a usmívat se. Říkám to i na sociálních sítích. Můžete mít drahý make-up, udělané vlasy a nehty, ale až úsměv dodá ženě tu pořádnou sílu. Zejména v této době. I přes slzy je třeba se smát. Je to těžké, ale má to význam.
Děti musejí mít v hlavě ohromný zmatek. Studovala jste psychologii, radíte matkám, které vás sledují, jak mají se svými dětmi o válce mluvit?
Děti teď dospívají superrychle. Je nutné s nimi mluvit o válce proto, aby byly připravené. Já sama jsem si nedokázala představit, že zažiju na vlastní kůži válku v Evropě. Věřím ale ve šťastný konec. Musí přijít, protože s Ruskem a Putinem to je jako s tím přízrakem z kresleného filmu: požíráním okolního světa se stává větším a větším.
O čem kromě konce války sníte?
Třeba o tom, že na předních příčkách hudebních hitparád u nás nebudou ruští umělci. To se stále děje. Sním o tom, že až skončí válka, tak postavíme novou zemi, nová města, že k nám začnou jezdit turisté, uvidí naši překrásnou přírodu a ochutnají naši skvělou kuchyni.