Anetta Kubalová: Slovenština je stále pro mnoho lidí srozumitelná

Na první pohled to vypadá jako obrovská změna v životě dvou novinářů, kteří dlouhá léta trávili na cestách natáčením často adrenalinových reportáží. Možná si vzpomenete na Anettiny příspěvky ze Slovenska, Rakouska a Maďarska, kde vystupovala ještě pod dívčím příjmením Petrovičová. Letos na jaře to bylo deset let, co svého partnera vítala na letišti po jeho návratu z iráckého zajetí.

„Jenže opravdu akční jsem až teď, když musím běhat za třemi dětmi,“ směje se s trochou nadsázky sympatická brunetka z východního Slovenska, která v červnu oslavila pětatřicáté narozeniny. „Jako zpravodajka jsem sice pořád jezdila z místa na místo, ale hromadu času jsem strávila v autě, čekáním a ve střižně. S dětmi jsem se začala víc hýbat, o zdravější a pravidelné stravě ani nemluvě,“ vysvětluje, proč jí to po třech porodech tak sluší.

Před pár měsíci se na obrazovky České televize vrátila jako moderátorka Objektivu. „Návrat do práce jsem nechtěla uspěchat, protože jsem se rozhodla být s dětmi doma co nejdéle, ale tato nabídka se nedala odmítnout,“ říká s tím, že zkušební díly natáčela jak v češtině, tak v rodné slovenštině, kterou její nadřízení nakonec upřednostnili. Že se tato odvážná volba nesetká s pochopením u všech diváků veřejnoprávní televize, bylo jasné už předem.

„Věděli jsme, že nebudou všichni nadšeni, ale zatím jsou to jednotlivci. Na druhou stranu nás příjemně překvapilo, že se naplnilo, co jsme od diváka Objektivu očekávali. Podle čísel sledovanosti je zřejmé, že je většinově opravdu tolerantní a otevřený novým zážitkům. Slovenština je stále pro mnoho lidí srozumitelná a ani u mladých s ní nemám problém. Pokud mi nerozumí například v restauraci, když požádám o slamku, ráda jim přeložím, že mám na mysli brčko,“ usmívá se Anetta s nadhledem sobě vlastním.

Koneckonců bez takového přístupu by se z Ameriky, kde často pobývala s dětmi úplně sama, těžko vrátila posílena. „Byla to zajímavá zkušenost,“ říká dnes diplomaticky, ale i s odstupem času je z jejího vyprávění patrné, že musela prožívat krušné chvíle. O tom ale až později.

Teď se vraťme na Kavčí hory, kde má Anetta kromě moderování na starosti i práci dramaturgyně a komunikaci s diváky prostřednictvím nových médií. Když se setká s nevraživými reakcemi ohledně svého původu, zůstává v klidu.

„Mnohdy je za tím nějaká křivda, pocit ohrožení nebo jiná frustrace, která se slovenštinou nemá nic společného. Všude můžete narazit na někoho, komu na vás něco vadí. Když jsem se z východního Slovenska přestěhovala do Bratislavy, také jsem od více lidí i pár novinářů slyšela, proč jsem nezůstala doma. Ve Státech si zase někteří myslí, že lidé z východní Evropy neznají dálnice nebo nevědí, jak se připravuje steak. Takové poznámky nevypovídají nic o vás, ale spíš o člověku, který je pronáší.“

Přestože v USA pobývali v příjemné washingtonské čtvrti v pěším dosahu dětských hřišť, knihovny i bazénů, život s malými dětmi v cizí zemi byl mnohdy dobrodružný. A začalo to hned příjezdem půl roku před prezidentskými volbami v roce 2008, kdy Ameriku postihly dva nejstrašnější hurikány za posledních deset let.

