Farářka Sandra Silná: Nevěřte jednoduchým, rychlým řešením. Nefungují

Kdybyste ji potkali na ulici, zařadíte ji bez váhání – podle oduševnělého kouzla, jež z ní vyřazuje – mezi nezávislé, kultivované a tvůrčí ženy. Prostě osobnost.

„Když jsem byla malá, hrozně se mi líbila povolání na F. Chtěla jsem být filozofka, fotografka a pak jsem ještě pátrala, co bych mohla dělat. Říkala jsem si: Co mi ještě zbývá? Farářka! A vidíte – 26. listopadu 2006 jsem byla vy­svěcena. Jen rok a půl po svém křtu,“ říká máma skoro pětiletého syna Heřmana, duchovní Husova sboru v brněnské Botanické ulici, absolventka psychosociálních studií a judaistky, chovatelka včel, studentka pivovarnictví a environmentálních studií…

Záleží na okolnostech, někdy tam zajdu jen tak načerpat energii, pokochat se krásným prostorem, jindy tam pracuju. Ty prvorepublikové prostory jsou tak inspirující!

Konkrétně?

Mám na starosti čistě duchovní chod farnosti. Neřeším tak třeba výměnu případně prasklé žárovky v kostele ani se nestarám o faktury. Na to máme ve farnosti spolupracovníky, členy rady starších.

Na druhou stranu vedle duchovní činnosti vyřizuju e­maily, starám se o farní zahradu, jsem aktivní na sociálních sítích. Ostatně tam jsem opravdu velmi aktivní. Považuji totiž za velmi důležité působit i mimo kostel a současným jazykem, kterému lidé rozumějí. Chodívám i do škol, dělám nejrůznější přednášky…

Na jedné straně jsou to prosby, které se týkají svátostné služby. Řeším s lidmi přípravy ke křtu, připravuji snoubence ke svátosti manželství, setkávám se s nimi kvůli přípravám pohřbů a scházím se s pozůstalými i poté, mají­-li zájem o rozhovor, potřebují­-li třeba zpracovat smutek. Ale chodí si za mnou i jen tak popovídat a zdaleka se nejedná jen o členy mojí farnosti. Přijít může každý, kdo ke mně pojme důvěru.

Často přicházejí lidé ve chvíli, kdy mají problémy, většinou ty vztahové, partnerské, nebo různé strachy, úzkosti. Pracuju s jejich emocemi a v tomhle se myslím moje poslání zčásti překrývá s prací terapeutky, psycholožky, s tím, že hlavně naslouchám, dávám lidem svůj čas, nechávám je, aby si prostřednictvím nahlas vysloveného ty odpovědi vlastně našli sami. A věřím jim také v tom, že jsou toho schopni. Věřím jak lidem, tak Bohu.

Někdy žertuju, že to mám podobné jako můj oblíbený spisovatel Bohumil Hrabal. On se narodil v Brně a přes Prahu přišel k nám, na Nymbursko. Já jdu opačnou cestou. Z Nymburku jsem se přes Prahu dostala do Brna. A proč? Město se mi líbilo vždycky. Jezdívala jsem sem na výstavy, koncerty nebo na výbornou kávu do kavárny Industra. Před dvěma lety jsem při podobném výletu potkala na ulici kamarádku, farářku. Byl podzim, sychravo a mlhavo. My dvě jsme se neviděly roky. Ptala se mě, co právě dělám, jak se mi daří, a já jí upřímně odpověděla: „Jsem v Praze na Břevnově a nemám se nic moc. Rozcházím se s manželem.“

A proč by ne? I faráři a farářky mají problémy. Jsou normálním lidi. Potřebují si s někým o svých potížích popovídat. A jak jsme tak spolu mluvily, ona mi sdělila, že je v Brně, v centru, volná fara, ať ji zkusím převzít a že tím zaručeně přijdu na jiné myšlenky.

Nejdřív jsem nápad zavrhla. Říkala jsem si: Taková blbost, to by mi ještě chybělo, do všech těch potíží se ještě stěhovat… Jenže pak jsem se zamyslela pořádně a vyhodnotila si, že tu radikální změnu prostě udělat chci. Že chci začít znovu. V tomhle rozpoložení jsem napsala brněnskému biskupovi e­mail plný otazníků, proč je farnost prázdná, proč ji nikdo nechce… On mi obratem volal, že mě naopak chce on. Hned! Za mě bylo rozhodnuto.

