Lukáš Tran: Jsem Čech s vietnamskými zásadami

Jako mnoho vietnamských dětí, jejichž rodiče jsou celý den v práci, jsem měl českou chůvu. Moje jméno se jí špatně vyslovovalo, a tak s rodiči přišli na Lukáše. Česká jména si takhle osvojilo hodně dětí z vietnamských rodin.

Jako typičtí asijští rodiče moc nechválí. I když dnes už vím, že mají radost, jsou možná i pyšní, ale neřeknou to. Vietnamští rodiče jsou v porovnání s českými víc autoritářští.

Velkým. Já i rodiče jsme to naštěstí přežili bez úhony. Jsem rád, že to se mnou vydrželi.

Chodil jsem výstředně oblečený, tančil jsem street dance… Měl jsem v Opavě partu, která po škole skoro každý den chodila tančit na chodník před obchodním centrem. Na jeho skleněných stěnách jsme mohli své výkony sledovat.

Měl jsem pořád potřebu dokazovat rodičům i sám sobě, že věci, které jsem si umanul, zvládnu. Chtěl jsem na uměleckou střední školu, oni ale trvali na gymnáziu. Když jsem tam odmaturoval a vůbec ne špatně, prosadil jsem si vysokou školu podle sebe. I práci při ní.

Z devětadevadesáti procent českých. Vyrůstal jsem mezi Čechy, v Opavě moc Vietnamců nebylo. Vietnamskou komunitu jsem prakticky neznal, začal jsem do ní pronikat paradoxně až pracovně v rámci filmových projektů.

Spíš se stýkám s Vietnamci z filmové branže, kterých zas není tak málo. Máme se o čem bavit, ale ne jenom o tom, že jsme Vietnamci.

Jsem Čech s vietnamskými kořeny a zásadami. To mi přijde důležité, abych to měl srovnané a celý život se nehledal. Funguje to a rád bych se toho držel.

Celkové vnímání morálky, etiky, vztahu k rodičům, vůbec k soužití s ostatními. I Vietnamci z takzvané druhé generace, kteří se tu už narodili, bez reptání přijímají dril škola – úkoly – pomoc v podniku rodičů – spánek.

U mě to ještě bylo od druhé třídy karate, z čehož se nakonec stal taky dril. Už jsem ani nechtěl chodit, ale táta velký sportovec, mě nutil trénovat a jezdit na závody.

Ve Vietnamu by se mě už v mých šestadvaceti letech ptali, jestli mám nevěstu, jestli plánuju svatbu. Často mají rodiče tendenci vzít iniciativu do vlastních rukou a někoho dohodit. Zde je spíš tlak na dobré vzdělání, které zaručí výnosné zaměstnání a dobrý život, ne dřinu od nevidím do nevidím ve večerkách nebo na tržnicích. Aspoň u kluků.

Je to tak. Většinou ale jde spíš o přání než nějaké přikazování. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že se z toho, že už dva roky chodím s Češkou, rodiče nijak nehroutí.

To je něco fantastického, jak se semkli. Uvědomte si, že většina z nich podniká v maloobchodě a pohostinství, přicházejí o tržby, a přesto dělají maximum, aby pomohli a ulehčili život svým spoluobčanům: šijí roušky a zdarma je lidem rozdávají. Na Ústecku dokonce mezi sebou vybrali peníze na plicní ventilátor pro místní nemocnici.

Asi šestkrát. Naposledy po maturitě, to už je nějaký pátek.

Jako turista. Když mi bylo třináct, rodiče mě tam poslali samotného. Zjistil jsem, že mě s místními lidmi spojovalo jen to, že ovládám jejich jazyk. Tím jsem se tam ale necítil jako cizinec. Žít bych v té zemi nechtěl. Cítím se jako Čech, tady mám zázemí a líbí se mi tu.

Je to můj druhý rodný jazyk, ale češtinu mám bohatší.

Naplánoval jsem si, že budu obcházet vietnamské večerky a pochytím, jak tam na mě budou mluvit. Jenže to moc nevyšlo. Nakonec mi nejvíc pomohl můj strýc, který má silný přízvuk. Od něho jsem se učil.

Další složitost byla v tom, že Song se postupně česky učí, takže v tom musel mít nějaký uvěřitelný vývoj. Vietnamské reálie byly dost v mé režii. Aby byla vietnamština gramaticky správně. Jako poradce jsem působil i v seriálu Zrádci.

