Říčany jsou nejlepší místo pro život. Na své si ale přijdou i turisté

Spíš než pamětihodnosti je to příroda v lehce zvlněné zalesněné krajině na dosah hlavního města a řada moderních sportovišť. I díky tomu Říčany už od první republiky představují vyhledávané letovisko, kam za odpočinkem míří zejména obyvatelé Prahy.

Hlavním magnetem pro výletníky jsou okolní lesy, třeba národní přírodní rezervace Voděradské bučiny, vybízející k procházkám, houbaření, vyjížďkám na kole a v zimě také k běžeckému lyžování. V létě je zase možné osvěžit se u přírodního koupaliště Jureček, které si dodnes zachovalo atmosféru staré plovárny.

Svého času sem přijížděly známé osobnosti v čele s hercem Oldřichem Novým, který měl nedaleko chatu. „Na celý rok si na plovárně rezervoval převlékací kabinku,“ říká pracovnice městského informačního centra Jitka Havlíčková. V letech 1937 až 1950 koupaliště s někdejším hostincem úspěšně provozoval Antonín Jureček, jehož jméno areál nese. Právě v první polovině 20. století se díky podmínkám výhodným pro rekreaci začalo město, původně tvořené jen náměstím s několika přilehlými ulicemi, mohutně rozvíjet.

„Střední třída z Prahy se stěhovala do nově postavených vil a celebrity si v Říčanech pořizovaly letní sídla. V 50. letech navíc srostly v jedno město s vedlejšími Radošovicemi a téměř se zdvojnásobily,“ říká historik říčanského muzea Jan Boukal. Dodnes ovšem není jasné, jak město přišlo ke svému názvu.

„Lidé si většinou myslí, že je odvozen od řeky, jenže v místě tečou jen dva potoky. Někteří kronikáři už od 16. století uvádějí, že zde proběhla bitva, během níž se ozýval velký ryk. Ale jiné zdroje se přiklánějí k tomu, že Říč nebo Říčan bylo jméno některého z pánů, který tu měl majetek,“ říká historik.

Podle ředitelky Mediálního a komunikačního servisu Říčany Šárky Stoszkové se dnes do města a jeho okolí vypravují dvě skupiny návštěvníků. Jedni, stejně jako ti prvorepublikoví, přijedou odpočívat buď do přírody, nebo na místní sportoviště. Pak jsou tu ještě turisté, kteří se v Říčanech ubytují, protože je to levnější než v hlavním městě. „Většinou dojíždějí do Prahy, a když si dají den pauzu, zajímají se, co by mohli podniknout přímo u nás.“

Ti, kdo znají příběhy kocoura Mikeše, a navíc s sebou přivezou děti, mají jasno. Kam jinam by se asi v Ladově kraji mohli vydat než na naučnou stezku vedoucí do umělcova rodiště v Hrusicích, vzdáleného dvacet kilometrů? V informačním centru si navíc mohou pořídit spoustu suvenýrů s Ladovými motivy od knížek přes přívěsky až po hrnečky. „Mikeš je u nás k dostání i v angličtině,“ podotýká Šárka Stoszková.

Návštěvníky může upoutat projekt 50. rovnoběžka, který na panelech poblíž Jurečku nabízí informace o různých místech na zemi, která spojuje tato zeměpisná šířka. O Říčanech se mimo jiné dozvíte, že zde na svých chatách a chalupách tvořili scenárista Ota Hofman a režisér Antonín Moskalyk. V Jurečku se koupal Waldemar Matuška, Ivan Mládek a řada dalších osobností.

Ve středověku býval dominantou Říčan hrad, ze kterého do dnešních dnů zbylo jen dvorní průčelí, věž a studna uprostřed nádvoří. Patrně v 70. letech 13. století ho jako své sídlo vybudoval šlechtic Ondřej ze Všechrom, který byl nejvyšším komořím na dvoře krále Přemysla Otakara II. „Na svou dobu šlo o velmi luxusní stavbu připomínající spíš královský než šlechtický hrad. Jedinou analogii u nás představuje Vízmburk v severovýchodních Čechách,“ vysvětluje historik Boukal, o jak vzácnou památku jde.

Když v roce 1420 přitáhl Jan Žižka, majitele hradu vyhnal. Už o čtvrtstoletí později začala neobydlená, ale jinak zachovalá stavba chátrat. Většinu zdí si rozebrali měšťané na stavební materiál. Snahy hrad zachovat se objevily až na konci 20. století, kdy už však bylo příliš pozdě. V roce 2011 se staticky zajistila a zakonzervovala alespoň hradní věž, aby do ní nepršelo.

Kromě Mariánského sloupu z konce 17. století a původně gotického kostela sv. Petra a Pavla na Masarykově náměstí stojí za zmínku i budova Staré radnice z druhé poloviny 17. století. Při rekonstrukci střechy, kterou zatékalo do místnosti sloužící jako knihovna, byly pod sádrokartonovými podhledy objeveny původní fresky. Stropní výzdoba pochází zřejmě z roku 1864, kdy se budova přestavovala. Když památkáři zjistili, že jde o hodnotný nález, půldruhého roku pak na malbě pracovali restaurátoři.

„Kdysi se místnost využívala jako taneční sál a od letošního září se v ní znovu pořádají společenské akce,“ říká tisková mluvčí Městského úřadu Říčany Kateřina Lauerová, která je zároveň koordinátorkou takzvaného participativního rozpočtování (PB). Říčany jsou totiž jedním z mála měst, kde mohou občané starší patnácti let do určité míry sami rozhodovat, na co půjdou peníze z obecní kasy.

Jedním z projektů, který přede dvěma lety obyvatelé podpořili a který může zaujmout i návštěvníky města, jsou „kameny zmizelých“. Jde o kostky s mosazným povrchem připomínající osudy židovských rodin za druhé světové války. Zatím jich v dlažbě u domů na Masarykově náměstí, kde oběti holocaustu žily, najdete patnáct, například před galanterií a papírnictvím.

„Radnice myšlenku podpořila a dále ji rozvinula i ve spolupráci s Nadačním fondem obětí holocaustu. Do projektu se zapojily říčanské základní školy zřizované městem, jejichž žáci zpracovávali téma v hodinách dějepisu či výtvarné výchovy,“ dodává mluvčí. Návštěvníkům města mohou pobyt v Říčanech zpříjemnit i další nápady vzešlé od občanů, jako jsou lavičky v lese, minigolfové hřiště u rybníka Marvánek či venkovní posilovna na Lázeňské louce nedaleko náměstí.

Na samostatný článek by vydaly aktivity Muzea Říčany, které není pouze klasickou institucí spravující historické a vlastivědné sbírky, nýbrž organizací, která se snaží moderně vzdělávat školy i veřejnost. Asi největší jeho chloubou je Didaktické centrum geologie vybudované v areálu 1. ZŠ kousek od náměstí i hradní zříceniny. „Lidé, kteří do geoparku zavítají, se pomocí kreativních, zábavných a objevovacích metod dozvědí, že geologie je základem všeho,“ slibuje ředitel muzea Jakub Halaš.

Na většinu akcí pro veřejnost je však kvůli obrovskému zájmu potřeba se objednat. Týká se to jak rýžování českých granátů, tak odkrývání zkamenělin či řezání a broušení kamenů v laboratoři. Parku dominuje socha srstnatého nosorožce, která slouží jako skluzavka. Jen padesát metrů odtud se totiž při archeologických průzkumech našla obří kost tohoto čtvrtohorního živočicha.