Z Lomikarova Trhanova až na vrchol Českého lesa

Prohlížím trhanovský zámek známý z Jiráskových Psohlavců, pan profesor pro povzbuzení národní hrdosti popustil opět uzdu své literární fantazii a stvořil chodskou legendu, která se v době probouzejícího se národního a národnostního uvědomění dobře poslouchala a četla.

Známá věta, vložená do úst vůdci povstání Janu Sladkému řečenému Kozinovi, určená místnímu pánovi Wolfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albenreuthu, zvanému Lomikar, je školní klasikou. Kozinu dohnal Lomikar na šibenici, a tehdy měla padnout památná slova: „Lomikare! Lomikare! Do roka ha do dne zvu tě na boží súd. Hin sa hukáže, hdo z nás…” a oprátka se zadrhla.

Wolf Vilém Lamingen získal panství po Bílé hoře, zbudoval tu zámek, kolem něj později vyrostla ves. Jeho syn Maxmilián panství zmodernizoval, začal se chovat jako řádný hospodář, zřizoval železárnu, sklárnu, vrchnostenské dvory, pivovar, k tomu potřeboval dělníky.

Chodové to odmítali, protože tvrdili, že jsou svobodní, což nebyla pravda, byli majetkem českých králů a ti je neustále zastavovali. Pokladna prázdná, tak zastavíme poddané, tak to praktikoval Jan Lucemburský, jeho syn Karel IV., Václav IV. V „zástavě“ je tak mělo město Domažlice, Švamberkové a další.

Po Bílé hoře přišli další páni. Lamingenové. A po hrdých Chodech chtěli robotní povinnosti, ti se oháněli starými privilegii, ale ta už dávno neplatila. Tak se do sebe Chodové s Lamingenem pustili. Kozina měl smůlu, že byl na rozdíl od ostatních chytrý a neústupný. Jirásek popisuje bitvu u Pocinovic, ale žádná se nekonala, objevili se vojáci a strážci hranic se dali na úprk.

A bezdětný Lomikar? Zanechal po sobě 40 vsí, 3 městečka a 6000 poddaných, panství koupil hrabě Stadion.

Kozina ale není Jiráskovým „patentem”, daleko dřív ho objevila Božena Němcová. Termín Psohlavci pochází od Jiráska, Chodové si tak nikdy neříkali, ani neměli ve znaku psa, ale boty.

Stopem jsem se dostal na Výhledy, míst, kde stojí památník se sochou katolického kněze, spisovatele a sběratele pohádek Jindřicha Šimona Baara (1869-1925).

Sochu vytvořil roku 1933 Ladislav Šaloun, postava se dívá na Chodsko – Chodov, Trhanov, Hrádek, v dáli v oparu vystupovaly Domažlice. Baar, rodák z Klenčí, kde i zemřel, působil na řadě míst coby kněz. Na Výhledy vodil své přátele, aby jim ukázal kraj, kde to miloval. Měl rád i knihy Boženy Němcové, jí a Chodsku věnoval svou trilogii Paní komisarka.

Při slavnostním odhalení se tu sešlo na 30 tisíc lidí, když sem při záboru pohraničí vtrhli nacisté, pomník zlikvidovali a kameny odvezli na stavbu mlékárny v nedalekém Waldmünchenu. Baarovu sochu se podařilo ukrýt na zahradě Chodského hradu v Domažlicích. V roce 1947 byl památník obnoven.

Nedaleko od pomníku jsou dvě mramorové pamětní desky. Jedna za zemřelé rudoarmějce, kteří tu tragicky zahynuli na konci války při transportu ze zajateckého tábora, a druhá padlým americkým vojákům.

Cestou mi v hlavě zněla písnička, kterou zpíval Pavel Bobek - Veď mě dál, cesto má…

K výchozí Stadionově cestě, pojmenované po hraběti, který silnici na Čerchov financoval, je to zhruba kilometr.

Zhruba tři kilometry se mírně zvedá parádní asfaltka, vůkol svěží bučina smíšená s jehličnany, největší les svého druhu v Českém lese.

Pak se situace pod nohama dramaticky mění, asfalt nahradily panely, které sem položila armáda.

Cesta vede kolem pomníčku četníka, který tu pod vrcholem zemřel tragicky v roce 1906, závodčího Karla Dvořáka z Nemanic. Ve tmě sestupoval po cestě, ale uklouzl a zřítil se ze skály. Šavle mu přeťala žíly na noze, Dvořák na místě vykrvácel.

Od pomníčku zbývá na vrchol pár set metrů, funění oznamuje, že mám v zádech další cyklisty, kteří zdolávají náročný vrchol.

Dolů se pak po osvěžení řítí značnou rychlostí po strmé silnici.