Do toho začaly stranické sjezdy a v září finanční krize. Michal Kubal vzpomíná: „Byl jsem samozřejmě připravený, že budu hodně pracovat, ale na začátek to byl šok. Domů jsem se kolikrát dostal až po čtrnácti dnech nebo po třech nedělích, takže moje několikaměsíční dcera začala plakat, když jsem ji vzal na ruce, protože mě prostě neznala.“

Anetta doplňuje pohled z druhé strany: „Představa, že by se se mnou něco stalo, když manžel nebyl doma, byla nepříjemná, protože bych děti musela svěřit ne příliš blízkým lidem, kteří by na ně mluvili jenom anglicky.“

Vzpomíná, jak v době manželovy nepřítomnosti musela jako těhotná s sebou na pohotovost vzít obě starší děti, jak v cukrárně zažívali vyhlášení výjimečného stavu v době hurikánů nebo jak jí soused během sněhové bouře musel pomáhat odklízet sníh. Zemětřesení, které je také ve Washingtonu zastihlo, tehdy překvapilo i starousedlíky. „Vůbec jsme netušili, co máme dělat, když se nám doma začalo všechno třást.“

Manželovy výjezdy do nebezpečných oblastí by vydaly na samostatnou kapitolu. „Od doby, co se nám narodily děti, jsme se ale domluvili, že o tom budeme alespoň diskutovat,“ říká se zkušeností ženy, která už nejednou poznala, že její strach je oprávněný.

Naposledy při Michalově dvoutýdenním výjezdu s americkými vojáky do Afghánistánu, kde se dostal do přestřelky, při které přišel jeden člen hlídky o život. Manželce, která v té době čekala třetí dítě, to přiznal až za dva dny. „Chápu, že ho práce baví, dělá ji dobře a je respektovaný novinář, ale z pohledu matky tří dětí je to samozřejmě nepříjemný pocit, když manžel jezdí do výbušných oblastí a může se dostat do bezprostředního ohrožení života.

Na druhou stranu, každý den jezdíme šedesát kilometrů z domova do Prahy, což taky není zanedbatelné riziko,“ zamýšlí se s tím, že i kvůli dojíždění netráví ve všední dny rodina mnoho času pohromadě. „Ve Státech se manžel (momentálně vedoucí zahraniční redakce ČT - pozn. aut.) přece jenom zdržel doma někdy trochu déle a děti ho měly možnost vidět za denního světla, kdežto teď ho vidí ráno a pak zase až další den ráno, protože se domů vrací pozdě večer. Všechno má zkrátka své výhody a nevýhody.“

Za velké plus, které jí po návratu do Evropy přidalo na klidu, považuje blízkost širší rodiny. Přestože za oceánem byla zvyklá spoléhat hlavně sama na sebe, s vědomím, že matka nebo švagrová u ní mohou být do několika hodin, se jí teď žije lépe. „Ve Státech by se to počítalo na dny, než by k nám někdo přijel, takže stres tohoto druhu ze mě opadl,“ podotýká s tím, že nikdy neplánovala využívat služeb au-pair.

„Nechtěla jsem, aby se o děti někdo staral za mě, sama jsem si to užívala. Začátky jsou náročné úplně všude, ale záleží na lidech. My jsme do toho šli dobrovolně a nic nás na tom nepřekvapilo. Samozřejmě jsou složitější situace, kdy jsou děti nemocné nebo mají špatnou náladu, ale dá se to zvládnout. Teď už se spolu dokážou i zabavit. Dcera půjde po prázdninách do školy, prostřední syn chodí do školky a u nejmladšího, kterému budou v lednu tři, se podle časových možností střídáme s manželem.“

S dětmi strávila doma celkem šest let a při pobytu v USA litovala Američanky, které kvůli udržení místa musejí pár měsíců po porodu nastoupit zpátky do práce. „Poznala jsem spoustu rodin, kde by matka ráda zůstala s dítětem déle, ale nešlo to, což je smutné. Ženy pak sedí v práci, koukají na fotky svého dítěte a netouží po ničem jiném než se k němu vrátit. I když slečny nebo paní, které se jim o potomky starají, jsou spolehlivé a děti milují, pořád jsou to pro ně cizí lidé.“

Anettě trvalo dva roky, než si v cizině našla v okruhu známých někoho, na koho by se dalo v případě nutnosti spolehnout. „Nemám problém navazovat kontakty, ale poznat člověka na takové úrovni, abyste mu svěřila to nejcennější, co v životě máte, nějakou dobu trvá.“ Teď už rok a půl buduje nové zázemí v městečku ve středních Čechách, kde rodina koupila a nechala opravit více než stoletý dům.

