Článek
Jedna osada tu již ale byla před stovkami let, Jílové u Prahy a k němu náležející vsi. Zlato ze zdejších dolů mělo vysokou ryzost, a tak bylo horní město Jílové označováno jako zlatý klenot Českého království. V regionálním muzeu je expozice věnovaná těžbě, my se ale vydáme níž k řece, do takzvaného Kocourského pásma, navštívit štolu svatého Antonína Paduánského.
Do podzemí s čelovkou
Vlak si to pomalu šine k železniční zastávce Luka pod Medníkem, dříve se psalo pod Mědníkem, zde vystoupíme. Cesta se svažuje k řece, procházka podél Sázavy, po které každou chvíli projede nějaká loď a ozve se vodácký pozdrav ahoj, je relaxem. Nádherný kamenný viadukt v Žampachu nás vyzve, abychom se vydali pod jeho obloukem do trochu strmějšího stoupání. Po zhruba kilometru staneme před boudou v Dolním Studeném, která je pokladnou i výstrojní stanicí pro naše další putování. Proč výstrojní?
Jízda Posázavským pacifikem je ideální tip pro rodinný výlet. Zejména děti budou nadšené.
Do podzemí všichni vyfasují plášť a helmu s čelovkou. Chce to taky svetr, ve štolách je osm stupňů. Jsme na naučné stezce, která nás seznámí i se štolou svatého Josefa a o tři kilometry dále, na okraji Hornopožárského lesa, se štolou Halíř. My navštívíme svatého Antonína. Podzemí zpřístupnilo jílovské muzeum.
První zmínka o zdejších štolách pochází z období panování Jana Lucemburského, těžních chodeb je tu více, křemenné horniny byly na zlato velmi bohaté.
Vlezeme do díry, kterou ve středověku za pomoci pouhého železného sekáče den za dnem razili muži do nitra hory.
I dnes by se sbíječkou měli s tvrdou horninou pořádnou práci, dříve postupovali centimetr po centimetru. Průvodce ukazuje hliněný kahan, jímž si svítili a jehož olej z loje musel vydržet celou „šichtu“. „Kahan si horníci museli chránit, stačil sebemenší závan větru a světlo zhaslo,“ říká průvodce Antonín Kavka. Spodní patra jsou zatopena vodou, dá se do nich však nahlédnout, voda je nádherně průzračná. A studená.
Chce to trochu kondičku
Ve štole se pracovalo v první polovině 18. století. Je ražena ve dvou patrech, a pokud se chcete dostat do horního, musíte po sedmi žebřících vylézt dvaadvacet metrů. Chce to trošku kondičky, průvodce vám ukáže, v jaké poloze museli kopáči ležet, aby mohli pozvolna odsekávat horninu kolem. Na konci chodby je zával, chodba za ním pokračuje.
Kutat se zde začalo po třech staletích útlumu, který přišel po husitských válkách. Otevíraly se staré štoly, ale zakládala se i nová díla, to začalo na přelomu 17. a 18.století.
Na svatopaduánské štole kutali znovu těžaři v letech 1753 až 1754. Podle dobových záznamů „nalezli dílo 22 láter hluboké (asi 40 metrů), a protože nebyla nadějná žilovina hned spatřena, dílo opustili“. Po dalších více než 250 let byla šachta nepřístupná.
Opuštěné dílo zabezpečila v letech 2005 až 2007 firma Diamo. Od roku 2008, kdy už se nacházely štoly ve správě muzea, se začalo s jejich prohlídkou. Ze tří štol je paduánská velikostí dobývky největší, je zajímavá i stopami po starých pracích, po kovkopském nářadí.
Profil starého díla, kam není přístup, nasvědčuje, že se jedná o mnohem starší důl. Podle historických map má hlavní chodba 170 metrů.
Po válce chtěli znovu těžit
Svatojosefskou štolu zpřístupnili o několik let dříve, od Antoníčka je vzdálena asi 100 metrů. Dlouhá je přes 280 metrů, cestou narazíte na dvě zatopená hloubení, na konci jsou zřejmě předhusitské chodby.
Štolu Halíř otevřeli po druhé světové válce, má neobvyklý tvar chodby - kosočtverec, a měla podfárat a prozkoumat vrch Halíř, v němž se dolovalo ve středověku. Na povrchu to dosvědčují „pinky“, propady štol ze středověku, o těžbě se zmiňuje už Hájkova kronika. Moc výtěžné asi nebyly, jejich názvy se ale zachovaly – Chudoba, Pětihalíř, Patnáctihalíř.
Po průzkumu se ukázalo, že i novodobá výtěžnost by byla velmi malá a nerentabilní, proto se v polovině 50. let minulého století od dalšího kutání upustilo.
Po zajímavé prohlídce můžete zamířit buď zpět k vlaku, nebo se vydat na pár kilometrů zdravé procházky do Jílového.
Otevírací doba do října:
víkend a svátky 10.00–17.00 hodin