Článek
Smlouva požaduje po jednotlivých státech, aby uvedené činy zahrnuly do svého trestního řádu.
Chce také změnit kulturní vzorce chování mužů a žen a je zaměřená proti všem zvykům a tradicím, které podporují vnímání žen jako méněcenných bytostí. Zároveň bojuje proti stereotypnímu vnímání ženských a mužských rolí. Tolik na úvod.
K textu, který má několik desítek stránek, se vyjadřovali mnozí, včetně právníků z ČR. Řekli to jasně: naše právo pamatuje na všechny zmíněné trestné činy. Včetně domácího násilí či stalkingu.
V textu smlouvy jsou diskutabilní pasáže
1. Strany se zavazují k tomu, že přispějí k eliminaci všech forem diskriminace žen, podpoří jejich skutečné zrovnoprávnění s muži a posílí jejich pravomoci.
Jak tomu máme rozumět? Ženy jsou v naší republice stejně pravomocné jako muži, budeme tedy posilovat pravomoci žen na úkor mužů?
Text se snaží definovat také termín „genderově, tedy pohlavně podmíněné násilí vůči ženám“. To je takové násilí na ženách, ke kterému dochází proto, že jsou ženy. Mnohé z nich se skutečně stanou obětí sexuálních deviantů či psychopatů, kteří mají heterosexuální orientaci, tedy jsou orientováni na ženy. Najdeme však i překvapivě mnoho mužů, kteří se stanou obětí podobných násilníků proto, že pachatelé jsou orientováni homosexuálně.
Když už chce Rada Evropy definovat nějaké násilí jako genderové, proč diskriminuje muže a nedefinuje také násilí spáchané na muži proto, že je muž?
2. Strany učiní vše nezbytné pro to, aby se každý občan, zvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, které spadají do působnosti této smlouvy.
Zkouším si představit, jak to budou úředníci dělat. Chlapci si zřejmě splní tuto povinnost ve škole. Ale co muži? Budou chodit na povinná školení? Bude se na nich dělat docházka? A jak potrestají ty, kteří se nedostaví?
Právní systém evropských zemí má už teď dost prostředků na to, aby stíhal a trestal například dívčí obřízku či jiné násilí.
3. Strany učiní nezbytná opatření k tomu, aby kdokoliv, kdo se stal svědkem aktu násilí, který spadá do působnosti této smlouvy, nebo kdo má rozumný důvod se domnívat, že takový čin bude spáchán, tuto skutečnost ohlásil kompetentním orgánům.
Napráskat někoho, poněvadž si myslím, že něco udělá, to je ještě horší, než hnutí MeToo (Mě taky). Tam šlo aspoň o konkrétní skutky. Byť dávno minulé a často i sporné.
4. Strany učiní nezbytná nebo i jiná opatření pro to, aby jakákoli forma nežádoucího verbálního, neverbálního a fyzického projevu sexuální povahy, jejímž cílem je porušit důstojnost druhé osoby, byla vystavena trestnímu či jinému právnímu postihu.
Co je porušení důstojnosti dané osoby? Zase bude stačit to, aby žena ukázala prstem a řekla: „Me too. Porušil mou důstojnost tím, jak se na mě koukl!“
5. Strany podniknou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů. Cílem je vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, které jsou založeny na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.
Mnoho výzkumů potvrdilo, že většina už velmi malých chlapců sáhne radši po autě, pokud mají na výběr, a většina velmi malých dívek po panence. Je to jejich přirozená reakce. Jak bude probíhat „mýcení vžitých předsudků“ u těchto batolat?
A takhle bychom mohli dlouze pokračovat. Ale položme si otázku.
Co užitečného nám Istanbulská smlouva přináší?
Těžko říct. Pokud cílí hlavně na obyvatele Evropy, kteří pocházejí ze zemí, kde děvčátkům uřezávají klitoris a ženy skutečně týrají, myslím, že neuspěje. Do uzavřených no-go zón, tedy čtvrtí, kam se obávají chodit i policisté, nedosáhne.
Právní systém evropských zemí má už teď dost prostředků na to, aby stíhal a trestal uvedené činy. Zásadní otázkou je, jestli to dělá. Prosadit však právě tohle není zřejmě zásadní cíl Istanbulské smlouvy.
Mnoho výzkumů potvrdilo, že většina malých chlapců sáhne radši po autě, pokud mají na výběr, a většina malých dívek po panence. Jak bude probíhat mýcení vžitých předsudků u těchto batolat?
Cílem, na který míří, jsou podle mě normální muži. Z příkladů, které jsem uvedla, je zřejmé, že smlouva vyznívá výrazně proti nim. Navíc se domnívám, že u nás není potřeba chránit ženy tak, jak si představují autoři této smlouvy.
V naší kultuře si už dávno mohou dělat, co chtějí. Mohou se stát třeba pilotkou nebo švadlenou, silnou sportovkyní anebo křehkou vílou. Každá, jak chce, jak to cítí a jak to dokáže. Neříkám, že je to vždycky snadné, ale nikdo je za to nebude perzekuovat.
Ale co třeba muž, který rád vyšívá nebo plete? Kdo se ho ve společnosti zastane? Mnoho výzkumů dokazuje, že chlapci, které nenaplní rodové stereotypy, jsou třeba jemní a pasivní, bývají v kolektivu asi desetkrát častěji obětí šikany než malé fotbalistky.
Rozdělení rolí vyplývá z biologické podstaty
Také určité rozdělení rolí, které vyplývá z naší biologické podstaty, je přirozené. Muži se od žen určitě v něčem odlišují. Vyvíjejí se totiž od svého početí pod vlivem testosteronu. Možná by to bylo lepší ve výchově zohlednit než ignorovat nebo popírat. Ženy a muži jen těžko mohou být stejní a žádná genderová výchova na tom nic nezmění.
Není pochyb o tom, že násilí na ženách je vážnou věcí. Stejně jako násilí na komkoliv, tedy včetně mužů. I proto se nemohu ubránit pocitu, že Istanbulská smlouva slouží jen jako podvozek pro ideologii zaměřenou proti mužům. A každá taková uzavřená, jednostranná a propagandistická ideologie je nebezpečná.
