Pomník v lese připomíná místo sebevraždy skladatele, jehož mše je symbolem Vánoc

Pomník Jakuba Jana Ryby je vcelku snadno k nalezení za malou obcí Voltuš, která leží hned za Rožmitálem pod Třemšínem, pod který spadá, na silnici směrem na Nepomuk.

Když pomineme zmíněnou tragickou příhodu z roku 1815, Voltuš vstoupila do povědomí ještě během 2. světové války, kdy zde vznikla ilegální odbojová skupina. Ovšem v čase adventním rozhodně převažuje připomenutí událostí a osobnosti skladatele, jehož „hit“ z roku 1796 se hraje dodnes.

Co se týče Rybovy osobnosti, byl muzikálně nadán již v dětství, coby osmiletý ovládal hru na klavír, počal se věnovat hře na varhany i na housle. Jeho pozdější studia však nebyla směrována do oboru hudby, ale zamířil do Prahy na gymnaziální studia.

Nicméně toto, pro rodinu finančně náročné studium, musel právě z ekonomických důvodů na přání otce opustit – nastoupil do kurzu pro budoucí učitele. Dosahoval výborných výsledků, naučil se německy, francouzsky, italsky, latinsky i řecky. Jeho oblíbencem se stal Seneca, římský filozof, rovněž se zajímal o ideály osvícenství, což se mu jak bumerang vrátilo v důsledcích po rušení klášterů a s tím i spojeným zánikem fondů na podporu hůře situovaných studentů.

Po absolvování získal, a to až po čase (vrchnosti se znelíbil podepsáním pamfletu proti morálce místních paniček), místo pomocného učitele v Mníšku pod Brdy a později působil již jako opravdový samostatný učitel v Rožmitále pod Třemšínem. Následuje i změna v osobním životě, s jistotou stálého platu se oženil a s manželkou odchoval sedm ze třinácti jí porozených dětí.

Tak jako dolehla nouze na jeho otce po čas Rybových studií v Praze, neminula ani jeho samého, již živitele vlastní rodiny. Aby udržel na studiích dva nadané syny, krom kantorování hrál v kostele, na pohřbech i svatbách, stejně jako se věnoval komponování, což oproti muzicírování na veselce nezaručovalo jistý příjem. Navíc texty byly české, ne jako obvykle latinské, což se nezamlouvalo církvi, neschopné přijmout jeho vysvětlení, že chce, aby slovům rozuměl i obyčejný věřící.

Okolnosti toho, proč 8. dubna roku 1815 vyšel do lesa vyzbrojen nikoliv košíkem na houby, ale břitvou, nejsou jasně doložené. Předpokládá se, že jedním z faktorů bylo jeho celoživotní potýkání se s chudobou, nepochopení církve, nebo i fakt, že farář zřejmě odmítl slíbenou opravu varhan, na jejichž rozladěné píšťaly musel Ryba hrát a jakožto muzikant s mimořádným sluchem přitom doslova trpěl.

Se vší pravděpodobností to vše dohromady se podepsalo na depresi, nemoci nejen naší doby, známé třeba pod archaickým názvem stavu duše coby trudomyslnost, a dle současných poznatků nezapříčiněnou ani hněvem bohů, ani černou žlučí, ba ani dědičným hříchem.

Kamenná mohyla v místech, kde lesní prsť a jehličí se zbarvily skladatelovou krví, a kde byl nalezen až 10. dubna, je osazena fiktivní Rybovou podobou, v těsné blízkosti se nachází pomníček připomínající padesát let svobody Československa.

Nalézt místo je snadné, po příjezdu od Rožmitálu stačí na konci Voltuše sledovat nenápadnou směrovku k pomníku ležícímu vlevo od silnice v lese, vede k němu mírně stoupající pohodlná lesní cesta.

Pokud zaslechnete o Vánocích jeho „Hej mistře, vstaň bystře!“, ať v kostele, nebo doma u stromku, zkuste vzpomenout těžký osud jednoho z Čechů srdcem i duší. Má-li někdo v knihovně Senecův spis „De tranquillitate animi“ - po našem „O klidu mysli“, může se pokoušet hledat souvislosti, proč právě toto dílo leželo vedle těla skladatele v lese, kde jeho duše a mysl zřejmě našly svůj konečný klid.

Jakub Jan Ryba nesměl být jakožto sebevrah pochován na hřbitově, takže, navíc bez obřadu, našel místo posledního odpočinu na bývalém morovém hřbitově v polích u Nového rybníka. (Až v roce 1855 z podnětu Rybova syna, univerzitního profesora a lékaře, došlo k přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov.) Ve finále tedy dopadl o něco lépe než Mozart, vhozený do společného hrobu. Nemají to geniální děti občas lehké...