Z Vogelsangu do Kašperských Hor aneb Jak si vychutnat krásu šumavské přírody

Naše putování začíná na svahu Huťské hory, v Podlesí, jehož název byl do roku 1947 Vogelsang. V této osadě, jejíž historie sahá do období středověku, stávala sklárna, panský dům a také kaple sv. Barbory, postavená koncem 17. století skelmistrem Sebastianem Floriánem Gerlem.

V roce 1979 byla zrušena kulturní ochrana této sakrální stavby a plánovala se její demolice, ke které naštěstí nedošlo. Po její rekonstrukci byla v roce 2018 ministerstvem kultury opět prohlášena za kulturní památku, která je využívána k svatebním obřadům, vernisážím, společenským akcím nebo prostě jenom k odreagování od každodenních starostí a malému zamyšlení uprostřed šumavské přírody.

„V 18. století proslula sklárna ve Vogelsangu, kde sklářští podnikatelé Eisnerové vyráběli různé druhy dutého skla a tzv. pateříky (korálky k růžencům),“ uvádí se v rozsáhlé publikaci Šumava – příroda – historie – život.

Kdy začala výroba ve zdejší sklárně, není známo, ale odhaduje se, že tomu tak bylo již v 15. století. Ukončena byla roku 1891.

Součástí dnešního areálu je kromě jiných zajímavostí i malá věžička, která poskytuje překrásný výhled na okolní kopce a hrad Kašperk.

Na své si přijdou i milovníci zvířat a děti. K vidění jsou koně, bizoni, ovce, kozy a zvědaví oslíci, kteří se na vás přijdou k plotu podívat a nechají se i podrbat.

A pokud jste vášniví čtenáři, jistě vás zaujme knihobudka, což je vlastně bývalá telefonní budka, zaplněná různými knižními tituly.

Opustíme „ptačí zpěv“, jak lze volně přeložit Vogelsang, a spustíme se po žluté turistické značce do údolí, kterým se proplétá říčka Losenice.

Po levé straně kousek od mostu, přes který pak budeme pokračovat, je lesní pramen s průzračnou vodou. Je zde rovněž vybudováno malé posezení, kde si můžete vychutnat vodu bez úprav, prostě tak, jak ji stvořila šumavská příroda.

Opustíme pramen, jehož voda nás příjemně osvěžila, a pokračujeme směrem k Císařskému Dvoru, od kterého se nad cestou táhne louka. Jestliže si chceme vychutnat impozantní scenérie, musíme opustit turistickou značku a vydat se vzhůru po této louce.

Na jejím vrcholu se před námi otevře výhled na Huťskou horu, do údolí, v němž se schovává Rejštejn, ale hlavně budeme mít Kašperské Hory a za nimi majestátný hrad Kašperk jako na dlani. I když zde vydržíme delší dobu, stejně nedosáhneme pocitu nasycenosti. Stále budeme zkoumat další a další detaily tohoto úžasného místa.

Z louky se vrátíme na cestu, která nás dovede ke Zlatému potoku. Tady se můžeme rozhodnout, zda budeme stoupat do Kašperských Hor, nebo půjdeme po zelené značce zpět k Losenici a odtud pak na Malý Kozí Hřbet, místo, které bylo v 19. století kvůli obrovskému množství sněhu několik měsíců odříznuto od světa. Po oblevě byla do osady vyslána zdravotní komise.

„A z toho, co lékaři spatřili v domcích a chatrčích, jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři… Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým… Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky, a obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ uvedl Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy.

Poslední zastávkou je místo se zvláštním názvem – Flusárna –, který však nevznikl podle zlozvyku v podobě plivání.

„Ale v tomto místě, kde stával velký hospodářský dvůr se zvoničkou, se pálilo dřevo na popel a ostatní popel se zde povinně shromažďoval. Z něho se pak louhováním vyráběla potaš (flus), která se dodávala do sklárny ve Vogelsangu či jinam, jako nutná přísada k výrobě skla,“ dočteme se na informační tabuli.

Jestliže si chceme ještě trochu užít šumavské atmosféry, vystoupáme po louce nad Flusárnou, odkud se nám naskytne další skvělý výhled.

Z Flusárny je to na Vogelsang co by kamenem dohodil. Tam naše příjemné a zajímavé putování začalo a po více než deseti kilometrech i skončilo.