Tam, kde Vrchlice po kamenech skáče

Do malebného i místy divokého údolí říčky Vrchlice se lze vydat z jedné z českých městských perel, zmíněné Kutné Hory – nebo ze směru opačného. V tom případě je jedním z ideálních výchozích míst městys Malešov. A právě tam putování otevíráme.

Sídlo se zhruba tisícovkou obyvatel leží šest kilometrů jihozápadně od Kutné Hory – dalo by se poznamenat, že v „zálivu“ jižní části vodárenské nádrže. Místo je to působivé, zejména od Žižkova náměstí s dominantním barokním kostelem sv. Václava po areál s tvrzí, pivovarem a muzeem.

Do centra pozornosti se jednoznačně dostává letitá tvrz – postavena byla na konci 14. století. Její dějiny jsou nejen časově rozsáhlé, ale i poměrně dramatické. Odolávala dobývání vojsky i letitému zanedbávání.

V 18. století byla přestavěna na sýpku a tomuto funkčnímu zařazení byla zasvěcena až do roku 1980. Poté nezadržitelně chátrala…

Naštěstí se ono „nezadržitelně“ podařilo nejen zadržet, ale i odvrátit. V letech 2002 až 2017 podstoupila důkladnou rekonstrukci do gotické podoby.

Přístupná je příležitostně. „Letos návštěvníky přivítá například ve dnech 1. až 3. července při akci Husiti na tvrzi,” řekl Novinkám majitel objektu Ondřej Slačálek.

Zájemcům se brány otevřou i 3. září během tradiční akce Dobývání Malešova či 4. prosince. S dalšími termíny seznamuje facebooková stránka tvrze.

Tvrz ovšem umí potěšit i při pohledu tu z větší, tu z menší dálky. Lze si ji totiž prohlédnout nejen z půlkruhové trasy po břehu nádrže (tudíž zdola), ale i nahlédnout za vstupní bránu.

Na východním okraji Malešova se napojuji na červeně a modře značenou turistickou trasu a mířím na sever. Přes Písečný vrch, nejvyšší místo trasy (z něhož je v dáli dobře patrný kutnohorský chrám sv. Barbory i věž kostela sv. Jakuba), je to asi dva a půl kilometru ke kamennému mostu nad Vrchlicí.

To již se příchozí ocitají v místech, jimž vévodí říčka – a zejména až překvapivě strmé, vysoké, nejčastěji vysloveně kolmé skály. Na nichž své síly zrovna prověřovali horolezci rozličných věkových kategorií. Nebádal jsem nad tím, jak se domluvili s gravitací na jejím vstřícném přístupu – a pokračoval dál.

Po dalším zhruba kilometru jsem stanul na břehu sedmihektarového Velkého rybníka, který má nehynoucí zásluhu na „vodě skákající po kamenech“. Vrchlice se totiž vrhá dolů pod rybniční hráz a díky rybníku mají její vodopády celoročně vyrovnaný průtok.

Podobně jako např. u vodopádu Hvížďalka u Spáleného Poříčí se jedná o vodopády umělé, působí ovšem naprosto autenticky, přírodně. A divoce k tomu.

Od hráze se již pohybuji pouze po červené turistické značce. Hned těsně pod hrází burácí první vodopád, a to postupně na dvou zlomech.

O pár set metrů dál, nedaleko ruiny bývalého mlýna Šimákov, je k vidění další vodopád řítící se od protějšího konce hráze. Je užší, zato ještě strmější.

Pozornost si tu kromě zpívající vody vynucuje i sám meandrovitý tok Vrchlice – a pak také mlýny. Další má jméno Cimburk. Nad mlýnem Denemark lze vcelku bez problému vystoupat na vyhlídkovou skálu a prohlédnout si klikatící se tok z náležitého nadhledu.

Odtud je to už asi jen kilometr k nejjižnějšímu okraji Kutné Hory. Což je lokalita vyžadující přinejmenším jeden celý výlet (když ne víc).