Článek
V poslední době se vám sešlo dost práce před kamerou. Letos hrajete ve dvou minisériích na Voyo, v kinech právě běží komedie Láska hory přenáší, kde jste se sešly s Lenkou Krobotovou jako matka s dcerou, a brzy bude mít ještě premiéru film Banger…
... Je to tak, letos se toho sešlo opravdu dost najednou.
Je to pro herce známka úspěchu, když jedna premiéra stíhá druhou?
Určitě je, ale já to všechno v takové míře zažívám poprvé a nebyla jsem na to asi úplně připravená. Při rozhovorech mám kromě toho sklony pořád přemýšlet, co všechno už jsem řekla, takže si začínám připadat zacyklená.
Navíc jsem spíš plachý člověk. Nejsem až takový extrovert, jak možná vypadám nebo jaký bych vzhledem ke své profesi mohla být. Kromě toho skončila divadelní sezona - a já cítím už velkou únavu. Docela dlouho jsem se tedy těšila na léto, že se konečně pojedu někam schovat! (směje se)
Nemáte v létě ještě nějakou práci?
Nemám nic! (směje se) Ale aby nevzniklo nedorozumění: já jsem strašně vděčná za to, že jsem měla v poslední době tolik práce, ale už je čas si odpočinout, a z prázdninového volna mám tedy ohromnou radost. Těším se i na cestování, protože to mi během pandemie hodně chybělo.
Kam vyrazíte?
V plánu jsou nějaké chaloupky po Čechách, ale s kamarádkou si určitě dopřejeme i takové to „úplně blbý a líný moře“, kde budeme pět dnů jíst a číst… Hlavně ale ráda chodím po horách, a tak doufám, že letos se podaří i nějaký pěkný trek.
Vraťme se k práci. Čím to je, že se těch novinek letos sešlo tolik? Začaly se ty pracovní nabídky odvíjet od nějaké konkrétní role?
To asi ano, tak to většinou chodí. Člověku se něco povede a na základě toho začnou přicházet další role. Je to jedna z možností.
Tohle křehké téma je ještě dost čerstvé, zvlášť když byla Iveta Bartošová tak dlouhou dobu před sebevraždou oblíbeným tématem bulváru.
V tomhle případě je asi hlavní příčinou, proč se všechno sešlo takhle najednou, jednoduše covid. Některé z těch věcí se kvůli němu dost zpozdily.
S hercem Vojtěchem Vodochodským jako Iveta Bartošová a Petr Sepéši při nahrávání duetu Červenám.
V minisérii Iveta na Voyo hrajete zpěvačku Ivetu Bartošovou. Nedávno jsem mluvila s Vojtěchem Vodochodským, který představuje zpěváka Petra Sepéšiho. Zmínil se, že toto natáčení pro něj bylo naprosto výjimečné. Jak jste ho vnímala vy?
Podobně, protože všem se nám spolu pracovalo naprosto skvěle. Režisér Mike Samir byl velmi dobře připravený a měl jasno, co chce a jak toho můžeme společně dosáhnout. S Vojtou i s Eliškou Křenkovou, která hraje Ivetinu sestru Ivanu, jsme o sobě už předtím trochu věděli, ale tohle natáčení nás hodně spojilo. Myslím, že s Vojtou budeme kamarádi už napořád, stejně tak s Eliškou.
Protože v hereckém světě se pohybuji od dětství, pocházím z herecké rodiny, vím, jak bulvár pracuje.
Samozřejmě už jen samotné téma je výjimečné, protože od všech vyžaduje velkou zodpovědnost. Přece jen točit příběh podle skutečného osudu je něco jiného, než když je od začátku do konce smyšlený.
Měla jste z toho obavy?
Zpočátku, když jsem šla na konkurz. Připadalo mi, že tohle křehké téma je ještě dost čerstvé, zvlášť když byla Iveta Bartošová tak dlouhou dobu před sebevraždou oblíbeným tématem bulváru. Pak jsem ale poznala, kdo všechno a jakým způsobem na tom pracuje. Pocit silné zodpovědnosti mi zůstal, ale obavy odešly.
Změnila tato role váš pohled na Ivetu Bartošovou? Přece jen je vám teprve sedmadvacet let, asi jste ji moc neznala.
Zaregistrovala jsem ji samozřejmě až ke konci jejího života. Protože v hereckém světě se pohybuji od dětství, pocházím z herecké rodiny, vím, jak bulvár pracuje - leccos z toho, co napíše, není vůbec pravda, další věci jsou překroucené… Takže jsem se těmi informacemi nijak blíž nezabývala, jen mi jí kvůli tomu všemu bylo líto.
Při natáčení jsem pak měla příležitost nahlédnout do jejích začátků. Právě v nich se, myslím, odstartovala spousta bolavých věcí, které ji pak provázely celý život a nabalovaly se na sebe. Díky informacím od její sestry Ivany mám pocit, že se mi podařilo se jí přiblížit a porozumět jí. Ale i tak jsou to všechno samozřejmě jen dohady. Nikdo nevíme, jak to doopravdy bylo.
Jak moc jste při přípravě na natáčení pátrali po informacích z jejího života?
Kromě toho, co se podařilo shromáždit a napsat Miku Samirovi, jsme samozřejmě sledovali všechna možná videa, která se dala sehnat. Zabývali jsme se ale hlavně jejími začátky, protože minisérie končí v roce 1985 a víc se nás zatím netýkalo. Nechtěli jsme, aby nás detaily z pozdějších událostí nějak ovlivňovaly.
