Pražská Letná nabízí víc než výhled na město

Sraz máme na pražských Hradčanech, před Bílkovou vilou, jež se nachází právě mezi Chotkovými a Letenskými sady. „Jak už název napovídá, nechal si ji pro sebe a svoji rodinu v roce 1911 postavit sochař a architekt František Bílek,“ říká Marcela Smrčinová, průvodkyně Pražské informační služby — Prague City Tourism. „Bílek pocházel z chudých poměrů, narodil se v jihočeském městě Chýnov,“ začíná vyprávět. „Později si v Chýnově postavil chaloupku, oženil se ovšem s bohatou dcerou pražského doktora Bertou Nečasovou. Nutno dodat, že otec Berty byl silně proti a věno dlouhou dobu zadržoval,“ usmívá se Smrčinová.

Později se manželé Bílkovi přestěhovali do Prahy a Bílek si zde navrhl a postavil vilu. „Stavební firmu doháněl k šílenství, protože plány neustále měnil,“ pokračuje průvodkyně. Bílek navrhoval nejen vilu, ale i její interiér, navíc před stavbou samotnou najdeme Bílkovo sousoší znázorňující odchod Jana Amose Komenského z vlasti.

„Sloupy vily mají znázorňovat snopy klasů. Půdorys budovy má zase připomínat zásek kosou,“ přibližuje nám Smrčinová. „Dnes zde najdete stálou expozici Galerie hlavního města Prahy, uvnitř je vystavena celá řada Bílkových prací ze dřeva i kamene,“ dodává. My však míříme dál, procházíme kolem Písecké brány z roku 1721 a vstupujeme do samotných Chotkových sadů.

„Původně se tyto sady nazývaly Lidová zahrada,“ vysvětluje náš doprovod. Vznikly už v roce 1832 a od začátku měly sloužit široké veřejnosti. „Iniciátorem těchto sadů byl hrabě Karel Chotek a ještě za jeho života, v roce 1841, po něm byly sady pojmenované,“ říká Smrčinová a přidává další zajímavost. Krajinu tu o čtyřicet let později upravoval František Thomayer, tehdejší ředitel pražských parků a zahrad a bratr lékaře Josefa Thomayera, po němž je pojmenována známá pražská nemocnice v Krči.

„A v roce 1913 zde pak vznikl tento monumentální pomník. Věnovaný je básníku Juliu Zeyerovi,“ ukazuje průvodkyně. „Je to dílo sochaře Josefa Maudera a zobrazuje postavy z básníkových děl: milence Radúze a Mahulenu, sestry Kazi, Tetu a Libuši, rytíře Amise a Amila a také sestru Paskalinu ze stejnojmenné legendy. „Radúze a Mahulenu nejspíš znáte, ale o Paskalině ví málokdo,“ říká průvodkyně.

Legenda vypráví o řádové sestře, která odejde z kláštera, zažívá životní útrapy, a dokonce je nespravedlivě odsouzena k smrti. „Nakonec je zachráněna Pannou Marií, a když se vrací do kláštera, nikdo ani netuší, že byla pryč. Panna Maria na sebe totiž v mezidobí vzala v klášteře její podobu a Paskalina se poté mohla v klidu vrátit zpět.“

Další příběh nás čeká na rozhraní Chotkových a Letenských sadů, před Kramářovou vilou. „V letech 1911 až 1914 si ji nechal postavit Karel Kramář, později první československý premiér. Má 56 místností, a to přitom sloužila jen dvěma lidem: Kramářovi a jeho ženě, Rusce Naděždě Abrikosovové.“ Dozvídáme se, že Kramář hned dvakrát za svého života unikl předčasné smrti.

„Nejprve byl v roce 1916 odsouzen za velezradu k trestu smrti. Následující rok byl ovšem omilostněn posledním Habsburkem na trůně, Karlem I. Podruhé na něj byl pro změnu spáchán atentát, v roce 1919 na něj vystřelil anarchista z revolveru,“ říká Smrčinová. Kulka se však odrazila od náprsní kapsy, kde měl Kramář peněženku, a následně se zastavila o přezku kšandy. Zlí jazykové tvrdili, že premiérovi doslova zachránila život kapsa naditá bankovkami.

