Plus size modelka Anna Caldrová: Narážky na postavu neřeším

Přišlo to spíš náhodou. Když mi bylo patnáct šestnáct, párkrát jsem někomu postála modelem při focení. Jedna fotka se pak dostala do kalendáře, kde si jí všimla modelingová agentura. Oslovili mě a já na spolupráci kývla. To bylo asi před sedmi lety. Od té doby se modelingu věnuji na profesionální úrovni, ať už tady v Česku, nebo v zahraničí.

Kdepak, byla jsem takové to drobounké dítě, co nechce jíst. V pubertě jsem prošla baculatou fází, z té jsem se pak trochu vytáhla, dostala jsem se na konfekční velikost 36 až 38. Míry, které mám teď, jsem získala až později, na vysoké škole. Od té doby si držím velikost 42 až 44.

Na druhém stupni základky jsem se cítila asi jako každej oplácanej puberťák – nic moc. Ale nemůžu říct, že by na mě kvůli tomu byly děti zlé.

Jedovatá slova zaznamenávám až teď v dospělosti. Nejsem ale typ člověka, který by kvůli něčemu takovému trpěl, to prostě nemám zapotřebí. Když někdo utrousí hloupou poznámku ohledně mé postavy, neberu to osobně. V tom jsem, myslím, zdravě sebevědomá.

Práce v modelingu je nárazová, někdy nevím, kam dřív skočit, pak přijde klidnější období. V Česku je zatím nabídek pro plus size modelky méně než v jiných západních zemích. Uživit se tím, že budete sedět v Čechách a dělat plus size modeling, nejde.

Řekněme, že devadesát procent mé práce se odehrává v zahraničí. Za prací někdy létám čtyřikrát pětkrát do měsíce, pak jsem zase měsíc doma. Nejčastěji cestuji do Španělska a Německa, dřív jsem hodně létala do Turecka, dobře funguje i britský trh. Dost českých plus size modelek je natrvalo právě v Londýně.

Dá se říct, že ano. Záleží na konkrétní modelce. Do kategorie nejlépe placených topmodelek patří třeba krásná plus size modelka Ashley Grahamová. Ovšem české honoráře nemůžeme se zahraničními srovnávat, ať už jde o běžný modeling, nebo plus size.

Kdybych měla vyčíslit poměr, dalo by se říct, že mi jedna zahraniční zakázka vynese podobný honorář jako deset srovnatelných českých.

Stává se to. Například plus size modelka Lorena Duranová se dostala mezi andílky Victoria’s Secret. (Světoznámá značka luxusního spodního prádla, jejíž modelky, označované jako „andílci“, patří k nejlépe placeným.) Už zmíněná Ashley Grahamová chodí přehlídky velkých značek, jako je Dolce & Gabbana nebo Michael Kors.

Moc ne. V Čechách mám přítele a taky maminku a babičku, které mi fandí a podporují mě ve všem, co dělám. Rodina je pro mě hodně důležitá. Stýskalo by se mi. Babička mě vlastně kdysi přivedla k amatérskému divadlu, což je pro modeling dobrá průprava. Když dělám televizní reklamy, mám z čeho čerpat.

Další důvod, proč zůstávám v Brně, je škola. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity dodělávám doktorát z rusistiky a ruštinu tam také vyučuji. V bakalářském programu jsem studovala ruštinu pro firemní praxi se zaměřením na ekonomiku a obchodní právo, v magisterském překladatelství ruského jazyka.

Ale jistě, donedávna jsem dokonce pracovala na plný úvazek, vedla jsem oddělení zákaznického centra v energetické společnosti. Jenže skloubit dvě profese a k tomu školu je nesmírně náročné. Vidím, že se plus size modelingem dokážu uživit, zakázek dostávám čím dál víc. Za pár let už takové příležitosti mít nebudu, chci toho ještě využít.

Plus size modelky mají o něco delší životnost než klasické modelky, úplně velký rozdíl to ale není. Klasické v pětadvaceti obvykle končí, plus size pracují řekněme do třiceti pětatřiceti let.

Je to ale samozřejmě individuální, agentury dnes poptávají i modelky 40+. Zastoupení žen nejen všech tvarů, ale také všech věkových kategorií se stává trendem.

Chápu, proč to tak je. Modely návrhářů nejlépe vyniknou na velmi štíhlé postavě. Holky z klasického modelingu znám a vím, že i pro ně je to velká psychická zátěž. Své postavy neustále řeší.

