Živá pochodeň měla probudit společnost. Od sebeupálení Jana Palacha uplynulo 53 let

Odkaz Palacha je dodnes připomínán a hojně diskutován.

„Za hlavní odkaz považuji jeho jednoznačný a nekompromisní apel vůči lhostejnosti. Velmi brzy po okupaci ze srpna 1968 zmizelo nadšení společnosti ze změn a Jan Palach protestoval především vůči letargii, proti znovuzavedení cenzury, prakticky proti akceptování lží ve veřejném prostoru,“ řekl Novinkám historik Michal Stehlík z Ústavu českých dějin FF UK.

„Zvolil krajní formu apelu, kdy pro něj tyto hodnoty byly natolik cenné, že vědomě obětoval život,“ doplnil Stehlík.

I když Palach reagoval i na politickou situaci, historik Jan Randák nevidí jeho odkaz vůbec jako politický.

„Snad jej mohu nazvat lidským – nerezignovat. Lidský život má nezměrnou hodnotu, ale pravděpodobně jsou chvíle, kdy je třeba ho pro vyšší cíle, které sledujeme, riskovat. Palachův odkaz spočívá v morálním apelu a i jistém idealismu, nicméně ne naivním,“ uvedl Randák.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze, vyrůstal ve Všetatech na Mělnicku.

Po gymnáziu chtěl jít studovat historii, přijímačky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy udělal, avšak pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Jako náhradu si zvolil studium zemědělské ekonomie na VŠE, roku 1968 se mu ale povedlo přestoupit rovnou do druhého ročníku na kýženou fakultu filozofickou, kde začal studovat historii a politickou ekonomii.

Spolužáci i vyučující ho ve vzpomínkách charakterizovali jako citlivého a přemýšlivého mladíka, který se zajímal o politické události a zapojoval se do debat. Hodně četl odborné knihy, vliv na něj musely mít i pracovní výjezdy do Kazachstánu a Leningradu. Za pomoc při organizaci brigády v Sovětském svazu obdržel pak zájezd do Francie, kde pomáhal při sběru hroznů.

Se svými kamarády student nejprve radostně prožíval převratné změny, které začaly v lednu 1968 po nástupu Alexandra Dubčeka do čela KSČ a poté během pražského jara.

Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, přes matčiny prosby odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky. Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Neúspěšně požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a slova. Chtěli i jednání o úplném odchodu vojsk.

Před 53 lety připadl 16. leden na čtvrtek. Toho rána odjel Palach vlakem ze Všetat do Prahy. Krátce před půl třetí odpoledne se objevil u kašny pod rampou Národního muzea. Polil se benzínem a zapálil, následně přeskočil zábradlí a jako živoucí pochodeň běžel směrem k Domu potravin.

Jedním ze svědků byla i tehdy šestatřicetiletá účetní Marta Indrová. Po činu slyšela, jak mumlal: „Dopis…, v aktovce je dopis… u fontány…, přečtěte ho…“.

Publicista Miroslav Šiška v Právu dříve napsal, že během několika minut převezla sanitka Palacha na kliniku plastické chirurgie do Legerovy ulice. Utrpěl popáleniny třetího stupně na 80 procentech těla.

Službu měla sestra Svatava Pinkasová. Ucítila výpary benzínu, proto se zeptala, zda nešlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl Palach. „Proti cenzuře a proti vydávání Zpráv,“ zmínil okupační tiskovinu.

„Aniž bych se ho vyptávala, řekl mi ještě ve výtahu, že jich bude víc, že jde o skupinu a že za pět dnů bude další. Doslova mi řekl, že chtějí demonstrovat tímto způsobem jako buddhisté ve Vietnamu,“ vypověděla sestra 27. ledna 1969.

„Nemyslete si, že jsme spolek sebevrahů,“ dodal student.

„Nikdy nic nenaznačil, ani bezprostředně před činem,“ vzpomínal po roce 1989 Palachův starší bratr Jiří.

