Pražská botanická zahrada Na Slupi má otevřeno i v zimě

„My si přitom vůbec nekonkurujeme. Naše zahrada se nemá kam rozrůstat, jsme totiž v centru metropole. Ta trojská má ještě obrovskou plochu, kterou může zaplnit,“ říká Ladislav Pavlata, ředitel nejstarší botanické zahrady v Čechách, který sem přišel před třemi lety právě z Troje. Ne ale z botanické, ale zoologické zahrady.

„Byl jsem tam hlavní zahradník, pak jsem vyhrál konkurz na místo ředitele Na Slupi,“ dodává Pavlata v okamžiku, kdy se hlavním vstupem dostáváme do skleníku, do vnitřních expozic. Nad hlavami se nám rozkřičí papoušci, nevidíme je, a tak zvuky připisujeme reproduktorům.

„Ale kdepak, to jsou amazoňané, samozřejmě živí. Půjčili nám je chovatelé exotického ptactva. S nejrůznějšími zájmovými sdruženími spolupracujeme i na našich výstavách. Proslavené jsou ty vánoční nebo jarní výstava kaktusů. Jejich členové nám pomáhali i tehdy, když jsme měnili expozice sukulentů a kaktusů, při jejich přesazování,“ vzpomíná ředitel.

Botanická zahrada Na Slupi prošla v devadesátých letech minulého století dvěma velkými rekonstrukcemi. Dohlíželi na ně i památkáři, plast s lepšími izolačními vlastnostmi se mohl dát pouze do nové tropické části, původní skleníky mají svůj historický vzhled: skleněno-železný.

Přesto se některé problémy přestavbou vyřešit nepodařilo. „Když jsem sem přišel, byly kaktusy a sukulenty za skly takové neduživé, žluté. Stačilo jedno sklo v každé vitríně vyměnit za síťku, vzduch začal cirkulovat a rostliny doslova pookřály. Dřív nám nechtěli botanici dávat žádné exponáty, dnes vědí, že je neumoříme, a sbírky se utěšeně rozrůstají,“ říká mladý ředitel s tím, že bohužel kvůli neukázněným návštěvníkům není možné někdy miniaturní rostlinky volně vystavit.

Mizení exponátů ale není jediným přečinem lidí, kteří si za prohlídky zaplatí. Ve středu tropické části skleníku je jezírko, kde vedle krásných pangasů plave i množství kančíků. Červeně zbarvené ryby sem někdo vyhodil, protože mu doma vyrostly do obrovských rozměrů. Původní pár se množil tak rychle, že jen vloni vybrali pracovníci botanické zahrady z vody 400 kusů a poslali je do zoo. Posloužili jako potrava třeba pro plameňáky, kteří potřebují karoten, aby si udrželi narůžovělou barvu peří.

Jezírko je ale proslavené hlavně svým obrovským leknínem – Viktorií Cruzovou (Victoria cruziana Orb.), která vykvétá během jediné noci. Každý rok se musí znovu vysadit, k růstu potřebuje dlouhý den, proto ji mohou zájemci pozorovat až od února.

„Zkusíme jí nachystat takové podmínky, abychom ji mohli pěstovat celoročně. To je další z mých plánů,“ dodává Pavlata. Zatím mohou návštěvníci celoročně obdivovat třeba historické oleandry nebo myrty, o kterých se říká, že pocházejí ještě z doby, kdy byly skleníky na smíchovské straně, či oficiálně potvrzené největší cykasy v Evropě.

Rostliny vypadají na první pohled jako podsadité palmy, i když s nimi nemají nic společného. Nejen zájmu studentů se těší strom s názvem Wollemia nobilis, jenž pochází z Austrálie. V roce 1994 jeho objev vzbudil senzaci, protože byl známý jen ze zkamenělin starých dva milióny let a ve volné přírodě bylo objeveno jen několik desítek jedinců. Místo nálezu se sice dosud pečlivě tají, ale rostliny se už pěstují průmyslově, a tak se se stromem, který patří do čeledi araukáriovitých, můžeme seznámit i v Praze. Zatím má jen něco přes metr, dorůstá však čtyřicetimetrové výšky.

I v zimě Na Slupi rostliny kvetou, dokonce dozrávají papáje a banány. Ty jsou prý velmi sladké a aromatické. Prohlédnout byste si měli i přesličník zvaný železné dřevo. Kdo ví, že dřevo ve vodě plave, zjistí, že tenhle přesličník je výjimka a okamžitě ve vodě klesne ke dnu. Procházku po botanické zahradě, na kterou si z nejvyšších představitelů naší země našli čas jen císař František Josef II. a doktor Emil Hácha, končíme venku v Geologickém parku.

Přírodovědecká fakulta tady instalovala obrovské kusy hornin, které ukazují, jak se vyvíjela zemská kůra na území Česka. Každý kámen má svoji tabulku s podrobnými informacemi. Kdo si dá práci a odhrne spadaný sníh, najde na každém exponátu pečlivě vyleštěnou plošku, jež ukazuje jeho krásu ve zbroušené podobě. Někde vykukují i schránky dávno zkamenělých živočichů.