Zámek Kozel potěší interiéry, květy jara i barvami podzimu v parku

Pravděpodobně mnohé zarazí sám název zámku. Při vyslovení slova „kozel“ si většina z nás představí příslovečného všesežeroucího zahradníka, nebo starého mámitele po ukojení milostných služeb, ovšem nějaký šlechtický rod se v této souvislosti těžko vybaví.

Jedná se totiž dávnou o souvislost s místem, kde byl zámek vystavěn, staří Slované zde měli v rámci pohanských zvyků mít rituální místo, a právě tento rohatec coby obětina nechtěně proléval svoji krev pro zajištění dobré úrody.

Zámek Kozel je vlastně velice mladý, a to díky tomu, že jako mnoho jiných nedostal současnou podobu postupnými přestavbami, jak časem kráčely stavební slohy, ale byl vystavěn v letech 1784-1789 na zakázku Jana Vojtěcha Černína. Ten byl nejvyšším královským lovčím u dvoru císaře Josefa II., a není tudíž divu, že toto letní sídlo šlechty právě jí bylo zváno Jagdschloss, tedy lovecký zámek. Na dobové kresbě je zámek označen i jako Waldschloss, tedy lesní zámek.

Stavbu prvotní čtyřkřídlé budovy zámku s uzavřeným nádvořím realizoval Václav Haberditz z Prahy, o dostavbu dalších budov se o něco později postaral Ignác Palliardi. To již byla významná stavitelská celebrita - stopy jeho práce nese například knihovna Strahovského kláštera, Lobkovický a Schwarzenberský palác v Praze a mnoho dalších domů i kostelů. Na Kozlu vystavěl kapli, konírnu a jízdárnu a rovněž budovu pro služebnictvo, tzv. lokajnu.

Zdánlivá prostota panského sídla vychází z ideálů Jeana Jacquese Rousseaua, hlásajícího návrat k přírodě, tedy z jiného pojetí části jeho osobnosti, než které se zamlouvalo pro změnu osnovatelům Velké francouzské revoluce, kterým byl tento myslitel, spisovatel a pedagog blízký.

Přestože královský lovčí pojal dvě ženy za manželky (pochopitelně postupně, prvou byla Marie Josefa Thun-Hohenstein, druhou Eleanora z Hackelbergu), tak nezanechal před svou smrtí v roce 1816 žádné potomky. Dědictvím přešel zámek na úspěšného průmyslníka Kristiana Vincence Valdštejn-Vartenberka.

Bez zajímavosti není, že jím založené Valdštejnské strojírny v Plzni se později rozrostly ve známou Škodovku. I nový majitel skončil v manželském svazku s příslušnicí rodu Thun-Hohenstein, jména Marie, a to roku 1817. Těm se podařilo zplodit osm dětí (poslední pravděpodobně zemřelo při porodu) - Antonii, Ernsta, Josefa, Gabrielle, Ernestine, Franzisku a Aloisii.

Za jeho času byla jedna z koníren přestavěna na divadlo, které mělo sloužit právě zejména k pobavení dětí. Rod zde sídlil vlastně až do zestátnění v roce 1945.

Co oku neunikne při prohlídce zámku, jsou keramická klasicistní kamna v každé z místností, obohacená rostlinnými motivy, respektive vždy zakončená vázou. Co se týče výzdoby místností, většinou se jedná o techniku al secco, tedy malbu na suchou omítku (oproti fresce, tvořené do vlhké omítky). Tyto dekorativní malby jsou prací Antonína Tuvory, na mnoha místech byly přemalovány, díky práci restaurátorů se jimi možno dnes kochat stejně, jako šlechta při odpočinku po lovu.

Krom hostinských pokojů prohlídka zahrnuje třeba lovecký, společenský, modrý, dámský a kuřácký salon, nebo jídelnu hlavní i ranní, kulečníkový sál a samozřejmě divadlo. V knihovně je shromážděna jak  Černínova sbírka, tak výtisky rodu Stadionů - některé pocházejí již z roku 1517.

Druhý okruh zavede do rozlehlé jízdárny, dnes sloužící i jako koncertní sál, ve kterém je expozice soch, mezi nimi nepřehlédnutelní jsou patroni české země od Josefa Václava Myslbeka, zdi zdobí rozměrné renesanční tapiserie. Pořádají se zde i svatby.

V patře nad touto mohutnou galerií sezónní výstavy představují rozličné umělce, naposledy, v roce 2020, to byl Jiří Winter Neprakta, nejen ilustrátor humoristických sbírek, ale i coby antropolog sběratel lebek.

Ať již tedy zatoužíte poznat, v jakém přepychu pobývali Černínovi hosté, pozvaní na hon, zda hodiny s jednou ručičkou byly šmejd, nebo jim tu druhou někdo ulomil, proč trocha hudebního sluchu bylo sloužícím zapotřebí, zkusit rozeznat na portrétech Marii Terezii, nakouknout do komína, dozvědět se, proč nábytek má mnohdy nohy zakončené zvířecími tlapami, pohlédnout do benátského zrcadla, které samo Benátky nikdy nespatřilo, nebo se „jen" projít krajinářským parkem, pak Kozel je rozhodně ta správná volba.

Park navíc má jistou souvislost se Schönbrunnem, jeho tvůrcem byl František Xaver Franc, uznávaný archeolog a zahradník, který ve vídeňském císařském sídle získával zahradnické dovednosti. V červnu láká návštěvníky 150 let starý strom liliovník tulipánokvětý, na podzim zase směsice barev zmírajícího listí. Jak bylo řečeno v úvodu, zámek není zdaleka zapovězen hendikepovaným.