Ještě jsem samozřejmě probírala brněnskou variantu s tátou Heřmana, řešila jiné „drobnosti“ typu hledání školky. Stěhovali jsme se posledního dubna roku 2016. Den poté, co jsem předala břevnovskou farnost, jsme převezli do tohohle bytu všechny krabice… A upřímně vám říkám, že od první chvíle jsem v Brně doma. Ano, v Praze jsem zažila velmi hezké věci, rozhodně jsem neutíkala, ale Morava je moje nová etapa. Tedy moje, mého syna, čtyř koček a psa.

Působím tak na vás?

Já jsem hlavně z hodně věcí nadšená. Potřebuju mít svůj život pestrý, dělat víc věcí najednou. Proto třeba chovám na zahradě včely, támhle v těch úlech. (Ukazuje z okna krásně zařízeného prvorepublikového bytu – pozn. red.) Ten med, kterým si právě sladíte čaj, je od nich. Nebo jsem se takhle přihlásila na studia pivovarnictví a environmentální studia.

Protože jsem vždycky něco chtěla dělat rukama. Měla jsem utkvělou představu, že se musím ještě vedle vysoké školy něco praktického naučit, k té farařině. To jsem byla ještě v Praze. Vytipovala jsem si proto tři věci: včelařství, pekařství a pivovarnictví. To prostřední jsem záhy zavrhla. V tu dobu jsem totiž doma pekla chleba. A řekla jsem si taky, že noční směny v pekárně stejně nedám… Včelařství se vyloučilo na chvíli samo, protože jsem zrovna otěhotněla a řekla si, že to nebude dobrý nápad stát u úlů s dítětem v šátku. Tak jsem šla na to pivovarnictví. A to jsem nikdy moc pivo nepila.

Ne, maximálně jedno malé. Až když začala éra malých pivovarů a já si dala párkrát svrchně kvašené pivo, zjistila jsem, jak moc mi chutná. Nicméně stejně dám tak jedno, velké… A to jsem vám ještě nesdělila, kdy jsem se na tenhle dálkový učební obor pro pracující v Praze přihlásila. Bylo to poté, co jsem – ještě svobodná – s kamarádkou navštívila jeden berlínský pivovar. U dvacítky (vážně u dvacítky, bylo to opravdu silné pivo) padlo mé konečné rozhodnutí: jdu do toho. Uvědomila jsem si, že pivovarnictví zapadá přesně do povolání, která mě přitahují. Tedy skoro mužských. Ona ta farářka taky není úplně typicky ženské povolání…

K nim mě asi odjakživa vedla nějaká síla. Jako malá jsem prošla skautem. Zásadně mě ovlivnil a zejména díky němu miluju přírodu. Její ochrana i věci typu, jak se chováme k planetě, to mě vždy zajímalo. I proto chovám v centru Brna třeba ty včely… Zpět k přihlášce na univerzitu. Dobře. Ta environmentální studia mě lákala a kamarád mi jednou napsal na Facebook, že se na tenhle obor odevzdávají přihlášky.

Hned jsem ji poslala a zaplatila určený poplatek. Ráno jsem se vzbudila a řekla si: Co jsem to zase provedla? (smích) Nicméně jsem se tomu postavila čelem, na přijímačky se naučila a oni mě vzali. Náhoda? Štěstí? Já si myslím, že to tak jednoduše mělo být, na náhody v životě nevěřím. Ten obor se studuje v Brně, a když tady konečně bydlím, můžu si svůj sen splnit. Chodívám do lesa, sázím stromy… Studium je navíc hodně zhuštěné. Diplomka mě čeká za rok.

Ono to je přes den. Takže je ve školce. Když je nejhůř, pohlídá ho jedna šikovná holčina. Ještě jsem vám neřekla, že právě syn mohl mé vysokoškolské ambice pozdržet. V den zápisu onemocněl. Narychlo jsem musela sehnat někoho, kdo ho pohlídá. Podařilo se! (smích)

Ještě byl perný začátek studií. Na první den jsem se moc těšila. Hezky se oblékla. Říkala jsem si po cestě na univerzitu, že když to nebudu stíhat, vzdám to, ale snažit se má vždycky cenu. V tomhle rozpoložení jsem došla až ke dveřím dané budovy a najednou mě brutálně po… holub. Nálož jako od loskutáka. On si to v sobě držel snad půl roku! Takže místo slavnostního nakráčení do učebny jsem rychle běžela na záchod a drhla se a drhla. (smích)

No, já to taky nechápu, ale dá se to, jak vidíte. Mám takovou teorii, že to lze stihnout, když vás věci baví. A já hned vylučuju ty, co mě naopak nebaví. (smích)

Ale je. Pravda je, že jsem po mamce pracovitá. Moc neprokrastinuju a snažím se najít si něco dobrého i na tom, co mě nebaví. To je asi povahou.

Jistě, letos jsem vytočila čtyřicet kilo medu. Všechno v mém životě souvisí. V případě včel se spojila má touha myslet na životní prostředí. Proto ke mně patří i ony, jsou jakousi součástí mé pastorační činnosti. Na­ víc zahradu mám přímo před okny bytu. Park je u kostela. Proč by tedy nemohly včely žít i uprostřed Brna? Ano, včelařství je práce. Ale zase ne tak hrozná. Včely vědí, co mají dělat, vy je svým přehnaným zájmem jen zbytečně rušíte. Rady, jak je chovat, mi dává kamarád, který mi půjčuje i medomet. Med je tak díky němu stočený zhruba za hodinu. Stačí mít jen připravené čisté sklenice.

Protože jsem nikdy ani trochu nepřemýšlela, že se jí stanu! Studovala jsem nejdřív psychosociální studia a judaistiku, neboť mě to zajímalo, a až poté husitskou teologii.

Otevřela jsem si ji s kamarádem a udělali jsme dobře. Během několika let vaření čaje, povídání se zákazníky jsme nad těmi konvičkami objevili jiné světy. Nebýt té čajovny, toho mého přechodného období, nejsem ani farářka.

Jednou takhle do čajovny dorazila skupinka hostů. Mezi nimi byla farářka z Břevnova, která odcházela na mateřskou dovolenou. Říkala, že bych se na farařinu hodila. Nejdřív jsem se tomu hodně smála, ovšem – jak to u mě bývá – vzápětí jsem zjistila, že má pravdu. Tak jsem se stala farářkou, rok a půl po svém křtu. Čajovnu jsme pak ještě chvíli provozovali a zároveň jsem již kázala v Praze. Břevnovské působení je spojené s organizováním sousedských snídaní. Sloužily

(smích) Nesloužily! Břevnov je živá komunita lidí, kteří se rádi setkávají. Sousedé, kteří o to stojí, se tam prostě snaží mít rádi, žít spolu, ne pouze vedle sebe. Sousedské snídaně byly s chodem farnosti spojené, ovšem účast na bohoslužbě rozhodně nebyla podmínkou, abyste se mohla najíst.

Základem byla vajíčka a káva, plus každý si s sebou přinesl ještě něco navíc. Někdo upekl buchtu, jiný vzal ovoce. Akce se konaly zhruba jednou měsíčně, v sobotu. Vedle poznání sousedů byly snídaně užitečné i jinak. Třeba jste zjistila, kdo vám může opravit sporák…

Provedla jsem inovaci. Zavedla jsem brunch, tedy snídani a oběd dohromady. Už jsme jich měli čtrnáct. Soboty mám vyhrazené pro odpočinek a čas s Heřmanem, proto se vše koná v neděli. Je to i praktičtější. Lidé přijdou na bohoslužbu, po ní se sejdeme u jídla a jen tak si povídáme. Někdy u mě doma, a když je hezky, rozložíme stoly venku na chodníku. Mnozí z ulice se i díky nim osmělí a podívají se po letech do toho „svého“ kostela, na nějž koukávají z oken. Ani v Brně nikoho samozřejmě nenutím, aby si předtím, než začne jíst, vyslechl mé kázání.

Záleží na konkrétní církvi. Církev československá husitská se o podobné spojení duchovního života a toho „obyčejného“ snaží osobnost od svého založení. Vidíte to i tady, v Husově sboru. V budově je vedle kostela divadelní sál a hospoda. Podobná kombinace totiž podporuje sounáležitost společenství. U mě se k tomu přidává i to, že jsem nevyrostla ve věřící rodině, proto přirozeně beru kostel jako místo setkávání. Snažím se, aby byl otevřený všem a mohlo se v něm dít něco víc než „pouze“ bohoslužby a nějaké koncerty.