Zahlédla jsem přitom myslím spoustu věcí, o nichž zřejmě nemají lidi běžně tušení. Možná i z toho taky vychází můj pocit, že jsem se jí přiblížila…
Kde se podle vás vzala ta její psychická křehkost? Souvisí s nějakými životními událostmi?
Myslím, že to byla především vrozená povaha. Nejspíš byla taková už odmalička.
Minisérie končí rokem 1985, kdy tragicky zemřel Petr Sepéši. Zdá se, že pro Ivetu byl významnou postavou do konce života.
Petr byl její první velká láska a to byl nejspíš hlavní důvod, proč se k tomu vztahu pořád vracela. Samozřejmě nevím, jak to bylo, ale moje teorie je, že se po Petrově smrti snažila zaplnit prázdno, které v ní zůstalo, a najít znovu stejně silnou lásku.
Asi to bylo opravdu hlavně tím, že byl její první. Začala s ním svoji vysněnou kariéru, byla tehdy hodně mladá a podle mě to měla v sobě tak nastavené, že by si ho okamžitě vzala a měla s ním rodinu…
I další letošní projekt, film Banger, který bude mít brzy premiéru, se týká hudby. Tentokrát je to ale rap. Co vy a rap? Posloucháte ho?
Poslouchám víceméně jakoukoli muziku, nemám oblíbené žánry, musí mě vždy bavit ta konkrétní věc jako taková. Poslouchám tedy i rap.
Pokud už jsem něco strašně moc chtěla dělat, tak jsem to prostě dělala, i na úkor vlastních sil.
Zaujalo mě, že se film natáčel kompletně na iPhone. Setkala jste se někdy dřív s takovým způsobem práce? Jak moc se to pro vás lišilo od klasického natáčení?
Setkala jsem se s tím poprvé, ale neřekla bych, že mě to nějak zvlášť ovlivňovalo. Pokud jde o můj úkol, nic se tím nemění. Člověk se samozřejmě snadněji podívá na kopr (kontrolní projekci), protože si to přetočí na telefonu. Nebo se třeba stávalo, že se záběr natočil, aniž by se o tom vědělo. Protože telefon má přece v ruce každý druhý. Najednou se někdo zeptal: „Ty už točíš?“ A ano, už to bylo.
Eliška Křenková, režisér Michal Samir a Anna Fialová na premiéře minisérie Iveta v kině Lucerna.
Jste především divadelní herečka. Bývala jste na volné noze, ale už delší dobu máte stálé angažmá v činohře Národního divadla. Přitom hrajete ještě na Zábradlí, v Činoherním klubu, v Karlíně… Vzdala jste se už někdy projektu, který vás hodně lákal, ale už nebylo ve vašich silách zvládnout ho?
Několikrát už se mi to stalo, ale mockrát ne. Pokud už jsem něco strašně moc chtěla dělat, tak jsem to prostě dělala, i na úkor vlastních sil. Někdy se i přihodilo, že jsem zkoušela víc věcí najednou, ale většinou mi pak divadla vyšla s termíny vstříc. Vždycky se snažím to nějak skloubit do sebe a naštěstí se to zatím většinou povedlo. Ale už se učím si víc šetřit síly. Navalím toho na sebe víc opravdu jen ve chvíli, kdy mě vše na sto procent láká.
Národní divadlo bylo pro řadu herců z předcházejících generací cosi jako nejvyšší meta. Vnímáte to tak i vy?
Národní divadlo pro mě metou není, přestože považuji za velkou čest, že jsem jeho součástí a smím tam hrát. I vzhledem k tomu, že babička (Eva Herrmannová byla ředitelkou opery Národního divadla) tam působila v opeře, maminka (Alexandra Malinská) byla baletkou a teď tam pracuje v maskérně.
Takže si velice vážím toho, že tam jsem, ale na druhou stranu - pro herce je dnes tolik různých možností, že ta herecká meta má ještě spoustu dalších rozměrů.
Ale abych pravdu řekla, já vlastně ani nevím, jestli nějakou metu mám, nebo spíš jestli bych představy o svojí herecké budoucnosti pojmenovala právě takhle.
Co byste ráda?
Chtěla bych být v práci hlavně šťastná - jednoduše ji dělat s radostí a pořád se někam zdravě „hnát“ a posouvat. Přála bych si taky, aby mě ta chuť posouvat se neopustila. Což možná moc nejde dohromady s tím, že by člověk někde zůstával opravdu hodně dlouho.
Za jakých okolností se jako herečka cítíte šťastná?
Protože herectví je především kolektivní práce, a to i v případě nějaké one man show, základ je, aby vám bylo dobře s lidmi, s kterými pracujete. Ale to je myslím stejné jako všude. Samozřejmě to jde ruku v ruce i s tím, jaké člověk dostává role. Nedokázala bych sice říct, že jedno z toho je pro mě rozhodující, ale ta parta lidí je pro mě asi přece jen malinko důležitější.
Pocházíte z umělecké rodiny, kde měla hudba velký význam. Váš dědeček Karel Fiala a tatínek Jan hráli v muzikálech. Je možné, že si vás hudba taky víc přitáhne?
Neumím si život bez hudby představit.