Zatímco Song byl uťáplý ustrašený kluk v bezvýchodné situaci, ve Zrádcích jsem přešel na zcela opačnou stranu a neštítil jsem se toho nejhoršího, prostě sociopat.

Mám ve filmech rád takové ty chladné inteligentní zabijáky, ze kterých jde strach. Třeba Hanibala Lectera v Mlčení jehňátek, z toho jde hrůza, i když je za mřížemi.

Procházel jsem zrovna docela těžkým obdobím. Připravoval jsem se na státnice a zároveň jsem pracoval, a protože jsem zvyklý všechno dělat na sto deset procent, měl jsem nakročeno k jakémusi vyhoření, které bylo spojené i se zdravotními obtížemi, hlavně s očima.

Náhodou jsem na Facebooku viděl sdílené video Jiřího Mádla, který tímhle způsobem hledal mladé Vietnamce do svého nového projektu. Zareagoval jsem.

Teď vím, že ano, tehdy jsem to ještě takhle nepojmenoval. Věnoval jsem se hodně tanci, na základní škole v Opavě jsem chodil do sboru, k umění jsem měl blízko, ale přesné kontury to nemělo. To, že se chci věnovat herectví, přišlo až s natáčením Na střeše.

Vystudoval jsem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně marketingovou komunikaci, vlastně reklamu. Zároveň jsem pracoval ve firmě, která točila reklamy. Dělal jsem tam produkčního, takže jsem znal, jak vypadá natáčení za kamerou, stát před kamerou pro mě ale byl neznámý svět.

Považuji za velké štěstí, že jsem se s ním mohl setkat a absolvovat s ním kamerové zkoušky. Dokonce mi nabídl tykání. Byli jsme už sehraní, znal jsem scénář i pozpátku. Po jeho smrti jsem se ocitl ve vzduchoprázdnu. Nikdo nevěděl, co bude dál. Našel jsem si novou práci.

Byl to jiný Rypar (středoškolský profesor na penzi, kterého měl hrát Jan Tříska) a správný Rypar. Jirka Mádl je režisér, který má natáčení pevně v rukách, nedává prostor na improvizaci, sám říká, že má „německý“ přístup. Moje repliky měly dopředu jasnou podobu a časování. Můj Song byl tedy stejný, jako by byl s panem Třískou.

Byl jsem překvapený, jak byl pan Švehlík milý, skoro protiklad nerudného Rypara. Nikdy mě nerozhodil. Rozhodně není tak přísný, jak si o něm všichni myslí. Žádná generační bariéra mezi námi nebyla.

Ta úvodní na skutečné střeše.

Ne, kvůli emocím. I jako divák mám v kině problém s detailními záběry na pláč nebo milostné scény. To se vždycky kroutím v křesle: Jo, dobrý, chápu, jdeme dál. A teď jsem vyhrocené emoce musel v detailu předvádět před kamerou sám.

Představuju tam čínského fyzika, parťáka Vojty Kotka, který hraje údajného Einsteinova prapravnuka. Moje postava tu nějaký čas studovala, takže mluví lámanou češtinou, to už umím ze Střechy.

Já vlastně hrál celý život, od dětství jsem rád napodoboval, parodoval. Nejsem tak bláhový, abych se vznášel na růžovém obláčku a myslel si, že když jsem zvládnul jeden film a nějaký seriál, že už umím všechno a že se netrhnou telefony.

Když jsem se ale díval, co se na různých hereckých školách učí, zjistil jsem, že hodně věcí dělám automaticky. Mám sice zaplacené nějaké on-line kurzy, kde se učím nové věci, ale nejvíc jsem odkoukal z filmů. Všechno jsem si zapisoval do paměti, do teď mohu říct, kdo v jakém filmu, ve kterém roce…

Vietnamců v českých filmech přibývá. Je to přirozené, žijí tady desítky let, Češi jsou na ně zvyklí. Teď se spíš chci zaměřit na to, abych nedostával role jenom proto, že jsem Vietnamec, ale kvůli svým hereckým kvalitám. Chtěl bych si zahrál nějakou nevietnamskou roli.

Vypadá to, že ano. Chystá se krimiseriál, kde bych měl hrát postavu s čistě českým jménem. Byl jsem moc rád.

Na té správné. Měl bych být detektiv.

Může se vám hodit na Zboží.cz: