Článek
Oba resorty to konstatovaly na základě interpelace poslankyně Jitky Chalánkové (TOP 09). Na ministerstva se obrátila i na základě případů, na které upozornilo Právo.
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová i ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík (oba ČSSD) v odpovědích, které má Právo k dispozici, jasně konstatovali, že syndrom zavrženého rodiče není uznán v rámci Mezinárodní klasifikace nemocí a není řádnou diagnózou.
„V odborných vyjádřeních tento pojem kliničtí psychologové, dětští kliničtí psychologové ani lékaři nepoužívají,“ napsal Ludvík.
Špatný překlad z angličtiny
Ministr navíc upozornil, že samotný pojem zavržený rodič je výsledkem špatného překladu z angličtiny, z čehož následně pramení i zavádějící výklad celého jevu. V originále se totiž hovoří o parental alienation syndrome. „Anglický výraz alienation znamená odcizení, nikoli zavržení, jak se bohužel opakovaně, ale mylně uvádí,“ dodal Ludvík.
„Důvodem oddělení dítěte od rodiče, který o něj dosud pečoval, proti jeho vůli, nemůže být pouhé konstatování, že dítě trpí syndromem zavrženého rodiče,“ řekla Marksová s tím, že už na podzim 2016 byly Orgány sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) upozorněny, že syndrom zavrženého rodiče by se jako oficiálně neuznaná diagnóza neměl objevovat ve znaleckých posudcích a nemělo by z něj být při rozhodování o úpravě poměrů dítěte vycházeno.
Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně.
Přesto například jeden z brněnských OSPOD neprotestoval, když znalkyně dodala posudek, kde píše: „Vyšetření identifikovalo v prožívání nezletilého syndrom zavrženého rodiče.“ Městský soud v Brně pak letos na jaře odebral za souhlasu OSPOD dítě matce a předal jej otci s poukazem na to, že „ze znaleckého posudku bylo najisto prokázáno, že nezletilý vykazuje ve vztahu k otci syndrom zavrženého rodiče“.
Podle ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) byl určitý význam tomuto syndromu přiznáván přibližně před deseti lety.
„Ze současných 134 znalců z oboru školství, odvětví psychologie, jich má 13 zapsanou specializaci ,syndrom zavrženého rodiče‘. Většina z nich byla znalcem zapsaná v osmdesátých nebo devadesátých letech. Od roku 2011 nikdo o tuto specializaci nepožádal. Vyžádám si stanovisko svého poradního sboru a posoudím, zda není na místě takto formulovanou znaleckou specializaci zrušit,“ konstatoval Pelikán.
Hlavní je zájem dítěte
Marksová i Pelikán navíc upozornili, že soudy by měly při rozhodování o osudu dětí mít na zřeteli hlavně jejich zájem, nikoli zájem jednoho z rodičů. Jak ale Právo v několika případech zmapovalo, soudy ani kolizní opatrovníky, tedy OSPOD, názor dítěte moc nezajímá.
„Dítěti by žádná úprava jeho poměrů neměla být vnucována v rozporu s jeho subjektivním prožíváním. Tento závěr je třeba vztáhnout na všechny děti, tedy i nízkého věku. I ony dokážou sdělovat své pocity, myšlenky a přání,“ konstatovala Marksová.
Problémy v rozhodování soudů přiznal i Pelikán. „K posunu v rozhodovací činnosti soudů dochází, byť pomaleji, než bych si přál,“ prohlásil. Odkázal přitom například na nález Ústavního soudu, podle něhož, pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutno jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
„Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně. Stát v žádném případě nesmí trestat a traumatizovat nevinné dítě, a už vůbec ne na základě pseudovědeckých závěrů. Jsem ráda, že i ze strany českých ministerstev zaznělo jasné odmítnutí takového postupu,“ prohlásila Chalánková. „Rozpor mezi stanovisky ministerstev a praxí je natolik výrazný, že by se měl v co nejkratší době začít řešit,“ vybídla poslankyně.