Článek
Kolébkou polyamorie jsou Spojené státy americké. Zdejší komunita má odhadem asi 100 000 členů. V roce 1996 vzniklo ve Washingtonu hnutí The Polyamory Society. Podobné existuje třeba i v Německu. V České republice se o polyamorech mluví asi 10 let. Historicky nejde o nic nového ani převratného.
Anglosaský název polyamorie souvisí s tradičním pojmem polygamie (vícesňatečnost). Ta má buď formu polygynie (jeden muž má více žen), nebo polyandrie (jedna žena má více mužů). Polygamii zmiňuje už Starý zákon. Podle něj nesnižuje vícenásobné manželství postavení první manželky.
Nejčastější formou polyamorie je soužití tří osob v romantickém vztahu. Většinou jde o kombinaci jeden muž a dvě ženy, méně často o jednu ženu a dva muže.
Můžeme se ale setkat i s propleteným vztahem mezi dvěma páry. Početnější seskupení polyamoriků bývají ojedinělou záležitostí a nemívají dlouhá trvání.
Vztah ve třech – fenomén 21. století
Jak takové vztahy fungují?
Vyznavači polyamorie zdůrazňují, že na prvním místě je především souhlas všech zúčastněných. Pokud tuto podmínku splní, nejde podle nich o nevěru.
Věrnost nechápou jako sexuální oddanost jednomu člověku, ale jako schopnost fungovat ve vzájemném vztahu a dodržovat domluvená pravidla. Skloňují slova: upřímnost, tolerance, respekt… Nic se také nesmí tajit.
„Ze vztahu dvou lidí brzy vyprchá sexualita,“ říká Michael, člen německé komunity polyamorů. „Mnoho lidí pak mění své partnery. Říká se tomu sériová monogamie. V horším případě se podvádějí. Polyamorie je podle mě poctivější alternativou.“
Její vyznavači ji popisují jako touhu a schopnost milovat více lidí a mít s nimi citové i erotické vztahy. Nemá prý nic společného s hypersexualitou nebo skupinovým sexem. Všichni by měli patřit všem a nikdo by si neměl dělat na nikoho větší nárok.
Slavný polyamorní vztah, jenž byl dáván za vzor, se rozpadl po pěti letech soužití
Polyamorici se rádi prezentují jako jedinci, kteří jsou zralejší, než je většina populace. Tvrdí například, že se u nich žárlivost vyskytuje jen zřídka.
Do stavu, kdy druhému přejete i někoho jiného než jenom sebe sama, je podle nich nutné moudře dozrát. Musíte se přitom zbavit touhy partnera vlastnit.
Polyamorici často čelí předsudkům společnosti
Ta podle nich toleruje lži a podrazy vynucené nevěrou víc než jejich životní styl, který staví na čestnosti a otevřenosti. Možnost sdílet radost i bolest s více blízkými lidmi považují za obohacující zkušenost.
Většina odborníků se na ně dívá trochu jinak. Podle nich touží žít v polyamorickém seskupení lidé naopak nezralí, promiskuitní, traumatizovaní, s rysy závislosti nebo s jinými problémy.
Typický je příběh z amerického Texasu. Jedenatřicetiletá Brooke chodila s osmatřicetiletým Adamem. Pak potkali Jane, které ještě nebylo třicet. Zamilovali se do ní a utvořili s ní partnerskou trojici. Adam si s oběma ženami pořídil dítě. Prezentoval se jako nejšťastnější muž na světě. Po pěti letech se vztah trojice rozpadl. Adam dnes oficiálně žije jenom s Jane.
Podobné příběhy známe i u nás. Možná jste slyšeli o těch nejznámějších. Bývalý politik přejížděl z domu jedné své ženy s dítětem do domu druhé své ženy s dítětem. Nebo příběh miliardáře, který dělil lásku mezi své dvě kněžky. Je zajímavé, že popis toho, jak výhodné je toto uspořádání, jsme slyšeli výhradně od zúčastněných pánů.
Rozdíly mezi polyamorií, otevřeným vztahem či swingingem
Dispozice k těmto vztahům mají spíše muži
Může člověk stoprocentně milovat více lidí najednou stejně silnou láskou? Nebo je tato forma vztahu jen oficiálně přiznanou nevěrou? Anebo je naopak polyamorie mnohem přirozenějším vyjádřením podstaty lidské sexuality než monogamie?
Podle sexuologických výzkumů mají muži pudově větší dispozice k promiskuitě než ženy. Ty tíhnou spíše k monogamii. Souvisí to s odlišnými reprodukčními strategiemi. Mužům jde o to, oplodnit co největší množství žen, ty zase uplatňují strategii výběrovou: zplodit potomky s úspěšným mužem, který jim zajistí dostatek zdrojů.
Z etnografických výzkumů pak vyplývá, že z popsaných 1154 lidských společenství bylo nebo dosud je téměř 1000, tedy 87 procent, polygamních, přičemž drtivě převažují společenství polygynní (jeden muž a více žen).
Společenství polyandrická (jedna žena a více mužů) jsou menšinová. Náš model monogamních vztahů je ze statistického hlediska spíše výjimečný.
Má monogamie smysl, pokud je vynucená?
A jak je tomu v přírodě?
Uvádí se, že monogamním způsobem života žijí asi tři procenta zvířat. Například bobři. Ti věnují péči o vztah a o rodinu velké množství času. Bobří dvojice spolu žijí do konce života, stejně jako třeba někteří netopýři, lišky a tuleni.
Většina zvířat však žije způsobem polygamním. To platí i pro primáty, jako jsou šimpanzi nebo gorily, a to i ti, kteří žijí v zoologických zahradách. Příkladem může být populární tlupa goril vedená samcem Richardem v pražské zoo.
Možná si kladete otázku, jestli je polyamorie krokem kupředu. Měla by být, pokud by k ní dospíval pouze zralý člověk, který svými morálními kvalitami připomíná Mirka Dušína z Foglarova bestselleru Rychlé šípy.
Anebo jde spíš o návrat ke kořenům zvířecí podstaty? I to je možné. Důležité je, že se každý člověk může svobodně rozhodnout a vybrat si, jestli chce žít jako bobr, nebo naopak jako gorila v Richardově tlupě.
