Nadšenec z Ústecka prodloužil Embéčko. Stovek tisíc za limuzínu nelituje

Mířím kolem nechvalně proslulé Prackovické estakády a více než hrozící sesuvy půdy se mi do myšlenek hrnou následující fakta. Mám rád nadšence, kteří si v oblasti automobilového průmyslu jdou za svým. Zároveň však i díky tomu, kolik jsem toho namluvil s předními inženýry z tradičních automobilek tuším, že automobil je velmi komplexní stroj a jeho konstrukci či rekonstrukci nelze brát na lehkou váhu.

Přijíždím do malinké vesnice Suchá u Stebna na Ústecku. I kdyby mi majitel slibovaného skvostu nepsal číslo popisné, určitě bych se neminul. Vždyť u rodinného domu mu stojí několik vraků starých škodovek. „Dělám jenom na škodovkách,“ prozrazuje mi záhy Jaroslav Valenta, otevírajíc vrata od garáže, kde se pro změnu schovávají krásné kusy jiných modelů z Mladé Boleslavi.

Takových nadšenců do těchto aut jsou v Čechách stovky a není tajemstvím, že s rostoucími cenami se z takového koníčka dá chytrým přeprodáváním udělat i zajímavý byznys. Po zachovalých kusech je poptávka a ceny nadále strmě stoupají. Ovšem já jsem tu dnes kvůli něčemu jinému. A to kvůli Škodě 1000MB, které Valenta ke jménu přidal ještě velké L. A nyní se mu do garáže skoro nevejde. Má totiž 7 metrů a patnáct centimetrů.

Jedná se o ranou verzi slavného Embéčka, která dostala novější boky. Litrový motor je téměř původní. Zkušenost s rozřezáním staré škodovky má Valenta už díky bílé Škodě 105 Limousine. Ta je v podstatě stejně dlouhá. Vůz ročníku 1978 brázdí silnice už od roku 2010. Uvnitř najdete klasické uspořádání s pohovkou a barem.

Podobné věci ještě čekají na oranžového hrdinu letošního roku – ten ještě interiér nemá hotový. „Auto už je ale jinak pojízdné. Stopětka váží čtrnáct set padesát kilo, tady jsem použil lehčí materiály, hodně hliníku,“ říká Valenta s tím, že předpokládá, že díky tomu bude auto lehčí než předchůdce.

Zatímco bílý kus mu trval bezmála pouhého půl roku, s oranžovým embéčkem už se mazlí druhým rokem. „Hodně mě zdržela lakovna, ale už se blížím do konce. Lak jako takový je taky jednou z nejdražších položek. Vyjde na sto tisíc a připravit už z výroby nerovnou karoserii dá práci,“ prozrazuje Valenta. Oranžová je o pár odstínů tmavší než originální cihlová barva. „Je to tak hezčí, a když už jde o přestavbu, můžu si snad dovolit nějaké odlišnosti,“ vysvětluje.

Laikovi by se zdálo, že největší práce bude s rozpůlením samotného auta, ale majitel hovoří spíše o maličkostech, které stojí za tím dotáhnout projekt do konce. „Spousta dílů je nesehnatelných. Ta nejmenší lišta vás pak stojí nejvíc času. Tedy pokud si ji nehodláte objednat za šílenou sumu,“ poukazuje nadšenec na fakt, že s tak starým a dnes už hodnotným veteránem není snadné pracovat.

Co se samotné práce týče, Valenta se nazývá jakýmsi režisérem. „Na obou autech má zásluhu hodně lidí, hlavně z okolí. Já to všechno hlavně organizuji,“ říká skromně vyučený elektrikář s tím, že zároveň musí být všeumělem a většinu práce zvládne sám.

Nyní nadšence čeká legislativní proces, aby mohl i druhý vůz dostat na silnice. „Dělám pro to i věci, které bych teoreticky ani nemusel. Dodělal jsem tomu varovná světla, světla pro zpátečku nebo třeba panoramatická skla do zrcátek. To všechno tohle auto původně nemělo,“ říká Valenta.

Hotový má být vůz ještě letos v létě. Zatímco bílý kus jej v úpravách přišel přibližně na 120 tisíc, Embéčko může prý přijít i na trojnásobek. A co bude dál? S jiskrou v oku mi naznačuje, že tohle jeho poslední jezevčík ze staré škodovky rozhodně není.