Vliv na normální děvčata, která je pak vidí v časopisech, televizi nebo třeba na Instagramu, je nebezpečný. Snaží se dosáhnout ideálu, který je často těžce vydřený.

Každý má samozřejmě od přírody jiný typ postavy. Někdo může mít velikost 34 i bez odříkání, ale pak jsou tu holky, pro které je to nemožné. Případně vysněné postavy dosáhnou, ale za cenu toho, že sklouznou k režimu hraničícímu s poruchami příjmu potravy nebo skutečně onemocní. Ideál krásy se navíc každých pár desítek let mění…

Ale jistěže držela! A bylo to paradoxně v období, kdy jsem měla tu velikost 38, čili byla jsem naprosto štíhlá. V té době jsem chodila na střední školu. Zkoušela jsem všelijaké nesmysly, které kolovaly internetem a které k ničemu dobrému nevedou, třeba přísné zeleninové diety s minimálním počtem kalorií. Nebo krabičkové diety, ty tenkrát zažívaly velký boom.

Zajímám se o to, co jím, snažím se udržovat rovnováhu mezi příjmem a výdejem. Je to jediný možný přístup, který se dá udržet dlouhodobě, žádné nárazové hubnoucí programy.

Nejsem typ člověka, který by si dokázal a chtěl odpírat potěšení. Takže když si chci dát čokoládu, tak si ji dám, stejně tak třeba pizzu. Vím ale, že to tak nemůžu dělat pořád.

Nejsem fanoušek fitek a kolektivního cvičení. Cvičím doma, to je ideální i proto, že si můžete zacvičit kdykoli, když máte zrovna energii, chuť a čas. Po práci si doma pěkně rozložím karimatku a jdu na to. Cvičím podle online videí, třicet nebo čtyřicet minut, to je tak akorát.

Denně jezdím na kole, je to můj dopravní prostředek. Myslím si, že je důležité cvičit pro radost z pohybu a ne proto, abych dosáhla určitého čísla na váze.

Ohledně své životosprávy mám čisté svědomí. Hloupé poznámky v internetových diskusích pod mými fotkami mě nerozhází.

Třeba že budu mít z tloušťky cukrovku. Všichni mi říkají, ať to nečtu, ať se tam ani nedívám, ale já většinou neodolám. Mě to totiž hrozně baví. Rádoby chytré komentáře, jaké zdravotní komplikace mě kvůli postavě čekají, jsou vlastně zábavné. Takové věci může přece posoudit jedině lékař, ne chytrolín na diskusním fóru.

Myslím na děvčata, která se s podobnými komentáři musejí setkávat v běžném životě, a je mi jich líto.

Jenže tak jednoduché to není. Hubená dívka na tom může být zdravotně daleko hůř než někdo, kdo sice obléká velikost 42 nebo 44, ale věnuje svému tělu dostatečnou péči a pozornost. Klíčem ke zdraví není štítek označující velikost oblečení, ale zdravý přístup k sobě samému.

Ve svém těle jsem spokojená, jinak bych ani nemohla dělat práci, kterou dělám. Bohužel si s pojmem tlustá spojujeme i přívlastky ošklivá, a možná dokonce hloupá. Ve skutečnosti je to jen definice velikosti.

Mám takový zážitek z doby, kdy jsem měla ještě o tři konfekční velikosti méně než teď, bylo mi asi devatenáct. Tehdy mi jeden fotograf řekl, že se mnou nebude pracovat, dokud nezhubnu. Strašně se mě to dotklo.

Říkala jsem si, že jsem s tou svou velikostí 38 asi fakt strašně tlustá. Pak jsem si ale uvědomila, že pozitivních reakcí zaznamenávám víc než těch negativních. A že na názoru jednoho člověka fakt nezáleží.

Nebrat si k srdci názory okolí, ty jsou založeny na subjektivním vnímání toho kterého člověka. Ženám totiž obvykle nevadí samo o sobě to, jak vypadají. Trápí se ale tím, co řeknou lidi.

Hlavou jim běží takové to „jak budu vypadat, až si vezmu tuhle sukni nebo šortky, až budou vidět tlustý stehna“. Důležité je myslet spíš na sebe. Srovnat si v hlavě, co jsou moje priority, a říct si, mně se to takhle líbí, cítím se dobře, tak proč nebýt šťastná.