To vám takhle říci nemohu. Faktem je, že po obsazení farnosti přichází do kostela více lidí, nechybějí mezi nimi mladí. Přijali mě hezky. Moc hezky. Cení si, že mají stálou farářku. Možná se trochu zprvu divili mému tetování, ale odpustili mi ho. Já jsem zase zabrala, aby věděli, že jim za tu šanci, kterou mi dali, stojím. A na bohoslužby chodívají také ti, které nějak zaujala má kázání na internetu.

Je to barevná kopie prstýnku, který mi koupil partner, když mě v Nikaragui požádal o ruku. Prodal mu ho jeden kluk. Celý šperk tvořilo několik provázků a kámen vytažený z moře s motivem hvězdice. Vždycky mi byl ale trochu větší, proto jsem následně zvolila jeho přetetování na prst. Teď je pro mě obrázek symbolem Heřmana.

Já si totiž první tetování nechala dělat, když jsem čekala syna. Bylo mi třiatřicet.

Já jsem to tehdy moc neřešila. Jak vidíte, hvězda je poměrně malá. Byla hotová za hodinu. Nechci tím říci, že bych v těhotenství na sebe nedávala pozor, ale žila jsem úplně normálně. Šla jsem například i část poutní cesty do Compostely…

Ty mi přinesl kocour Cimrman.

Kocour Cimrman, slyšíte dobře. Jednou jsem takhle seděla na internetu a našla, že kdosi nabízí opuštěného kocoura. Na první pohled jsem se do něj zamilovala. Ti hodní lidé, co ho nabízeli, mi ho odvezli až do Prahy. Přijeli s ním až z Púchova. Najednou se před mými dveřmi zjevil potetovaný obětavý pár a já zjistila, že jsou to tatéři jezdící pravidelně do Prahy za prací. Moc se mi líbili. Takže má představa, že si beru jen kočku, brzy vzala za své. Dali jsme řeč, já jim spontánně nabídla, že u mě vždy při svých pobytech v Praze mohou bydlet. U mě, na břevnovské faře. Zdarma, pochopitelně.

Ano, mám teď celkem osm tetování. Kromě dvou jsou všechna od nich.

Teď, co jsem v Brně, jsem v téhle zálibě trochu polevila. Ovšem mám ještě jiného kamaráda, který mi udělal ta zmíněná zbylá dvě tetování. Vybral si mě kdysi jako modelku…

Jo, jednoho dne mi zavolal a řekl, že nastupuje do nové práce, tetovacího salónu, a potřeboval by někoho, na němž ukáže, co umí. Že bych se mu hodila.

Ale šťastný! Honzu mám moc ráda, známe se roky. Jsme si v něčem podobní, takoví indiáni. Křtila jsem mu i dceru. Vytetoval mi zatím havrana a sovu. Nyní čekám, až si najde čas, aby mi udělal třetí obrázek, slibovanou lišku, lišáka. Mám čas. Já v životě hodně dám na podobné cesty. Že prostě něco přijde za vámi vlastně samo, když tomu dáte prostor. Samozřejmě bych si mohla vzít peníze, jít do salónu, nechat si lišáka udělat. Jenže to by byla zkratka, která ke mně nepatří, nebaví mě. Mám radši přirozené plynutí věcí, klidně okliky. I když smysl, kouzlo mají třeba v tu chvíli jen pro mě.

Ono s novým rokem je to ošemetné. Každý ho slaví jindy. Židům už dávno začal, křesťanům taky, první adventní nedělí totiž začal nový církevní rok, čínský rok začne v únoru… A to poselství? Asi ho stále opakuju. Zní: Lidi, nebojte se být sami sebou. Podívejte se pravdě do očí, uvědomte si, zda zrovna žijete tak, jako by byl dnešek vaším posledním dnem. Zda – biblicky řečeno – rozmnožujete své talenty, které jste dostali při příchodu na svět.

Snažím se. Člověk by měl být hlavně v životě spokojený. Štěstí není samozřejmé. Je takový bonus, přijde jen občas. Každý z nás by měl hlavně hledat příčiny své nespokojenosti uvnitř sebe, snažit se je odstranit. Nikdo jiný to za vás neudělá. Věřte mi. A proto v kázání mimo jiné říkávám: „Nevěřte jednoduchým, rychlým řešením. Nefungují.“ Tak o tomhle asi bude můj novoroční projev. O smyslu života, o hledání správných cest, a hlavně o lásce. Právě láska je základ všeho bytí. Nesmíte se pořád nešťastně ptát, co mi svět dluží, co si z něj ještě mohu urvat. Ptejte se, co mu můžete ještě dát vy. Dobro se totiž vrací.