Označení „perla baroka“ není v případě Manětína pouhá fráze

Dnešní nízký zámek stojí v místě bývalé tvrze, jejíž podoba není dochována. Je známo, že roku 1187 zde měli sídlo johanité, kterým zdejší pozemky daroval král Vladislav.

Tento řád vlastnil dnešní Manětínsko až do roku 1420, kdy se stalo zástavou Švamberků, po krátkých drženích Volfem z Krajku a Šliky panství roku 1560 převzal Jeroným Hrobčický z Hrobčic.

Renesanční ráz a přestavba na větší zámek byla práce jeho syna, Jeronýma ml. Hrobčického z Hrobčic. Ovšem jeho dědicové nebyli již tak zdatnými hospodáři, poslední z nich, Jan Vilém, se topil v dluzích, tak rodové sídlo prodal. Následovaly peripetie a následné konfiskace časů třicetileté války, aby se zde poté na 300 let usadili Lažanští z Bukové.

Právě tito majitelé vdechli Manětínu jedinečný barokní ráz. Svou „zásluhu“ na tom měl i požár v roce 1712, kdy ohnivý kohout řádil v centru města tak, že popelem lehla velká část měšťanských domů, kostel nevyjímaje. Tehdejším majitelem byl Václav Josef Lažanský.

Velkou zásluhu na charakteru a realizaci obnovy měla jeho manželka Marie Gabriela, rozená hraběnka Černínová z Chudenic (Chudenice ovšem žádnou chudobu coby nomen omen neskrývají, stačí pohlédnout třeba na tímto rodem zbudovaný Černínský palác nebo zámek Kozel).

Přestože se spekulovalo, že architektem byl Santini, skutečností je, že dnes můžeme obdivovat práci Tomáše Hafeneckera. Po jeho smrti v díle pokračoval coby nástupce Jan Jiří Hess z Tyrolska.

Sochařská výzdoba je prací Josefa Herschera a Štěpána Borovce. Borovcovo stěžejní dílo je sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1719, dominanta náměstí, tou dobou terasovitě zakončeného třemi stupni dolů k zámku. Terasy zdobí další plastiky a vázy, cestu k dnes výrazně chátrajícímu kostelu sv. Barbory lemují Herscherovy sochy světců. Prací téhož umělce jsou například na terase umístěné alegorie ctností, kterými jsou Spravedlnost, Statečnost, Víra, Láska, Naděje, Opatrnost a Mírnost.

Sochy pochopitelně nechybí ani v zámku, hlavnímu schodišti dominují Borovcovy alegorické sochy čtyř živlů, jak známo, těmi jsou již od dob řeckých filosofů Voda, Oheň, Země, a Vzduch.

Prohlídka zámku je celkově zaměřena na dobu Karla Maxmiliána Lažanského a jeho ženy Marie Gabriely. Prochází se mnoha interiéry, na kterých již není nikterak patrné, že zde po válce namísto šlechty sídlil podnik Státní statky a lesy, ba zaměstnanci měli v zámku byty. Dobově je tedy opět vybaven předpokoj, přijímací hala, budoár, společenský salón, pánská pracovna, lovecký pokoj, jídelna…

Knihovna ukrývá svých 5 000 výtisků v původních dubových prosklených skříních a její strop zdobí freska s antickým motivem, jako rodinná galerie slouží zastřešená chodba, spojující zámek s kostelem sv. Jana Křtitele, kde je možno pohlédnout z bývalé soukromé oratoře do interiéru kostela, kde oltář zdobí obraz od Petra Brandla. Impozantní je obrazová i nástěnná výzdoba hlavního sálu.

Zámeckou zahradou ve stylu anglického parku protéká Manětínský potok, jeho tok sleduje i silnice směrem ke kostelu sv. Barbory. Při procházce k němu se lze zastavit u mnoha barokních soch - kašna v parku je také barokní, obnovy se dočkala oranžérie.

Cestou k dalšímu blízkému zámku Chyše, vlastněným dříve jinou větví Lažanských, a kde jako vychovatel působil Karel Čapek, oku neunikne jak socha Panny Marie u silnice, tak hora nápadného tvaru - je jí stolová hora Vladař.

Jedná se o vrch sopečného původu, osídlený již v pravěku, později Kelty, na jeho severní straně málem došlo roku 1421 k porážce Žižkova vojska. Rašelinné jezírko na vrcholu hory nevzniklo v přirozeně zatopeném kráteru, ale v umělé nádrži, vylámané a dřevem vyztužené zhruba 400 let před naším letopočtem.

Severní Plzeňsko je plné jak historických objektů, tak přírodních krás a kulturních památek.