Asi málokterý návštěvník si uvědomuje, jakými nádhernými bučinami prochází. Porosty jsou nezvykle zachovalé, minimum těžby, i když podle cesty jsou místy hromady klád. Les je chráněn v národní přírodní rezervaci Čerchovské hvozdy.

Buky doplňuje v menší míře javor, dub, olše, bříza a smrk. Roste tu mnoho chráněných rostlin jako rosnatka okrouhlolistá, lýkovec jedovatý, na lučinách orchideje. Samozřejmě tu je množství zvěře a ptáků, je to tu zkrátka malý zemský ráj.

Na vrcholu Čerchova stávala dřevěná rozhledna, postavili ji domažličtí turisté v roce 1894, při jejím zprovoznění pronesl řeč poslanec říšské rady Vilém Kurz. Tři roky poté otevřeli turistickou útulnu, nazvali jí Pasovského chýše, podle architekta, který vypracoval zdarma její projekt.

Dřevěnou rozhlednu nahradila kamenná věž, pojmenovaná po Vilému Kurzovi.

Pamětní deska vsazená na boku věže, oznamuje, že je to vzpomínka Klubu českých turistů, jehož byl poslanec členem. Věž upravili v roce 1936, stala se symbolem české turistiky, konaly se tu srazy a sjezdy různých spolků.

Věž je vysoká 19,2 metru, vyhlídková plošina, ze které je při dobré viditelnosti možné zahlédnout Alpy, je ve výšce 16,4 metru. Alpský Dachstein je vzdušnou čárou 230 kilometrů. Bohužel, ten den viditelnost byla spíše nedobrá, Alpy se nekonaly.

Další deska je vsazena v přízemí, využívaném jako restaurační zařízení. Je věnována financovi a členu Stráže obrany státu Josefu Pavlištovi, kterého tu zastřelili 25. září 1938 němečtí ordneři (sudetoněmecký sbor dobrovolníků, Sudetendeutsches Ferikorps, polovojenská organizace známá jako Ordnegruppe, byla založena v září 1938, aby destabilizovala pomocí diverze, sabotáží a útoků československé pohraničí).

V meziválečném období tu panovaly normální sousedské vztahy, to se začalo hrotit s nástupem Hitlera v Německu. Přišel listopad 1938 a po posledním německém záboru pohraničí byly obsazeny i ryze české chodské obce.

Nad Čerchovem zavlála vlajka s hákovým křížem, poslední nájemce L. Konáš se musel narychlo s třemi malými dětmi sbalit a uprchnout do vnitrozemí.

Za války vrchol obsadila německá armáda, ale lidé z obcí v okolí sem chodili na výlety, dalo se i lyžovat.

Objekty na konci války poškodila dělostřelecká palba, po osvobození se začalo s obnovou. Obnovily se turistické stezky, byla zprovozněna sjezdovka. To ale padlo rokem 1948.

„Vítězný únor“, jak převrat nazvali komunisté, zmařil naděje, že z Čerchova bude turistický cíl na Domažlicku. Vojsko a bezpečnost uzavřely hraniční pásmo, krátce na to zanikl i Klub českých turistů.

Na vrcholu vzniklo výcvikové středisko Sboru národní bezpečnosti. V době studené války sloužilo zařízení na vrcholu pro rádiový průzkum a odposlech německé a americké armády. Byla odtud přímá viditelnost na stanoviště americké, německé a francouzské armády v Ecksteinu.

Do roku 1978 přestavovala armáda rozhlednu dvakrát, potom v letech 1982 až 1988 přibyly věž a antény, k tomu další stavby. Radarová betonová věž je vysoká 30 metrů. V místě bývalé vojenské kantýny je občerstvení, výzdoba připomíná dobu komunismu.

Prostor byl přísně střežen, vše obehnáno ploty s ostnatým drátem a signalizací. I když byl areál v přísně střeženém pásmu, krom lidí tu hlídali i útoční psi, cvičení na likvidaci narušitele. Sem by nepronikla ani myš, ale pro jistotu zbudovali vnitráci ještě minové pole.

V 80. letech byla zbořena Pasovského chýše, v roce 2021 padly další nevzhledné objekty. U bývalé roty je tabule, že objekt bude po totální rekonstrukci sloužit jako horská chata. V první patře bude ubytování pro 25 osob. Restaurace bude mít kapacitu 45 lidí v lokále, 30 v salonku a padesát na terase. Rekonstrukce proběhne s souladu se závazným územním dokumentem Rozvojová studie vrcholu Čerchova.

Je otázka, co to přinese...

Po občerstvení na Kurzovce už zbývá dlouhý sešup na parkoviště u Capartic, nedaleko odtud jsou pověstné orchidejové louky a odtud další stop na trhanovské nádraží.

Půldenní výlet okrajem Chodska stál za to.