Od šumavského orloje do brčálnické náruče řeky Úhlavy

Devět kilometrů severně od Železné Rudy se na západním svahu hory Můstek hlásí jedna z jejích šesti částí – jsme v Hojsově Stráži.

Příchozí už z dálky zdraví věž kostela Neposkvrněného početí Panny Marie; stavbu z let 1824-1826 částečně pokrývají šindele. Dominantu obce míjíme a pomalu se blížíme k pozoruhodnému objektu o téměř dvě stě let mladšímu.

Než před ním staneme, připomeňme si, že nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1614; první osada tu byla založena při dolech na železnou rudu.

V současnosti se Hojsova Stráž řadí k významným střediskům letní i zimní rekreace. Od listopadu 2017 její nabídku obohatila poměrně unikátní stavba – téměř přesně v centru obce vyrostl první šumavský orloj, výsledek tříleté práce Zdeňka Landy z Prahy.

Stroj s 24hodinovým číselníkem, otočnými kruhy a rafijemi toho ukazuje opravdu hodně: mimo jiné střední sluneční čas, čas hvězdný, datum, kalendářní měsíc…; uvnitř se skrývá bicí stroj, který každé poledne avizuje prvními osmi tóny české hymny.

Vysloveně pár kroků od orloje se lze napojit na modrou turistickou značku a vydat se vzhůru do lesů. Nikoliv jen tak nazdařbůh (i když ani to by nebylo od věci), nýbrž na vrchol kopce Milec.

Po půl kilometru chůze jsme na protáhlém hřebeni s vyvýšeným skaliskem v nadmořské výšce 936 metrů – na vyhlídce zvané Liebeshöhe. Místo vojenské hlásky, jež tu v minulosti stávala, na vrcholu na turisty čeká posezení – takže usedněme na lavičku a kochejme se výhledem na hřeben Královského hvozdu.

Před zraky pozorovatelů mimo jiné defilují Svaroh (1334 m n. m.), Velký Kokrháč (1229 m n. m.) – a nepřehlédnutelný Velký Ostrý (1293 m n. m.).

Zhruba pět kilometrů po silnici jihovýchodním směrem je to z Hojsovy Stráže k cílové stanici této výpravy. K Brčálnickým mokřadům. Poblíž železniční zastávky Hojsova Stráž-Brčálník nastupujeme na čtyři a půl kilometru dlouhou okružní naučnou stezku prameništěm Úhlavy.

Řeka v těchto místech nabírá na síle, už je minimálně v „potoční“ kondici, pramení ovšem o poznání výš – v 1100 metrech nadmořské výšky na západním svahu Pancíře (vzdušnou čarou nějakých pět šest kilometrů jihovýchodním směrem).

Fyzicky nenáročná trasa poskytuje spoustu dalekých výhledů (na šťavnaté louky i okolní relativně strmé vrchy), cedule na trase doplňují potřebné informace, luční cesta se po necelém kilometru noří do lesa, stezka poté podchází pod železniční tratí Železná Ruda – Plzeň, postupně klesá níž a níž, až na samé dno Úhlavského luhu, do nejjižnější části přírodní rezervace (vyhlášené v roce 2004 na ploše 47 hektarů).

„Rezervace se rozprostírá v závěru amfiteátrově uzavřeného údolí Úhlavy pod masivy Špičáku, Pancíře, Habru a Můstku. Pojmenována je podle přiléhajícího sídelního útvaru s místopisným názvem Brčálník,“ píše se na jedné z informačních tabulí.

„Přírodní rezervace se nalézá v nadmořské výšce 735-805 metrů... Mezi ohrožené druhy zde patří například čolek horský, vranka obecná nebo rys ostrovid.“

To již máme na dosah patrně nejatraktivnější místo trasy. Lesní stezka mizí, střídá ji povalový chodník. Jedna ze čtyř zdrojnic Berounky právě spěchá kolem nás, bystře mizí v travinách a mezi stromy. Než se setká a spojí s Radbuzou, urazí vody, které šumí v naší těsné blízkosti, ještě bezmála sto kilometrů…

Je to sice řeka, kdo si umí vynutit pozornost návštěvníků, ale nejde primárně o ni. Rezervace chrání samovolně se vyvíjející bylinná a dřevinná společenstva včetně živočišných druhů zde žijících.