S kamerou na cestách: Hrad z 21. století zve na výpravu proti proudu času

Na kraji obce poblíž středočeské Unhoště hrad vyrostl v letech 2001 až 2002. Jeho majitel Pavel Orna si tak možná splnil jeden ze snů, ale především vytvořil objekt, který zastřešil bohatou sbírku historického nábytku, oděvů a dalších předmětů. V Červeném Újezdu tak vyrostl s použitím tradičních řemeslných postupů historizující objekt, sloužící jako muzeum.

Dříve než nahlédneme do jeho rozsáhlých interiérů, projdeme se v okolí netradičního hradu. I to má co nabídnout – a s nástupem jarního počasí se to ještě vylepší.

Kromě přitažlivých pohledů na hrad s běloskvoucí fasádou je v jeho těsném sousedství k vidění skanzen. I ten, podobně jako muzeální sbírky, k nimž se teprve vypravíme, zve návštěvníky do dávného života na venkově. Zvonice, špejchar, větrný mlýn, sklípek či salaš je možné prohlédnout si hezky zblízka, ve většině případů lze i nahlédnout do interiérů.

Milovníci flóry si tu rovněž přijdou na své. V zahradě je vysazeno přes tisíc druhů rostlin, květin či dřevin. Kromě toho tu jsou i zástupci fauny – v ohradách na turisty „pokřikují“ pasoucí se kozy a ovce, na hladině rybníka je občas vidět, jak se píše na hradních webových stránkách, kapří ploutev. Ta nám ale zůstala utajena, v době naší návštěvy mrzlo, až praštělo, a kapři za sebou zavřeli ledové dveře.

Vstoupili jsme do hradu, máme za sebou prohlídku atraktivního nádvoří – do oka tu okamžitě padne zejména sgrafitová výzdoba a studna v centru dění – a nejen to. Ale teď již je načase vstoupit dovnitř a vydat se na další procházku do minulosti.

Jak už se to často v podobných objektech stává, vnitřní prostory jsou mnohem rozsáhlejší v porovnání s odhadem při pohledu na hrad zvenčí. Interiéry obsahují a návštěvníkům předvádějí čtyři tisícovky muzejních předmětů – zvou na procházku do období od 17. do počátku 20. století. Pomyslnou cílovou stanicí zmíněné vycházky je především venkov a jeho podoby. A to nejen venkov český, ale i slovenský.

S kamerou jsme se brzy ocitli v moravském sklípku (jeho součástí je mj. vinařský lis z 18. století), záhy dokráčeli do malebné slovenské jizby a pak se ocitli v prostoru vyplněném spoustou máselnic. Podobně jako je tomu i v ostatních hradních komnatách, jizbách, dílnách tradičních řemesel a sálech – i zde se návštěvníci setkávají především s originály typických nástrojů, přístrojů či předmětů denní potřeby.

Pokračujeme v prohlídce. Před očima se nám mihl vyřezávaný Krakonoš, jsme v Podkrkonoší, vzápětí spatříme dudy a je nám jasné, že jsme vstoupili do jizby chodské...  Cestou nás provázejí selské kroje, malovaný nábytek a spousty předmětů, z nichž hradba času vytvořila věci pro člověka z 21. století až vpravdě tajemné i nepochopitelné. A nebýt hradního průvodce, spousta z nich by tajemnými i zůstala.

Závěr naší cesty byl tak trochu slavnostní – prohlídku interiérů jsme zakončili v rytířském sále, čili ve vrcholně reprezentativním prostoru. Rytířská zbroj, dlouhý stůl, na stole poháry, sluneční svit zbarvený skly v oknech – celá ta atmosféra budila dojem, že jsme se ocitli v místě, které dál žije. A hostina tu začne co nevidět...

Na úplný závěr jsme se ještě jednou porozhlédli po nádvoří. Není přitažlivé jen samo o sobě, zve i do dalších zajímavých hradních zákoutí. Například do kovárny či do dílny brusiče drahých kamenů.

„Ten hrad je i jistým únikem z tohoto světa, ze světa virtuálního bohatství,“ řekl mi mj. Pavel Orna. Což nakonec může pocítit i návštěvník. A ocenit setkání s dávnými časy, které je natolik hmatatelné, že i opravdové.

Ale to ať si posoudí každý osobně. Hrad má své brány pro veřejnost otevřeny celoročně: do konce března o sobotách a nedělích od 11 do 19 hodin, od 1. dubna denně od 9 do 17 hodin (krčma od 12 do 20 hodin).