V Divoké Šárce ženy údajně zmasakrovaly za dívčí války Ctiradovy bojovníky

Poslední dobou tu zní i jiné jazyky, převážně ruština. Pěší i cyklisty vítá vchod do skalního kaňonu Džbán, na výhledové skalní plošiny Šestákovu a Kozákovu skálu je vjezd samohybů zapovězen.

Divoká Šárka je velmi oblíbenou lokalitou na území metropole. Údolím vede pohodlná asfaltka, na stezku se můžete napojit také u koupaliště Džbán, je vhodná i pro dětské kočárky. Pokud vás „nevcucne“ skalní kaňon, zajisté se vydáte po dost frekventované cestě na vrchol Kozákovy skály.

Zaujalo mě, jak daleko je z ní vidět. Velký kus Prahy je samozřejmostí, docela překvapí, jak je zasunutý Pražský hrad, je vidět jen špička svatovítské katedrály. Nejbližší historickou stavbou je letohrádek Hvězda ve stejnojmenné oboře.

Pak již jen moderna, výškové budovy, vilové čtvrti, panelová sídliště. Ale v dáli na obzoru se v zimním rádoby čistém vzduchu tyčí kužely Bezdězu, ještě dál Ještěd a docela na obzoru se bělají svahy Krkonoš.

Buližníkové skály Divoké Šárky jsou oblíbeným lezeckým terénem, občas se tu ale ve skalách přihodí i smrtelný úraz. Skály lemující vchod do soutěsky byly osídleny již v paleolitu, na Šestákově skále stálo výšinné hrazené sídlo, Kozákova skála byla opevněným, asi 25hektarovým hradištěm. Bylo největším na území Prahy, po jeho existenci dnes nejsou žádné památky, snad jen meze, které naznačují, kde stály valy.

Šárka nese název podle bájné události, kterou sem situoval kronikář Václav Hájek z Libočan. Jedná se o legendu o dívčí válce, dále zpracovanou Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých. Šlo o epizodu o Ctiradovi a Šárce, která zde na pokyn vůdkyně žen Vlasty měla vlákat do pasti vůdce mužů Ctirada.

Vše začalo tím, že si pradívky usmyslely, že s mužskými dál už ani náhodou, že to zvládnou všechno samy. Chvíli chlapům škodily, jak se dalo, hlavně v oblasti Dívčích hradů nad dnešním Smíchovem. Tam měly své sídlo, tady je obtěžoval Ctirad se svými družiníky.

Vlastu to ale dopálilo, zmapovala si terén a rozhodla se pro zmíněnou soutěsku. Návnadou na Ctirada byla Šárka a džbán medoviny. (Proto má soutěska jméno Džbán).

Ctirad s družinou jel na hrad přes skály a našel Šárku uvázanou u stromu, vedle sebe měla položen lesní roh. Dělala raněnou laň a mladík na to naletěl. Řekla, že ji Vlasta přivázala proto, že je tuze na mužské. Proč se tu válí džbán s medovinou, chlapům nebylo divné.

Mužští ji odvázali a medovinou se zpili. Ctirad navíc chtěl vyzkoušet zvuk rohu a zadul. Z lesa se vyřítily ozbrojené ženské a chlapce zmasakrovaly. Zajatého Ctirada vedly u Šárčina koně, úskočnice se mu vysmívala. Nakonec ho zmučily na Dívčích hradech. Což ovšem byla předzvěst jejich záhuby. Na rozkaz Přemysla na ně vtrhli mužští z Vyšehradu a zatvrzelé feministky pobili... A bylo po válce.

Dívčí válkou se inspirovala řada umělců. Libretistka Fibichovy opery Šárka Anežka Schulzová nechala bojovnici hnanou výčitkami skočit ze skály, té se říká Dívčí skok, v údolí pod ní stojí stejnojmenná restaurace.

Další šárecká legenda vypráví o kněžně Libuši, prý odtud jezdila tajnou stezkou za Přemyslem. Mezi skalisky měl vést dřevěný most.

V 15. a 16. století tu řádili lapkové, romantismus 19. století přivedl do lokality první výletníky, vzniklo tu i přírodní divadlo, které je dosud v provozu.

Porost pokrývající stráně není starý. Do konce 19. století zde byla slabá čtvrtina stromoví, lesy mizely od středověku, kdy se krajina pozvolna kultivovala. Území se využívalo hospodářsky, byly tu pastviny, vinice a na okrajových částech pole.

Zemědělsky se oblast využívala do začátku druhé světové války, a poté se nekontrolovaně začalo šířit náletové rostlinstvo. Nakonec začalo umělé zalesňování. Stráně a louky cíleně spásají kozy a ovce.

Na potoce bývalo několik mlýnů, nejznámější byl Čertův, u něj se vynoříme ze skalního sevření, údolí se dále rozšiřuje a potok pokračuje k Vltavě. Můžeme pokračovat třemi trasami.

Nalevo do kopečka na Nebušice, napravo obkroužit hradištní skálu a vyjít ve Vokovicích. Poklidná cesta podle potoka nás zavede na bývalý zámeček Jenerálka. K Jenerálce umístil Eduard Štorch část vyprávění ve své knize Lovci mamutů.