„Život na venkově je velmi příjemný. Jsem ráda, že děti mají volnost, můžou vyběhnout na dvůr a pohrát si se psem a kočkami. Myslím si, že to patří ke šťastnému dětství. Podobně jsme se sestrou prožívaly prázdniny u babičky na Zemplíně, obklopené přírodou a zvířaty. A hlavně jsme měly daleko větší svobodu než někde na sídlišti,“ popisuje Anetta největší výhodu nového bydliště v domě se zahradou.

Měli štěstí nejenom na řemeslníky, kteří prováděli rekonstrukci ještě v době, kdy rodina žila v USA, ale i na nové sousedy, ty si nemůžou vynachválit. „V rámci dobrých vztahů se účastníme společenských akcí, jako jsou fotbalové zápasy, plesy nebo vystoupení dětí v sokolovně. Samozřejmě se mi občas zasteskne po lidech, kteří mi ve Státech přirostli k srdci, ale vždycky si užívám toho, co mám zrovna k dispozici.

Teď už by se mi nikam nechtělo i kvůli dětem, které si začaly vytvářet síť známých a přátel, mají nějaké zázemí, ze kterého bychom je nechtěli vytrhávat. Rodina by měla mít domov, místo, do kterého patří. Rádi podnikáme krátké výlety na nějaký zámek, kde mají program pro děti, ale po čtyřech letech, kdy jsme skutečně hodně cestovali, si užívám pohodu doma.“

Anettina rodina je rozeseta v různých částech Evropy. Její sestra před patnácti lety zakotvila v Norsku, kam původně odjela na výlet, ale díky svému jazykovému nadání se stala učitelkou norštiny a se svým norským manželem založila síť mateřských škol. Maminka, původní profesí ekonomka, zase pracuje v Rakousku. Na Slovensku tak stabilně žije jenom otec, inženýr, který si vždycky přál, aby alespoň jedna z jeho dcer byla novinářkou.

Přestože se Anetta hlásila i na práva, nakonec - možná, aby podvědomě vyhověla otci - vystudovala masmediální komunikaci. Už při škole pracovala pro zpravodajskou televizi TA3, kde natáčela reportáže a později i moderovala. Od roku 2004 pak čtyři roky působila jako zpravodajka České televize.

Na otázku, zda se někdy dostala do podobného nebezpečí jako její muž, odpovídá bez okolků: „Jednou jsme v Nízkých Tatrách natáčeli požár, který se šířil kořeny stromů. Jako jediní novináři jsme s kolegou kameramanem dvě hodiny s hasiči stoupali do strmého nepřístupného terénu, kde, jak nás někdo upozornil, se potulovala zuřivá medvědice, které se ztratilo mládě, tak ať si dáme pozor. Jenže co bych asi tak zmohla s mikrofonem v ruce?“ usmívá se bývalá reportérka, která se k tehdejší práci už nejspíš nevrátí.

„Velmi mě to bavilo, ale teď by to šlo jedině na úkor rodiny. Častokrát se nám třeba stalo, že jsme někam jeli na otočku, ale vrátili jsme se až po několika dnech. Když máte doma nejbližší lidi, kteří na vás čekají, tak to nemůže fungovat,“ říká trojnásobná matka s tím, že v posledních letech vlastně ani neví, co znamená mít čas sama pro sebe.

„Malým dětem nevysvětlíte, že máma si teď dá nohy nahoru a bude si číst knížku, takže jsem se naučila relaxovat s nimi a je to super. A kdybych měla nečekané volno? Doma je přece vždycky co dělat.“