Zpráva o tragédii se ale v lednu 1969 rychle rozšířila. Hned druhý den byl zveřejněn celý Palachův dopis, kde se podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Zavládl strach, kdo jeho čin zopakuje.

Odpověď, zda údajná skupina následovníků existuje, nedalo ani okamžité pátrání Veřejné bezpečnosti, ani úsilí lékařů. Palach stále trval na tom, že ano, ale na otázky zdravotního personálu, kdo jsou její členové, odpovědět odmítal.

Ráno 19. ledna se jeho stav trochu zlepšil a požádal o návštěvu Evy Bednárikové, kamarádky jeho dívky Heleny Zahradníkové. Lékaři souhlasili – byla to příležitost, jak se pokusit získat jména. Jenže už nebyl schopen souvislejších výroků. Jen požádal, aby k němu byl přiveden student Lubomír Holeček.

Jeho „posledním vzkazem“ prý bylo, aby se žádní lidé již neupalovali. Tři hodiny po odchodu návštěvy zemřel. Jeho pohřeb z 25. ledna se stal velkou politickou manifestací za svobodnou společnost a demokracii.

Palachův krok následovalo několik dalších, mj. Jan Zajíc, Josef Hlavatý či Evžen Plocek. Nejznámější je právě Zajíc. Ten vykonal svůj čin po Palachově vzoru v den 21. výročí komunistického puče z února 1948. Upálil se 25. února 1969, byl označen za Pochodeň č. 2.

V následujících letech bylo Palachovo jméno vymazáváno z kolektivní paměti, přesto v ní přetrvávalo.

Jeho památku uctili i 15. ledna 1989 představitelé několika opozičních skupin v době sílících protirežimních protestů.

Pietní shromáždění u sochy sv. Václava tehdy skončilo zadržením několika aktivistů, následovaly opakované pouliční demonstrace v centru Prahy, které byly tvrdě potlačeny a do dějin vešly jako „Palachův týden“.

Tyto události předznamenaly pád totalitního komunistického režimu.

Palachův týden se tradičně nese ve znamení pietních vzpomínek.

Lidé se zastavují u budovy pražské filozofické fakulty, kde Palacha připomíná památník, jehož součástí je i posmrtná maska, již před lety studentovi sejmul sochař Olbram Zoubek. Vzpomíná se ale i u Palachova hrobu na pražských Olšanských hřbitovech nebo před domem Palachových ve Všetatech.

Připomínku Palachova a také Zajícova činu lze najít i u Národního muzea. Dílo výtvarnice Barbory Veselé a architektů Čestmíra Housky a Jiřího Veselého bylo odhaleno 16. ledna 2000, tvoří ho dvě nízké kruhové mohyly vystupující z dlažby chodníku, které spojuje bronzový kříž.

Šestnáctý leden je pak titulován jako Den památky Jana Palacha.

Podle historika Stehlíka se o připomínce Palachova činu uvažovalo už v roce 1969, ale vzhledem k socialismu a normalizaci k tomu nedošlo.

„Teprve předloni se zjistilo, že architekt Karel Prager se sochařem Miloslavem Chlupáčem chtěli Palachovi zasvětit památník – pylon u budovy tehdejšího Federálního shromáždění,“ připomněl Stehlík.

Nyní má budovu Národní muzeum, letos by mělo dojít k rehabilitaci tohoto památníku.

„Pokud jde o Palacha samotného, ten je možná někým vnímán jako oběť sebeupálení, ale šlo právě naopak o aktivní čin, kdy on není obětí, ale aktivním demonstrantem proti mlčení,“ poznamenal Stehlík k Palachovu odkazu.

Randák ale upozornil i na skutečnosti, které mohou komplikovat výklad Palachova odkazu.

„Jeho sebeupálení nemuselo být ničím jiným než projevem vůle člověka dospívajícího a utvářeného v socialistickém zřízení. Z letargie chtěl přece budit společnost socialistickou. A co si s tím dnes počít?“ poznamenal historik.