Než půjdeme dál, zbývá ještě dodat, že od roku 1998 slouží Kramářova vila jako oficiální sídlo českých premiérů. Ne každý předseda vlády ji však takto využívá a například současného premiéra Andreje Babiše byste tu nenašli.

Ujdeme jen pár kroků a přicházíme k další významné památce Letenských sadů, Hanavskému pavilonu. „Je to stavba ve stylu tzv. honosného holandského novobaroka. Postavená je z litiny, cihel a skla,“ popisuje Smrčinová. Jedná se o vůbec první stavbu s litinovou konstrukcí v Praze. Na svědomí ji měli pracovníci železáren z Komárova u Hořovic, které patřily knížeti Vilému Hanavskému. Pavilon byl vyroben pro jubilejní zemskou výstavu, jež se odehrála v roce 1891 na pražském Výstavišti.

„Dělníci tento pavilón stavěli na začátku ledna, ještě v krutých mrazech,“ vypráví Smrčinová. „Vévoda jich zaměstnával sedm set a všem umožnil, aby výstavu mohli sami navštívit — koupil jim zpáteční jízdenku do Prahy, vstupenku na výstavu a ještě dal každému pět zlatek na útratu,“ dodává průvodkyně. „Navíc se vévoda rozhodl darovat pavilon Praze,“ dozvídáme se. „Jenže vyvstala otázka, kam s ním. Nakonec se zvolily Letenské sady, kde mohla stavba sloužit jako vyhlídková restaurace.“ Pavilon nám dělá radost dodnes, byť měl v minulosti namále.

„Skutečně byl v zoufalém stavu,“ říká náš doprovod. V roce 1967 byl proto rozebrán, zrestaurován a znovu sestaven. Restauraci uvnitř najdete i dnes a s oblibou ji vyhledávají svatebčané. My sice dovnitř nejdeme, ale alespoň si pavilon obcházíme a kocháme se pohledem na Vltavu a nábřeží.

Krásné výhledy nabízí i plocha o kus dál, kde stál dříve Stalinův pomník. Ten se začal stavět v roce 1949 a dokončen byl o šest let později. Hned následující rok ovšem v Sovětském svazu pronesl Nikita Sergejevič Chruščov, tehdy první muž strany, kritiku Stalinova kultu osobnosti. V roce 1962 byl tak pomník vysoký 15,5 metru zase odstřelen.

„Zůstaly tu však třeba tyto dvě obří bronzové mísy nebo stožáry o kus dál,“ ukazuje nám průvodkyně. „Od roku 1991 zde pak najdete metronom od sochaře Vratislava Nováka.“ A právě z těchto míst se v minulosti pravidelně odpaloval novoroční ohňostroj.

Pokračujeme dál a procházíme kolem Letenské pláně, kde v roce 1989 demonstrovalo až 800 tisíc lidí. Za první republiky sem architekti plánovali umístit vládní čtvrť, od roku 2012 tu podle další vize měla stát budova Národní knihovny od architekta Jana Kaplického, přezdívaná Chobotnice. Přes všechny smělé plány však zůstává pláň neobsazená. Jdeme dále, na druhém konci Letenských sadů nás totiž čeká ještě jeden pavilon, tentokrát s přívlastkem Bruselský. Lépe řečeno, čeká nás jeho restaurace, která se jako jediná dochovala.

„Byla součástí pavilonu, jenž vznikl pro výstavu Expo 58. Ta se v roce 1958 odehrála právě v Bruselu,“ popisuje průvodkyně. Československý pavilon byl tehdy vyhlášen jako nejlepší ze všech. Po skončení restauraci přemístili sem na Letnou, zbytek pavilonu zamířil na pražské Výstaviště, tehdy s názvem Park kultury a oddechu Julia Fučíka.

Bohužel v roce 1991 pavilon na Výstavišti vyhořel a zůstala nám jen restaurace na Letné — a ani ta to neměla jednoduché. „Jeden čas byla tak zoufale zchátralá, že se uvažovalo o jejím stržení. Naštěstí přežila, byť tu dnes místo restaurace sídlí reklamní agentura,“ uzavírá Marcela Smrčinová.